Matka mého dlouholetého dobrého známého, která se blíží k šedesátce, inženýrka ekonomie, před pár dny uprostřed měsíce dostala dárek k Vánocům. Ráno přišla do práce a na vrátnici jí sdělili, že už nesmí dovnitř, protože už není (po dvaceti letech úspěšné práce) u firmy zaměstnaná. Když tam někde kolem vchodu narazila na kolegyně a kolegy, se kterými léta seděla ve stejné nebo sousední kanceláři, odvraceli se od ní a tvářili se, že ji neznají. Když se později potkali jinde v Praze, řekli jí, že vedení firmy jim zakázalo s ní mluvit. Přes to všechno patří k těm šťastnějším, protože dostane, jak se pak ukázalo, odstupné ve výši několika platů.

Šlo o úsporná opatření, ale zřejmě vedení zjistilo, že nemá na odstupné pro všechny, kteří byli ze dne na den těsně před Vánoci vyhozeni, takže u dalších zvolili jinou metodu. Uprostřed pracovní doby vtrhla do kanceláří ochranka, která je vyzvala, aby se od tohoto okamžiku ničeho nedotýkali, vzali si jen své osobní věci a okamžitě opustili prostory. Tito lidé měli v počítačích otevřené soubory, se kterými pracovali. Pak se od kolegů dověděli, že neznámí lidé, kteří přišli s ochrankou, si sedli k jejich stolům a chvíli tam něco se soubory dělali. Posléze bylo těmto zaměstnancům řečeno, že jejich pracovní data nebyla v pořádku a že jsou propuštěni podle paragrafu, který jim nedává nárok na odstupné.

Doma si na něco takového francouzská firma netroufne. Pracovníci by si to nedali líbit a odbory by takovému podniku velmi zkomplikovaly život. Nemohla by si to dovolit ve státě, který je v gaullistické ústavě páté republiky definován jako sociální. V kolonii ležící kdesi v regionu CEE (jeho jednotlivé státy jsou už pod rozlišovací schopností) jsou pracovníci za kopance vděčni, lížou s úlisnými úsměvy nohy svým chlebodárcům a dobrovolně je podporují volebními hlasy. Český zaměstnanec nemá úctu k práci, ani ke své vlastní, a není schopen svůj podíl na konečném produktu čestně prodat. Podbízí se, aby se panstvu zalíbil. Spokojí se s tím, že mu zaměstnavatel poskytne zhruba tolik, co stojí obnova pracovní síly. Je zřejmé, že měkký a zbabělý český pracovník žije proto, aby pracoval a zapomněl, že lidské je pracovat proto, abychom žili.

Druhý den jsem se dozvěděl, že majitel a zaměstnanci jedné příjemné, poněkud alternativní kavárny na Starém Městě pražském letos stejně jako v minulých letech připraví pořádné vědro bramborového salátu, nasmaží desítky porcí rybího filé a na Štědrý den dopoledne, než se rozejdou ke svým rodinám, se vypraví k bezdomovcům, snad v pražském Sherwoodu kolem Hlavního nádraží, a pokusí se jim takto zpříjemnit život, pokud to se vůbec o něčem příjemném v této situaci dá mluvit. Možná někteří do té doby neumrznou a bude ještě komu rybu se salátem rozdávat.

Není mi známo, že by tihle kluci z hospody byli aktivní v nějakých církvích. Nechodí bezdomovce lovit pro nějakou náboženskou nebo politickou ideologii. Prostě jen mají v sobě trošku lidského citu. Člověk pro ně není kalkulovatelná položka, ale bytost, která žije, přemýšlí, žije ve vztazích a trpí. I oni hospodaří v současné situaci nesnadno, i oni musí v kavárničce hlídat efektivitu a rentabilitu. Ale život se jim neredukoval na čísla.

Dvojí Vánoce, dvojí způsob jejich prožití v naprosto konkrétní žhavé české současnosti. Někdo by takovou zkušenost vyhodnotil rychle: lidé jsou různí, mají různé povahy. Lidé z vedení první firmy jsou chladní a bezohlední, personál hospůdky tvoří lidé soucitní a laskaví. Takto rozloženo to mezi lidmi vždy bylo, je a bude. Na tom je kus pravdy. Ale je to celá pravda? Je to jen individuální rozdílnost, nebo jsou tyto dvojí Vánoce v současné Praze tématem sociálním? Jaké typy lidí systém preferuje a podporuje? Jaké typy povah a jaké styly jednání jsou v souladu s ekonomickým, politickým a sociálním trendem? A tady by možná leckdo přišel s řešením: to první je ekonomicky racionální, to druhé je dojemné, leč nesystémové a zbytečně sentimentální donkichotství. Popřípadě, to první je pravidlo, protože nárok na uspokojení životních potřeb mají jen schopní, to druhé je výjimka a nemůže se to stát pravidlem, biologicky nutné vítězství silných a chytrých se nesmí relativizovat.

Nechme otevřené, co na tom je ryze osobního a co vezmeme jako letošní vánoční výzvu k promýšlení alternativ uspořádání společnosti a k legálnímu politickému zápasu o změnu.