Zdá se, že za poslední měsíc klesla popularita Hillary Clintonové vůbec nejníže za její politickou kariéru, a pokud bychom brali v úvahu pouze registrované voličky a voliče, není na tom o nic lépe než Donald Trump. Tím se z této dvojice stávají dva téměř nejméně oblíbení hlavní kandidátka a kandidát na pozici prezidentky v historii Spojených států amerických.

Kromě podezřelých událostí poslední doby, jako je nejasnost ohledně osobních a pracovních e-mailů, nebo nové mediální propírání pochybností o nezávislosti Clinton Foundation, stojí za úpadkem popularity Hillary Clintonové pravděpodobně nekonzistentnost a s ní související snaha získat na svou stranu i republikány, kteří jsou v některých ohledech „republikánštější“ než jejich kandidát.

V souladu s touto strategií před několika dny kritizovala Donalda Trumpa za to, že dal kdysi za pravdu Putinovi a prohlásil koncept americké výjimečnosti (American Exceptionalism — termín typický zejména pro republikánskou stranu) za urážející pro občany jiných států. Clintonová k tomu sama říká: „Možná to nechcete slyšet, ale to neznamená, že to není pravda... Amerika má jedinečnou a nepřekonatelnou schopnost být silou zasazující se o mír a pokrok.“ Slovo „mír“ zní jen těžko uvěřitelně z úst ženy, která je známá svou podporou zahraničních ozbrojených intervencí na většině území, které se kdy dostaly do hledáčku politickým špičkám Spojených států.

Lidé, kteří by v Clintonové rádi viděli levicovější alternativu ke xenofobnímu Trumpovi, nemohou být dvakrát nadšení z toho, se jakou jistotou demokratická kandidátka podporuje stát Izrael. Donald Trump se přitom nechal slyšet, že by se snažil být v otázce Izraele a Palestiny neutrální. Z jeho strany jde dost možná hlavně o pokus o diplomacii, podpořený narcistickým obdivem k Putinovi, a o snahu vyvléct se ze zodpovědnosti, kterou mají Spojené státy vůči zbytku světa.

Pokud se ale podíváme blíže na vysloveně kladné stránky Hillary Clintonové, kterými se její podporovatelky a podporovatelé mohou honosit, zjistíme, že jich je poměrně málo…

Případ „feministické“ kandidátky

Hillary Clintonová je celkem nepřekvapivě vnímána jako feministická kandidátka. Nezdá se však, že by toho v minulosti udělala o moc víc, než že tak samu sebe označuje. Věta „Women‘s rights are human rights (ženská práva jsou lidská práva)“ z památného projevu v roce 1995 se svému poselství příliš nepřiblíží, pokud bude nadace bývalé ministryně zahraničních věcí pobírat dotace od diktátorských režimů, které potlačují práva žen, dětí a sexuálních a náboženských menšin.

Jako ministryně zahraničí drží Clintonová rekord v množství navštívených zemí. Zdá se však, že takříkajíc zvítězila kvantita nad kvalitou a že vystupování na veřejnosti pro ni bylo důležitější než snaha zajistit, aby ve válkou postižených oblastech skutečně docházelo k systematickému zlepšení životní úrovně a postavení žen.

Ani kdysi jako manželka guvernéra státu Arkansas se Clintonová neosvědčila jako příliš velká šampiónka ženských práv, když v roce 1983 ve spolupráci s korporátním Walmartem prosazovala privatizaci školství, která spolu se zavedením testů pro učitelky a učitele vedla k masivnímu propouštění. A protože v nižším školství pracují především ženy a testy byly podle všeho rasisticky zaujaté, propouštění se týkalo především černých žen.

Jako První dáma Spojených států v roce 1996 podporovala (i když její vliv nebyl možná tak velký, jak se chlubila) neblaze proslulou reformu systému sociálního zabezpečení. Ta mnoha lidem — a zejména svobodným matkám — znemožnila dosáhnout na sociální dávky. A jelikož k zamýšlenému efektu poskytnout nezaměstnaným práci nedošlo, uvrhla právě tyto skupiny lidí do ještě větší chudoby.

V roce 2009 se Ministerstvo zahraničí pod vedením Hillary Clintonové (úspěšně) postavilo proti zvýšení minimální mzdy na Haiti na 61 amerických centů za hodinu, což je opatření, které se velmi výrazně týkalo právě žen šijících ve sweatshopech oblečení a spodní prádlo pro americký trh.

Nezbývá tedy než doufat, že alespoň v případě amerických pracovnic a pracovníků myslí Clintonová ono „znatelné zvednutí minimální mzdy“ vážně — ačkoli i v této otázce poněkud mlží.

Proč volit Hillary Clintonovou

Předpokládám, že většina čtenářek a čtenářů tohoto článku by asi v tuto chvíli Hillary Clintonovou volila. Zaslouží se poukázat rovněž na několik pozitivních věcí, které dovolí hledět na kandidátku na prezidentku i trochu pozitivněji než jen jako na „menší zlo“.

V první řadě je důležité si uvědomit, že Trump není jen tak ledajaké, ale opravdu velké „větší zlo“. Připomíná jednak Miloše Zemana tím, že se „nebojí“ říct to, co říkají všichni (zejména všichni rasisté a xenofobové), ale i Andreje Babiše svým bohatstvím a představou, že bude stát řídit jako firmu. Američtí levicoví voliči a voličky by se neměli nenechat zlákat některými levicovými rysy jeho programu (jako se bohužel stalo u našeho Trumpa), protože jak píše sociolog Jeffrey Goldfarb, „hlas pro Trumpa je hlasem proti demokracii“.

Trumpovy útoky na nezávislý tisk, obhajoba mučení jako způsobu výslechu, ostrý antagonismus vůči imigrantům ale i volnému trhu, připomínají evropské extrémně pravicové politiky a jejich experimenty. Je bohužel pravda, že některé dřívější projevy Clintonové Trumpa až příliš připomínají: V roce 2006 také chtěla stavět zeď na hranici s Mexikem a deportovat takzvané nelegální imigranty, což opět vrhá stín na její feministickou agendu, protože nucené deportace dopadají nejtíživěji na matky s malými dětmi a nastávající matky — existují případy, kdy zatčené ženy rodily připoutané k posteli.

Změnu jejího přístupu lze vnímat jako pozitivní, podobně jako lze pozitivně vnímat  i změnu jejího politického pohledu na stejnopohlavní sňatky. Je myslím zcela zjevné, že Clintonová jde především s dobou, ale jsem ráda, že — možná v návaznosti na Sanderse a v opozici k Trumpovi — naskočila spíše na progresivní vlnu než na rasistický populismus.

To, že by se prezidentkou Spojených států stala žena, je samozřejmě také podstatné, možná podstatnější, než si fanynky a fanoušci Bernieho Sanderse (včetně mě) chtějí připustit. Je hezké, že moje generace „nevidí gender jako binární“, ale to nic nemění na tom, že se ve Státech ještě žádná žena prezidentkou nestala. Spousta lidí na rozdíl od doby před padesáti lety nyní tvrdí, že by volila ženu, kdyby byla správnou kandidátkou — a to je dobrý vývoj. Rozhodování ale samozřejmě takhle nevypadá. Při volbách děláme kompromisy.

Feministky z generace mých rodičů jsou možná trochu naivní, když je pro ně rozhodující „mít v Bílém domě ženu“. Ale takzvaní „millennials“ (neboli generace Y) se vysloveně mýlí, pokud si myslí, že nutnost mít ženskou prezidentku máme za sebou a že teď už jsme dál. Nejsme. Nebudeme dál, dokud může podporovatel progresivního kandidáta za hlasitého potlesku prohlásit, že „děloha není dostatečnou podmínkou pro to, aby byl někdo prezidentem Spojených států“. Vážně? To je překvapení…

Zdá se, že o tom, že bude prezidentkou progresivní muslimská trans-lesba, si zatím můžeme nechat jen zdát. Koneckonců šovinistický svět zatím umožňuje prosadit se pouze těm ženám, které se chovají tradičně mužsky, jak je ostatně vidět i na kompilaci videí, která se snaží zobrazit Hillary Clintonovou v pozitivním světle: ona není ta, která by „seděla doma a pekla sušenky“…

To je v případě političky jistě dobrá zpráva. Doufejme jen, že bude při svém úspěchu myslet i na takové.