„Vánoce jsou svátek klidu a rodinné pohody. Ráno na Štědrý den nazdobíme vánoční stromeček. Díváme se na pohádky, jíme cukroví, zpíváme koledy. Po sváteční večeři zazvoní zvonek: Ježíšek přinesl dárky. Rozbalíme dárky, pokračujeme v sledování televize a pohádek, večer se jdeme projít do kostela na půlnoční mši. Máme radost, že můžeme jít spát později.“

Takto asi před dvaceti lety popisovaly děti ze základní školy ve Zbýšově, jak se u nich doma slaví Vánoce. Skoro každý měl co říct. Něčí vyprávění bylo zaměřeno spíše duchovně — četli Bibli a vyprávěli si příběhy z Ježíšova života. V jiných rodinách Vánoce až na „Ježíška“ žádný náboženský či spirituální prvek neměly.

Já sama jsem do vyprávění neměla moc čím přispět. Sociální pracovníci a pracovnice v uprchlických zařízeních sice vánoční svátky pořádali, ale my jsme příliš nerozuměli, proč se to vlastně děje. Jako každé dítě jsem samozřejmě měla radost z dárků. Líbil se mi vánoční stromek, který stál v jídelně nahoře v patře, stejně jako ozdoby na dveřích ředitelky pobytového střediska. Nic hlubšího jsem si z toho ale neodnesla.

Když jsme se konečně z uprchlického zařízení přestěhovali do běžného bytu, vánoční svátky pro naši rodinu znamenaly především možnost trávit čas společně. Stromek jsme neměli, dárky si nedávali, kapra ani žádnou jinou rybu jsme nejedli. Televizi jsme nesledovali. Ostatně na leccos z toho se nám nedostávalo peněz. Ve škole po mně už naštěstí nikdo nechtěl slohovou práci na téma, jaké jsme měli Vánoce.

Jiné to bylo s mým nejmladším sourozencem. Jednou se vrátil ze školky viditelně sklíčený, protože se po vánočních prázdninách neměl čím podělit. Aby se příště necítil z kolektivu vyloučený, začali jsme nakonec Vánoce slavit i my.

Nebylo to jen tak. Nejprve jsme museli provést důkladný výzkum. Metodou kvalitativních rozhovorů jsme zjišťovali u sousedů, kamarádů i známých, jaké existují tradice, jak se provozují a jaký mají význam. Na tomto základě jsme vytvořili skromnou, ale slavnostní atmosféru tak, aby se bratr mohl také zapojit. Stromek jsme měli titěrný, dárků pár, ale hráli jsme hry a dlouho si povídali. Nakonec se z toho stal zvyk v tom nejlepším slova smyslu.

Časem jsme si uvědomili, že největší radost z Vánoc mají naši rodiče. Nejprve si užívali naši přítomnost. Když jsme vyrostly a sami jsme mohli rodiče obdarovat, o to víc se náš vztah k Vánocům prohloubil. Když táta od nás poprvé dostal dárek, rozbrečel se. Ten samý člověk, kterého jsem za svých třicet let viděla brečet jen párkrát. Po obličeji mu teklo tolik slz, že je nemohl skrýt. Na dárky nebyl zvyklý. Vyrostl v chudém prostředí. Od svých třinácti let pracoval, aby uživil sebe, svou matku a mladšího bratra. Maminka na tom byla podobně. Celý život rodiče šetřili, aby nám dětem nic nechybělo, a na sebe zapomínali. My na ně ale nezapomínáme.

Táta se každé Vánoce těší, až nám bude vyprávět. Rád vypráví. Dlouze a detailně líčí svoje dětství v Herátu, mluví o vzdálených i blízkých členech rodiny. Směje se u toho, zlobí se a občas je i smutný. Nikdy ale nepřestane. Vánoční stromek máme každý rok stejný, dárků pod ním spoustu. Dojde i na rybu s bramborovým salátem. Po večeři až do rána hrajeme karetní hry, afghánské.

Vánoce nejspíš slavíme jinak než většina čtenářů a čtenářek. Ale možná v tom je smysl — i duchovní smysl — Vánoc. Najít v nich něco, co vás i lidi kolem potěší. A na nikoho a na nic nezapomenout. Mám ten dar a štěstí, že Vánoce můžu slavit se svou rodinou, která mě má ráda. Jsem si ale vědomá, že není to nic samozřejmého. O to víc si přeju, abychom aspoň o Vánocích vzpomínali. Vyprávěli příběhy, protože v příbězích a vyprávění se skrývá život.