Když se řekne 11. září
Redakce DRŠestici redaktorů DR bylo v době teroristických útoků na cíle v USA mezi devíti a čtyřiadvaceti lety. V krátkém příspěvku každý z nich přibližuje, jak čin v dané době prožíval a v čem jej událost poznamenala, případně změnila.
„Jakým jazykem že to mluvíte?“ ptala se zvědavě prodavačka v malé večerce nedaleko Brna, když mě slyšela mluvit s mamkou. „Persky“ odpověděla jsem. „Takže jste z Peru,“ přemýšlela nahlas a čekala, že ji to potvrdím. Když jsem ji řekla, že jsme z Afghánistánu, vypadala velmi zklamaně. Nejen, že neuhodla, kde se mluví persky, ale také nevěděla, kde Afghánistán je.
Bylo to velmi častá reakce lidi, které zajímal můj původ. Nesetkávala jsem s tím pouze u svých spolužáků a dětí ze školy. Mnoho dospělých netušilo, kde země Afghánců, jak se jí přezdívá, leží. Před teroristickými útoky ve Spojených státech jsem si tajně přála, aby každý věděl, kde je Afghánistán.
Situace se změnila právě po 11. září. V Afghánistánu je přece Bin Ládin. Spolužáci za mnou chodili, zda ho neznám nebo jestli jsme ho někde v Afghánistánu nezahlédla. Padli však i zajímavější otázky jako například, zda Usáma Bin Ladin není můj příbuzný. „Mohl to být třeba tvůj strýc,“ podotknul s hlubokým zamýšlejícím pohledem kluk z vedlejší třídy.
Nepamatují si, co jsem konkrétně 11. září 2001 dělala, ale vím, že ten den mi změnil život. V očích mnoha lidí jsem byla teroristkou.
Když se řekne „jedenácté září“, jsem zpátky v autobuse, kterým se vracíme s třídou spolužáků z výletu po Velké Británii. Po dlouhém cestování se konečně blížíme k domovině, když naši únavu rozptýlí zpráva, že spadla dvojčata. Vybavuji si šrumec. Dnes pochybuji, že kdo z mých spolužáků v dané chvíli vůbec domyslel, co se děje. Já tedy ne. O nějakých dvojčatech jsem tehdy slyšela poprvé, a co je to Světové obchodní centrum, mi, myslím, taky příliš nedocházelo.
Televize na benzinové stanici: první obrázky katastrofy a informace o dalších útocích. V Americe umírají lidi. Myslíme na našeho spolužáka Karla, který odjel před pár dny na roční stipendium do Pensylvánie. Mozek mi říká, že bych to všechno měla prožívat autenticky, anebo mít strach alespoň sama o sebe, ale nejde mi to. V autobuse na evropské dálnici je den jako každý jiný. A záběry letadel narážejících do mrakodrapů, jejich sesuv a oblaka prachu a dýmu v ulicích Manhattanu — všechno to vypadá jako na plátně v kině, jako v jednom z toho nekonečného množství katastrofických amerických filmů. Nedovedu to prožívat reálněji. Čumím. Nevím, co si myslet.
Následující dny doma. Můj bratr je na brigádě ve Švýcarsku, pracuje na salaši v Alpách. Ke zprávám se moc nedostane, a tomu, co viděl či četl, moc nerozumí. Telefonáty s domovem. Bratr studuje na strojního inženýra a víc než nad geopolitikou přemýšlí nad tím, jakou silou se mohly obě budovy sesunou v zemi, v kolika stupních se tavila jejich konstrukce a podobně. Máma mu schovává štos českých novin. Čekají na jeho příjezd na červené židličce u psacího stolu.