Mýty a legendy ze Středozemního moře
Marie HeřmanováV posledních týdnech ožilo na titulkách českých novin téma uprchlické krize. Provoz na Středomořské trase neutichá, a i když přichází méně lidí než v předchozích letech, je to pořád moc na to, aby si s nimi Itálie poradila sama.
Do Itálie přišlo od začátku letošního roku více než 90 tisíc lidí, což znamená v některých „rušných“ dnech i více než pět tisíc lidí denně. Momentálně je nejvíce příchozích z Nigérie (necelých 20 procent), následují Bangladéš, Guinea a Pobřeží slonoviny, stálicí v první desítce je krutý vojenský režim v Eritrei.
Itálie proto volá o pomoc a vyzývá ostatní evropské země k solidaritě, mimo jiné třeba s požadavkem na otevření přístavů. Zatím ale volá marně a česká debata se od situace v Itálii většinou stočí k tomu, že za všechno stejně můžou humanitární organizace, které prý do Itálie uprchlíky „dovážejí“. Realita je samozřejmě — jako vždy — o něco složitější.
Asi 80 procent příchozích jsou podle údajů UNHCR momentálně muži. Média tak mohou snadno vykreslit obraz hladových mladých mužů, kteří jsou zpola negramotní, protože přicházejí ze zemí, kde je školní docházka luxus, a o tom, jak „vzít za pořádnou práci“, nemají ani ponětí. V mediálním i veřejném diskursu se neustále vracejí tři zjednodušené představy a současná debata o situaci v Itálii je jimi doslova zaplavená.
1.Legenda o ekonomických migrantech, co jdou za dávkami
„Problém“ s africkou migrací do Itálie v očích mnohých Čechů spočívá v tom, že se nejedná o válečné uprchlíky. Jenže je potřeba vzít v potaz, že Ženevská úmluva nedefinuje uprchlíka jenom jak toho, kdo utíká před válkou, ale jako toho, kdo má prostě důvodné obavy o svou důstojnost, zdraví nebo život.
Z tohoto pohledu tak není rozhodně jednoduché diskvalifikovat například mladého muže z Eritrey, který utíká, aby nemusel nastoupit do armády — což by znamenalo de facto doživotní otroctví — jako „ekonomického migranta“.
Nedávno zveřejněná studie, která shrnuje výsledky společného výzkumu několika evropských univerzit, poukazuje na to, že motivace lidí k odchodu ze zemí původu jsou velmi komplexní a obecně převažují takzvané push faktory (tedy důvody, které nutí k odchodu ze země) nad pull faktory (tedy důvody v podobě zlepšení v cílových zemích). Jednoduše řečeno, většina současných migrantů prostě neodchází dobrovolně.
Na to už přišel přede mnou Neil Blomkamp ve filmu Elysium: stačí přepsat jedno nastavení systému, zapsat, že všichni lidé tam dole, (nejen) v Africe, jsou občany evropského Elysia, a bude po problémech.
Konec konců jsme přece všichni lidé.
http://a2larm.cz/2017/07/franco-berardi-demokracie-neni-v-evrope-mozna/
Kdyby Itálie vystavila přistěhovalcům dokumenty, které by je opravňovaly k legálnímu pobytu i práci kdekoliv v Evropě, cestovali by tito noví italští občané tam, kde se nejsnáze domluví, kde mají příbuzné nebo aspoň známé, do míst, o kterých mají nejlepší informace, a hlavně samozřejmě tam, kde očekávají, že se nejlépe uživí. Dokud by se nikde neusadili a nevybudovali by si tam širší zázemí, stěhovali by se za prací mnohem ochotněji než domorodci.
Jediné, co by přistěhovalcům s italskými pasy mohlo zabránit, aby se rozešli po Evropě a našli si zemi, ve které se uplatní, by byla xenofobní reakce evropských států, které by opevnily hranice s Itálií, zavedly pro italské občany vízovou povinnost a vyloučily Itálii z Schengenského prostoru, nebo ho rovnou zrušily.