Stále více Američanů, kteří se považují za střední třídu, má vážné finanční problémy. Růst nerovnosti a z toho vyplývající polarizace společnosti jsou jednou ze zásadních příčin popularity Donalda Trumpa a mladí z podobných příčin vytvořili sílící progresivní hnutí kolem Bernieho Sanderse. Komentátoři se to snaží vysvětlovat zleva zprava. K dopátrání příčiny přitom stačí jeden jediný graf. A ten má na svědomí ekonom Mark Perry z American Enterprise Institute:

↗

V posledních dvaceti letech ve Spojených státech vzrostly ceny vysokoškolského vzdělání a školních učebnic třikrát, ceny zdravotní péče a péče o děti se zdvojnásobily. Také ceny potravin a bydlení přerostly průměrný růst cen.

Průměrná inflace přitom v tomto období takřka vyrovnala nízký růst mezd. Platí to dvojnásob u spodních devadesáti procent…

Když musíš, tak platíš

Nesrovnatelně vyšší růst je pozorovatelný u cen veřejných statků, jako jsou vzdělání, zdravotní a sociální péče. Markantní nárůst cen je patrný také u životních potřeb, jako jsou bydlení, jídlo a pití. To jsou předně základní potřeby člověka, na které má právo. A pokud už na ně nemá právo z Ústavy nebo Listiny základních práv a svobod, měl by na ně mít právo přinejmenším jako občan nejbohatší země světa.

Druhou důležitou charakteristikou uvedených statků je to, že tvoří naprostou většinu výdajů nejen amerických domácností. Ve Spojených státech o to spíš, protože zdravotní péče i vzdělání jsou stále ještě soukromý byznys.

Veřejné statky jsou vděčné dojné krávy, pokud se je někomu ve víře ve volný trh podařilo zprivatizovat. Omezená konkurence, mizivá informovanost „spotřebitelů“ a nevyhnutelná vysoká a stabilní poptávka, to je záruka pěkných výdělků.

Volný trh totiž funguje jen za splnění mnoha nesplnitelných předpokladů. Některé trhy se tomu mohou blížit, žádný trh se však „ideálu“ nevzdaluje tolik, jako trh s veřejným statkem.

Takový trh je pro spotřebitele nevyhnutelný — zdravotní péče není něčím, co bychom si mohli odpustit, nebo jehož spotřebu bychom mohli odložit „na lepší časy“. Trh navíc postrádá konkurenci — soukromé firmy mohou nadsazovat svoje marže a získávat díky svému postavení vysokou rentu. Veřejné statky navíc poskytují pozitivní přínosy pro celou společnost, které ale soukromá firma do svého účetnictví nezapočítá: méně nemocných lidí vede ke zdravější společnosti, rozšířené vzdělávání posouvá společnost kulturně i ekonomicky. Učebnicový trh zkrátka nepasuje na základní potřeby člověka.

Ukázali jsme jen zlomek důvodů, proč Obama započal cestu Spojených států směrem k veřejnému zdravotnictví, proč Bernie Sanders požaduje veřejné školství a proč konečně tyto systémy fungují v Evropě lépe než za Atlantikem.

Liberální levice v čele s Hillary Clintonovou viní z problémů střední třídy její vysoké zdanění. Perryho graf ovšem ukazuje, že jde o systémový problém, který je naopak zdaněním alespoň částečně mírněný. Dostupnost veřejných služeb, které musí poskytovat stát, se nezlepší omezením příjmů státního rozpočtu. Začít se musí samozřejmě zdaněním bohatých…

Sice to tolik nepotřebuju, ale je to levné

Na rozdíl od veřejných statků některé zboží v průběhu času nepodražuje, ba naopak: auta, nábytek a oblečení za dvacet let zůstaly na svém, telefonní služby, počítačový software a televize zlevnily o polovinu až o téměř 100 procent.

Zpracovatelský průmysl byl a stále je silně ovlivňován rychlým technologickým pokrokem a růstem produktivity práce. Výroba spotřebního zboží je tak snadnější, rychlejší a levnější. K tomu připočtěme mezinárodní obchodní spolupráci, která usnadnila dělbu práce — pokles cen je přeci cílem obchodu. Kromě sweatshopů, dětské práce, moderního otroctví, ruinování životního prostředí, zvýhodňování nadnárodních korporací, omezování politického dohledu nad ekonomikou nebo zvyšování nerovnosti mezi lidmi, státy i kontinenty není v ekonomické globalizaci takřka žádný problém.

Rozevírání nůžek mezi cenami základních a druhotných potřeb však rozevírá nůžky mezi lidmi. Není divu, že nerovnost už dnes pronikla do veřejných debat. A ano, bude hůř…

↗

Základní potřeby jako zdravotnictví, bydlení nebo vzdělání zdražují, zlevňuje naopak nepotřebné konzumní zboží. Ilustrace medium.com

I v České republice jsme si za naši krátkou kapitalistickou historii prošli něčím podobným, co v nás po právu zakořenilo strach z růstu cen. Pravicové pokusy s privatizací veřejných služeb vedly k tomu, že nízká celková inflace dopadla těžce na nejchudší skupiny. Česká národní banka si plnila svůj inflační cíl, ale na rozdíl od rovnoměrného růstu cen došlo k nejvyššímu růstu cen u zdravotní (nejen díky poplatkům) nebo sociální péče (škrty v sociálních dávkách, zmrazení příspěvků na péči o hendikepované apod.). Pro chudou domácnost je to růst nákladů na největší položky v rozpočtu. Dopady takového náporu jsou fatální.

Konzumní zadlužování

Rostoucí nerovnost mezi Američany přesouvá poptávku k výrobě „nepotřebných“ věcí. Trhy s širokou paletou víceméně luxusního zboží odčerpávají zdroje a prodražují tak základní potřeby. Růst finančně zajištěné třídy tak za sebou dlouhodobě nechává skupinu lidí, kterým při nelehkém životě bez jistoty stálého zaměstnání a bez perspektivy k růstu příjmů navíc rostou i náklady na základní potřeby.

Americká realita skýtá jednu důležitou část skládanky celého tohohle průšvihu: Spojené státy jsou finanční velmocí. Dostupnost úvěrů pro domácnosti měla vliv na vysoký hospodářský růst po druhé světové válce a stala se jedním ze základních pilířů americké ekonomické dominance. Ale není všechno zlato, co se třpytí...

Ceny zboží mohou růst, dokud jsou lidé ochotní a schopní je zaplatit. Takové možnosti jsou se snadnými půjčkami větší. Ceny zdravotní péče a vzdělání se ale chudším Američanům vzdalují natolik, že za dostupné úvěry raději uspokojí své konzumní potřeby a alespoň zdánlivě vyrovnají relativní nerovnost a tlak společnosti na určitý životní standard. Dostupnost půjček totiž neudržela krok s nedostupností třeba takových vysokých škol. Místo skoku do dluhové spirály po hlavně tak lidé spíše postupně slaňují.

Zde mimo jiné vzniká elitářský pohled shora na chudou část společnosti, která „namísto investic do své budoucnosti žije konzumním životem, na který nemá“.

Cílem většiny Američanů přitom není být bohatý, ale nemít finanční problémy. Rozbitá pračka, rozsednuté brýle nebo zlomená ruka — každá maličkost může dostat rodinu do nekončícího závodu ke dnu.

Privilegovaný přístup ke vzdělání, zdravotní péči i péči o děti se projevuje s generačním zpožděním. Americký sen nabral zpátečku: americké děti už se budou mít povětšinou hůř než jejich rodiče. Devadesátipalcová televize a tři chytré telefony na tom nic nezmění.

Americký sen se tak pro většinu Američanů pomalu stává noční můrou.