Žaloba Evropské komise na Českou republiku za nedodržení migračních kvót opět rozvířila debatu o uprchlících. Chvíli jsme mohli předstírat, že nevíme nic o tom, že v Evropě jsou stále desítky tisíc lidí, jejichž osud je extrémně nejistý, žijí v naprosto nevyhovujících podmínkách a členské státy EU si je nechtějí nebo nedokážou rozdělit mezi sebou — a domů se vrátit nemohou. Fakt, že se čeští politici tváří, jako by se jich problém netýkal, ovšem neznamená, že uprchlíci z Řecka a Itálie někam zmizeli a všechno je vyřešené. Právě takhle v zimě a před Vánoci je naopak dobré si připomenout, že na hranicích Evropy stále panují nelidské podmínky.

Dohoda mezi Evropskou unií a Tureckem, podle které má Turecko hlídat svou námořní hranici, je sice stále platná, ale lidé z Turecka do Řecka stále přijíždějí. Na řecké ostrovy dorazilo letos 27 tisíc lidí. Řecko se sice v rámci možností snaží situaci řešit — aktuálně třeba tím, že převáží lidi z táborů přímo na ostrovech do lepších podmínek na pevninu, kde je větší šance, že přežijí zimu. Stejně jako loni (a předloni) pořád platí, že v některých táborech na ostrovech je kapacita až trojnásobně překročena a podmínky jsou obecně příšerné — teplo a elektrický proud nejistý, jídlo nekvalitní a atmosféra zoufalá.

Lékaři bez hranic a Save the Children stejně jako loni zveřejňují příběhy zoufalých dětí a dospívajících, kteří se pokoušejí o sebevraždu. Řekům se možná povede převozem na pevninu zabránit nejhoršímu a zajistit, že lidé neumrznou — ale jejich zoufalou situaci Řecko samo vyřešit nemůže. Budoucnost by jim mohl zajistit právě jenom azyl v nějaké evropské zemi. Právě to jim měl pomoci zajistit relokační program aneb tolik skloňované kvóty. Ten ovšem skončil letos v září a po dvou letech se povedlo naplnit jenom 32 procent z původního plánu.

Nutno podotknout, že se nejedná jenom o neochotu členských států, ale skutečně i o chyby v nastavení celého systému přerozdělování — například o to, že kvalifikační kritéria pro zařazení do relokačního programu byla nastavená tak, že v Řecku nebyl dostatek lidí, kteří by je splňovali. Přesto některé státy na relokaci skutečně pracovaly a nabídly pomocnou ruku tisícovkám lidí — Irsko naplnilo kvóty na 100 procent, Finsko splnilo 95 procent a Švédsko 76 procent. Například Portugalsko, které bojuje s vysokou nezaměstnaností a obecně nepříznivou ekonomickou situací, naplnilo 52 procent z přidělené kvóty.

A Česká republika, země se stabilní ekonomikou a nejnižší nezaměstnaností v Evropě? S velkou pompou a neustálými řečmi o bezpečnostním riziku jsme naplnili 0,4 procenta přidělené kvóty a přijali jsme 12 lidí. Slovy dvanáct.

Pokud se minulou zimu mluvilo o tom, že za katastrofální situaci v táborech v Řecku, kde panují nelidské podmínky, může neschopnost řeckých úřadů, o rok později si už můžeme být docela jistí, že za ni může také neochota a absolutní lhostejnost bohaté Evropy k tomu, co se děje na jejích vlastních hranicích. Možná se jedná o snahu odstrašit další příchozí (jak víme, bývalému ministrovi vnitra Chovanci tahle taktika v případě České republiky skvěle fungovala). Těžko říct, zda funguje. Jisté je, že Turecko zabránilo odjezdu dalších 18 tisíc lidí, kteří by jinak do Řecka dorazili také. Na řecké pevnině je v současné chvíli asi 32 tisíc lidí — tedy zhruba jedno středně velké město. A Evropská unie, nejbohatší kout světa, se nedokáže a nechce o tohle jedno malé město společnými silami postarat.

Pokud Řecku částečně ulevila (jinak velmi problematická) dohoda s Tureckem, naopak větší „zásah“ schytává Itálie. Středomořskou trasou z Afriky do Itálie letos dorazilo 116 tisíc lidí (údaj z konce listopadu). Za stejné období roku 2016 to bylo 170 tisíc lidí, takže počty příchozích meziročně klesly. Poměrně dramaticky se snížily především od léta 2017 — ale radovat se z toho lze jen těžko. Důvodem je totiž extrémně kontroverzní dohoda Itálie s Libyí, jejíž podstatou je, že Itálie platí Libyi za to, že migranty zadržuje na svém území.

Pašerákům tak sice vypadla část příjmů z organizování převozu do Itálie, ale výpadek snadno nahradí peníze od italské vlády. Ty samozřejmě končí v rukou stále těch samých lidí, pro které je současná situace obrovsky výnosný byznys. O tom, že je situace v Libyi naprosto šílená, že se ze zoufalých migrantů stávají otroci a že jsou pošlapávána i ta nejzákladnější lidská práva způsobem připomínajícím noční můru, už asi nikdo příčetný nepochybuje. Důkazů přinesla mezinárodní média dost, včetně videozáznamů z trhů s otroky.

Lékaři bez hranic přitom otevřeně mluví o tom, že jim nebylo umožněno zachránit lidi z potápějící se lodi — místo toho si je odvezla libyjská pobřežní stráž. Pro to, co se v Libyi děje, a pro fakt, že tomu Evropa nejenom přihlíží, ale de facto i napomáhá, neexistuje žádná omluva. Itálie se brání tím, že pracuje na zlepšení podmínek za mořem — jenže Libye je extrémně nespolehlivý partner, oficiální vláda kontroluje jenom malou část území a mafie, bojůvky a milice žádný zájem na zlepšení situace nemají.

Nakonec si můžete připomenout ještě jedno číslo. Tři tisíce lidí se letos utopilo při pokusu dostat se z Evropy do Itálie. Máme tedy katastrofické podmínky v Řecku, hřbitov na dně Středozemního moře a novodobé otrokářství v těsném sousedství Evropy. Z tématu migrace a uprchlictví se mezitím stal v médiích v podstatě nezáživný kolorit. Čísla ani šílená videa už tolik netáhnou a (nejen) čeští politici stále opakují svou mantru o tom, že „kvóty nefungovaly“. Jenže to co především nefunguje a selhává, je solidarita a lidskost.