Šarbat Gula, zelenooká afghánská dívka, jejíž portrét na obálce časopisu National Geographic se v roce 1985 stal symbolem uprchlické krize způsobené desítky let trvajícími konflikty v její domovině, byla deportována zpátky do Afghánistánu.  

Afghánská Mona Lisa, jak se jí přezdívá, utekla poprvé do Pákistánu během sovětsko-afghánské války v osmdesátých letech. Americký fotograf Steve McCurry jí vyfotografoval v uprchlickém táboře v Pákistánu. Gula byla po celá léta tváří afghánského utrpení, v jejích vystrašených očích byly vidět bolest a strach. Její obličej zná celý svět.

Po pádu Tálibánu v roce 2001 se Šarbat Gula s novou nadějí vrátila i se svým manželem a rodinou zpátky do Afghánistánu. Situace v zemi se však moc nezlepšila a po smrti manžela byla opět nucena Afghánistán opustit. V Péšávaru žila pod falešným jménem s pákistánským občanstvím, dokud ji neobjevily úřady. Gulu poté uvěznili a deportovali zpět do Afghánistánu.

Její deportace nastala v době, kdy se Pákistán rozhodl poslat zpátky do Afghánistánu bezmála dva a půl milionu afghánských uprchlíků, přestože Afghánistán čelí vážnému konfliktu s bojovníky Tálibánu, a to hlavně v provinciích, které leží blízko pákistánských hranic.

Její zatčení ukázalo na zoufalé činy, které jsou mnozí Afghánci ochotni učinit, aby se nemuseli vrátit do svých válkou zničených domovů.

Politické hry

Pákistán během posledních desetiletí poskytl útočiště milionům Afghánců, kteří uprchli po sovětské invazi v roce 1979. Do Pákistánu během této afghánsko-sovětské války uteklo víc než tři milióny uprchlíku, většina se však po pádu Tálibánu vrátila zpět.

Až do nedávné doby země hostila až dva a půl milionu afghánských utečenců. Od července letošního roku se však ve vyhrocené situaci musely statisíce lidí vrátit do Afghánistánu. Jejich náhlý exodus způsobuje chaos na hranicích a vrhá tisíce lidí do nejistoty. Mnozí z nich totiž celý svůj život strávili právě v Pákistánu. Podle zpravodajství BBC se během půl roku z Pákistánu a z Íránu muselo vrátit bezmála osm set tisíc jedinců.  

Noor Mohammad, který redaktorům BBC popsal svou situaci, stál tři dny ve frontě na afghánsko-pákistánských hranicích, než se dostal do země. Jiní ve frontě čekají mnohdy i celý týden. Do Pákistánu prchl v zimě roku 1979, několik dnů po sovětské invazi do Afghánistánu. Bylo mu kolem dvanácti let a vzpomíná na vyčerpávající cestu, kterou musel se svou rodinu z Baghlan zdolat. „Vylezli jsme na kopec a šli jsme na jih. Na cestě jsme byli několik dní, většinou jsme šli pěšky a někdy jsme jeli nákladním automobilem.“ O sedmatřicet let později se musí opět stát utečencem. 

Rozhodující příkaz ze strany pákistánské vlády přišel v prosinci roku 2015. Afghánci dostali šestiměsíční lhůtu k odchodu, ale zároveň byl uzavřen hlavní afghánsko-pákistánský hraniční přechod v Torchamu a bylo zakázáno přejet bez cestovních dokladů. „Nemáme peníze na zaplacení pasových poplatků pro celou naši rodinu, musíme odejít, ale zpátky nás nepustí,“ vysvětluje svou zoufalou situaci Noor Mohammad.

Pákistánská azylová politika se nicméně postupně mění. Na rozdíl od Íránu, který zavíral uprchlíky do táborů a neumožňoval jim se zapojit do společnosti (například jejích děti velmi často nemohly docházet do školy), pákistánské úřady byly ve své politice otevřenější. Nicméně student jménem Khalid z péšávarské univerzity upozorňuje, že od roku 2014 se stupňuje pronásledování uprchlíku pákistánskou policí. Množí se i nenávistné kampaně v pákistánských médiích. V poslední době se tato paranoia rozšířila i na sociální sítě.

Přitom uprchlíci, kteří přišli do Pákistánu, byli převážně etničtí Paštunové a dobře se začlenili do pákistánské paštunské společnosti. Samozřejmě, přítomnost afghánských uprchlíků do jisté míry změnila politickou, ekonomickou a sociální situaci v Pákistánu. Ostatně aktuální zátah na utečence, jehož cílem je navrátit zpět afghánské uprchlíky, má spíše geopolitické důvody.

Podle jedné z hypotéz vítal Pákistán uprchlíky hlavně proto, že chtěl rozšířit svůj vliv v Afghánistánu, vytvořit tlak na afghánskou vládu, která je k politice Islámábádu velmi kritická. Afghánistán je totiž tradičně nakloněn indické politice a také vláda současného afghánského prezidenta Ašrafa Gháního má s Indií velmi dobré vztahy. Mezi Afghánistánem a Indií existuje intenzivní hospodářská spolupráce a zdá se, že Pákistánu se tato spolupráce příliš nepozdává.

Pokud ovšem Pákistán považuje afghánské uprchlíky za hrozbu pro svou národní bezpečnost, měl by se především zaměřit na vyhoštění a rozpuštění Quetta Shura, nejvyššího vojenského a politického velení Tálibánu sídlícího v Pákistánu.

Nezaměstnanost, chudoba, nebezpečí ze strany Tálibánu, ale také takzvaného Islámského státu a místní mafie — to vše ztěžuje život v Afghánistánu a není jasné, jak bude země zvládat příchod dalších a dalších jedinců.