Do Itálie přišlo od začátku letošního roku více než 90 tisíc lidí, což znamená v některých „rušných“ dnech i více než pět tisíc lidí denně. Momentálně je nejvíce příchozích z Nigérie (necelých 20 procent), následují Bangladéš, Guinea a Pobřeží slonoviny, stálicí v první desítce je krutý vojenský režim v Eritrei.

Itálie proto volá o pomoc a vyzývá ostatní evropské země k solidaritě, mimo jiné třeba s požadavkem na otevření přístavů. Zatím ale volá marně a česká debata se od situace v Itálii většinou stočí k tomu, že za všechno stejně můžou humanitární organizace, které prý do Itálie uprchlíky „dovážejí“. Realita je samozřejmě — jako vždy — o něco složitější.

Asi 80 procent příchozích jsou podle údajů UNHCR momentálně muži. Média tak mohou snadno vykreslit obraz hladových mladých mužů, kteří jsou zpola negramotní, protože přicházejí ze zemí, kde je školní docházka luxus, a o tom, jak „vzít za pořádnou práci“, nemají ani ponětí. V mediálním i veřejném diskursu se neustále vracejí tři zjednodušené představy a současná debata o situaci v Itálii je jimi doslova zaplavená.

1.Legenda o ekonomických migrantech, co jdou za dávkami

„Problém“ s africkou migrací do Itálie v očích mnohých Čechů spočívá v tom, že se nejedná o válečné uprchlíky. Jenže je potřeba vzít v potaz, že Ženevská úmluva nedefinuje uprchlíka jenom jak toho, kdo utíká před válkou, ale jako toho, kdo má prostě důvodné obavy o svou důstojnost, zdraví nebo život.

Z tohoto pohledu tak není rozhodně jednoduché diskvalifikovat například mladého muže z Eritrey, který utíká, aby nemusel nastoupit do armády — což by znamenalo de facto doživotní otroctví — jako „ekonomického migranta“.

Nedávno zveřejněná studie, která shrnuje výsledky společného výzkumu několika evropských univerzit, poukazuje na to, že motivace lidí k odchodu ze zemí původu jsou velmi komplexní a obecně převažují takzvané push faktory (tedy důvody, které nutí k odchodu ze země) nad pull faktory (tedy důvody v podobě zlepšení v cílových zemích). Jednoduše řečeno, většina současných migrantů prostě neodchází dobrovolně.

↗

Je záhadou, proč se hněv spořádaných Evropanů obrací vůči humanitárním pracovníkům, a ne vůči pašerákům, kteří jsou skutečnou příčinou. Foto WMC

Dalším problémem pak je, když například idnes.cz zmíněnou studii vytrhne z kontextu a nasadí titulek ve smyslu „většina příchozích jsou uprchlíci“ — tak jednoduché to totiž také není. Navíc se zde velmi často plete dohromady Itálie a Řecko, přitom situace v těchto dvou zemích je velmi odlišná a většina uprchlíků, kteří momentálně živoří v táborech v Řecku, jsou lidé ze zemí, kde prokazatelně zuří válečný konflikt. U Itálie jde ale o mnohem komplexnější problém, který ze všeho nejvíc ukazuje, že naše škatulky „ekonomický migrant“ vs. „uprchlík“ jsou absolutně nedostačující.

Jak se například ocitla na prvních místech Bangladéš? Odborníci na klimatickou změnu mluví o tom, že se může jednat o tzv. klimatické uprchlíky — lidi, kteří odcházejí, protože extrémní sucha a záplavy jim znemožňují přežít. Pojem klimatický uprchlík ovšem mezinárodní právo zatím nezná.

A nakonec, ve zkratkovitém uvažování a snaze lidi zaškatulkovat často zapomínáme na to, že právo na azyl je individuální. Jeden Eritrejec se může kvalifikovat jako uprchlík a jiný ne. Jenže to u lidí, kteří jsou momentálně v Itálii nebo v Řecku, nikdo už moc neprověřuje.

2.Mýtus o pašerácích a kriminálnících pracujících v převlečení za neziskovky

Jak může Itálie chtít nějakou pomoc? Prostě zastavte financování těm neziskovkám, které sem ty migranty dovážejí — tenhle „argument“ se v diskusi neustále vrací. A dospívá do extrémních a naprosto obludných rozměrů. Organizace „Defend Europe“ (kterou by bylo příliš snadné označit za nacionalistickou, vychází především z ideologie takzvaného hnutí identity — které je ovšem neonacismem ve slušnějším kabátu) vybrala skrze crowdfunding desítky tisíc eur na to, aby si mohla pořídit vlastní člun a bránit lodím neziskových organizací v humanitárních operacích.

Přejít od slov k děsivým činům a prostě někoho opravdu utopit je zjevně jednoduší, než se zdá, stačí k tomu přístup na Kickstarter. Podobné morbidní podniky, ale i běžní diskutující na internetu, kteří se ohánějí tím, že neziskovky fungují pro migranty jako motivace a kdyby nebylo jejich práce, lidé by do člunů ani nenastupovali, ovšem ale pomíjí dvě naprosto zásadní věci.

Jednak fakt, že humanitární organizace prostě zachraňují životy a nerozhodují o tom, kam zachráněné dovezou, protože to není v jejich pravomoci. A za druhé také to, že vylovení z moře nepředstavuje žádný výše zmíněný pull faktor — je to prostě a jenom humanitární akt, zachránění lidského života, základní akt solidarity a lidskosti, který by neměl nikdy a za žádné situace být zpochybňován, pokud si chceme říkat civilizovaní lidé.

I kdyby všechny humanitárky ze Sťředozemního moře nakrásně zmizely, migraci by to nezastavilo — pouze by přibylo jejích obětí. Ale neznamená to, že by nějak významně ubylo příchozích. Neziskovky bývají také často obviňované z přímé spolupráce s pašeráky, žádné z těchto obvinění ale zatím nebylo prokázané. A nedává ani smysl — proč by se pašeráci s někým o své výdělky takto dělili? Co by z toho měli?

V zájmu obchodníků s bílým masem není dostat lidi do bezpečí, ale využít jejich zoufalé situace, namluvit jim spoustu lží a nechat je napospas osudu. Proč se hněv spořádaných a slušných Evropanů obrací vůči humanitárním pracovníkům místo toho, aby se obracel právě vůči pašerákům, kteří jsou skutečnou příčinou, je záhadou.

3.Itálie by si to měla vyřešit sama, nás to nezajímá

Ultimátní argument, který přichází v každé diskusi: i kdyby to tak bylo, i kdyby to snad náhodou byli uprchlíci, proč bychom to měli řešit? My tady nikoho nemáme a ani mít nechceme, proč bychom se tedy měli zajímat o to, co se děje v Itálii, a cítit se za to zodpovědní?

Je evidentní, že odpověď o povinnostech a výhodách, které nám plynou z členství v Evropské unii, nefunguje. Prostě nám připadá v pořádku brát a nevracet. Fakt je ale takový, že Itálie sama problém vyřešit nemůže — nemá jak. Jinak než násilnou a de facto válečnou operací v libyjských vodách nelze příchozí zastavit (a ani to by Itálie nemohla udělat bez podpory zbytku EU) a stejně tak je jenom velmi obtížné vracet lidi ve chvíli, kdy jsou v mezinárodních vodách.

Libye není a ještě dlouho nebude bezpečnou zemí, obchod s orgány a s bílým masem, mučení, sexuální otroctví jsou jenom neúplným výčtem toho, čemu jsou tam migranti vystaveni (a asi i to samo o sobě je nejspíš dostatečným důkazem, jak zoufalí musí lidé být, aby za tohle platili a celou cestu podstupovali). Readmisní dohody se zeměmi původu se vyjednávají jenom velmi obtížně a v tuhle chvíli prostě nefungují natolik, aby mohly něco vyřešit.

Všechny tyhle úvahy navíc platí jenom za předpokladu, že rezignujeme na lidskoprávní rozměr věci — že se přestaneme zajímat o to, z jakých podmínek Afričané do Evropy přícházejí a proč, jakou roli v tom hraje naše společná koloniální minulost a jaké jsou jejich individuální osudy.

Pomoc Itálii by na druhou stranu neznamenala nic jiného než uvědomění si prostého faktu — je sto tisíc lidí skutečně tak moc na kontinentu s více než půlmiliardou obyvatel? Nebylo by přistoupení na relokační program, skrze který by se uprchlíci z Itálie rozdělili mezi další členské státy, nakonec mnohem levnější, jednodušší a rychlejší „řešení“?

Můžeme pak vést diskusi o tom, jak se budou lidé integrovat, jak je například důležité, aby spolupracovali migranti samotní a netrvali na tom, do jaké země půjdou, a zároveň při relokacích pozorně dbát na rodinné vazby, které mohou už v některých evropských zemích existovat.

Můžeme se bavit o tom, jak bude schopný na příchozí reagovat evropský pracovní trh, můžeme se dokonce bavit i o tom, kolik by to celé stálo a jestli na to máme. Jenže tohle už je praktická i faktická debata — a ta se zatím vůbec nevede. Zatím si vyprávíme mýty a legendy, jak by to všechno možná mohlo být, a lidé se topí na moři dál.