Předsedou ČMKOS jste přibližně rok a čtvrt. Jak své dosavadní působení na postu předsedy odborů hodnotíte?

Pokud bych měl čas dělat podobná hodnocení, bylo by to fajn. Když se mě už ale ptáte, tak musím říct, že uplynulý rok hodnotím kladně. Pozice ČMKOS neoslabila, naopak si myslím, že je silnější, a to nejenom v otázce vyjednávání, ale především s ohledem na možnosti prosazovat naše stanoviska. Je cítit, že naši partneři při vyjednávání k nám mají vzrůstající respekt.

Faktem je, hovoříme-li o tripartitě, že za vlády Petra Nečase bylo její fungování mizerné. Jak v tomto ohledu hodnotíte vládu současnou?

Tripartita je samostatná kapitola, protože vždy záleží především na tom, jak se k ní staví vláda. A hodnocení tripartity v čase pravicových vlád neobsahuje jediný pozitivní moment. Jediným důvodem, proč snad tehdy existovala, je to, že jde o povinnost z titulu členství v Evropské unie.

V podstatě to ale vypadalo tak, že my jsme něco říkali a vláda to nebrala v potaz. Šlo o monolog. Pokud jde o Sobotkovu vládu, je to přesně obráceně. Jednoduše řečeno: vláda Bohuslava Sobotky se jasně drží zásady, že se zásadní rozhodnutí nepřijímají bez sociálních partnerů, bez diskuse s nimi. A myslím, že je to znát na každém rozhodnutí, které tato vláda koná.

To zní skoro jako idyla.

Tak samozřejmě ne všechno prosadíte. To k tomu ale myslím patří, při kolektivním vyjednávání se nedá prosadit všechno. Důležitá je vždycky finální dohoda, a to, jak ji vnímají partneři. Podstatné je také předcházet výkyvům do extrémů. Nejhorší jsou situace, pokud se snažíte druhou stranu zlikvidovat.

Pokud se jedná o konkrétní politická opatření Sobotkovy vlády, spokojeni jste jak?

Na to musím říct první řadě toto: programové prohlášení Sobotkovy vlády nám dalo možná až příliš idealistické naděje, co všechno vláda prosadí. Jedna věc ale je napsat něco na papír, druhá pak prosadit to v reálném životě.

To je již věc, která nás dokáže znervóznit. Ekonomika tu byla hluboce podinvestovaná, plány všech ministerstev byly velké, chuť a odhodlání také velké, pak se ale stane třeba to, že některé záměry neprojdou kvůli špatně nastavenému stavebnímu zákonu nebo třeba přes zákon o výběrových řízeních.

Záležet bude především na tom, zda a jak se budou všechny kroky dotahovat do konce. Uvedu příklad: dlouhodobý požadavek odborů na zavedení elektronické evidence tržeb prošel vládou, a my jsme tomu rádi, protože krácení daní nebo vyhýbání se platbě DPH jsou věci, které odmítáme.

Problém ovšem je, že se to zatím neuvedlo do praxe a my bychom chtěli, aby tomu tak bylo co nejdříve. To souvisí s dalším faktorem, pokud jde o hodnocení současné vlády, a tím je faktor času. Mnohé kroky se začnou teprve projevovat a u řady z nich tomu tak bude až na konci funkčního období.

Jiný příklad: požadavek na navyšování minimální mzdy. Na jedné straně se minimální mzda zvyšuje, tempo vypadá zajímavě. Avšak myslíme si, že závazek z programového prohlášení je odlišný od toho, co se realizuje. Pokud někdo řekne, že se zvýšila minimální mzda, tak já na to musím říct: „Ale málo.“

Pokud chce vláda dosáhnout čtyřicetiprocentního poměru minimální a průměrné mzdy a kroky, které navrhuje, jsou pod touto hodnotou, nedá se očekávat, že ji budeme chválit.

Hovoříte o požadavku na minimální mzdu. Těch čtyřicet procent průměrné mzdy je váš cílový stav?

Myslíme si, že čtyřicet procent je seriózní a korektní požadavek. Vláda se od něj ale odchyluje. Jsem zvědavý, jak to vysvětlí lidem, jde totiž ryze o její vlastní rozhodnutí. Nepotřebuje k tomu ani parlament.

Rád bych slyšel o tom debatu v ČSSD. Jak oni tento fakt hodnotí. Sice to není výsledek jejich politiky, mohou za to předešlé pravicové vlády, ale pokud někdo hájí především zájmy zaměstnanců, tak by mne zajímalo, jak to právě jim budou vysvětlovat.

Nemluvě o tom, že mnozí experti pracují s konceptem důstojné mzdy.

Ano, ale v České republice se obecně o důstojné mzdě hovořit vůbec nedá. Je to jako science fiction. Celková úroveň mezd, a to také v souvislosti s minimální mzdou, je více než zoufalá.

Čím do podle vás je?

Hlavním důvodem je nejspíš to, že politické strany necílí verbálně na běžného občana, nýbrž třeba na podnikatele. Tyto zájmové skupiny na politiky soustavně tlačí, což se projevuje i v rozhodovacích procesech. Vláda raději upřednostní živnostníky, kterých tady máme necelý milion.