Na pondělním jednání tripartity bylo k vidění všechno, jen ne konsenzus. Odbory se oklepaly z neoliberální medicíny pravicových vlád a začaly se zajímat o sociálně demokratické praktiky za hranicemi, zatímco zaměstnavatelé zkušeně hrají svou roli „ruční brzdy“ zásahů do pracovního trhu. Sobotkův kabinet zatím tiše sedí v koutě, přestože trumfy drží on.

Česká republika se řadí mezi nejvyspělejší země světa. Nutně se tak musí srovnávat se sobě rovnými, a to i v mzdové oblasti. Organizace vyspělých zemí OECD se v nejnovější studii zaměřila na minimální mzdu. Žebříček, který obletěl svět, se týkal počtu pracovních hodin za týden nutných k překročení relativní chudoby jednoho rodiče se dvěma dětmi. Česká republika v něm „zvítězila“ stejným způsobem, jako Kanada na letošním mistrovství…

Svobodný rodič by musel pracovat 79 hodin týdně, aby se jeho příjem vyšplhal alespoň na polovinu mediánové mzdy. Na druhém místě se se ztrátou 19 hodin umístilo Estonsko, o jednu hodinu před Řeckem. Na druhém konci spektra můžeme najít Irsko s osmi hodinami, Nový Zéland se šesti nebo Japonsko s nulou (sociální podpora nezaměstnaného rodiče leží nad hranicí relativní chudoby).

Průměrný pracovní týden v hlavním zaměstnání u nás trvá asi 40 hodin. Pro jednoho rodiče se dvěma dětmi to znamená, že mu stačí „pouhá“ dvě zaměstnání na plný úvazek. A o děti se postará babička.

Jak se Česká republiky ocitla v situaci, kde minimální mzda člověka neuživí? Momentální minimální mzda činí 9200 korun, když se v tomto roce zvýšila o 700 korun (v srpnu 2013 ještě Rusnokova vláda přidávala pětistovku). Hlouběji do minulosti je ale ticho po pěšině. Jedním dlouhým neoliberálním skokem musíme za dalším zvýšením skočit až hluboko do roku 2007. Takže zatímco v ostatních vyspělých zemích minimální mzda rostla, v naší kotlině jsme se vydali směrem ke konkurenceschopnosti díky nízké ceně nekvalifikované práce. A taková práce ani nešlechtí, natož aby živila.

Čecha s Němcem neporovnáš

Podle Josefa Středuly (předsedy Českomoravské konfederace odborových svazů) stouply v minulém roce zisky firmám o 13,3 %, zatímco mzdy vzrostly o pouhých 2,2 %. To Středula považuje za nespravedlivý vývoj a jako správný odborář požaduje rychlejší růst mezd. Takový vývoj chce podpořit i růstem minimální mzdy, který by podle představ odborů měl být v příštím roce tisícový.

Tvrdě však narazil u Konfederace zaměstnavatelů a podnikatelských svazů, který ve smlouvání nehodlá jít s cenou nad pětistovku. Její prezident Jan Weisner se i za cenu absurdních argumentů hodlá bránit zuby nehty. Prý se v otázce mezd nemůžeme srovnávat se zeměmi jako Německo nebo Švédsko. Obrazně řečeno má Jan Weisner pravdu, čímž ale střílí do vlastních řad — mzdová hladina ve zmiňovaných zemích je nesrovnatelně vyšší než u nás.

Minimální mzda dle parity kupní síly u nás dosahuje 2,84 dolaru, což je skutečně „nesrovnatelné” s německými 7,19 dolaru. Přesto existuje nespočet nástrojů, jak i mezi tak odlišnými ekonomikami porovnat velikost minimálních mezd. Jedním z nich je již zmíněný počet hodin práce nutných k překonání chudoby. Podle něj jsme na tom nejhůř z vyspělého světa.

Srovnávat můžeme i poměr minimální mzdy k mediánové mzdě. I zde se smažou rozdíly ve mzdové úrovni. Taková statistika sleduje, jak je na tom nejhůře placený pracovník relativně k mediánovému pracovníkovi (polovina pracující populace má vyšší mzdu a polovina nižší mzdu než mediánový pracovník). V roce 2013 činil tento poměr v ČR 36 %. V této fázi článku už asi nikoho nepřekvapí, že ze zemí OECD s uzákoněnou minimální mzdou jsme na tom nejhůře. Čníme dokonce nad takovými modlami „liberálního přístupu“ k trhu práce jako jsou Spojené Státy (37 %) nebo Spojené Království (47 %).

Konfederace zaměstnavatelů se rovněž brání tím, že výše minimální mzdy nemůže vzrůst o více než 500 korun, protože se nesmí odchýlit od produktivity práce a růstu HDP. Produktivita práce rostla až na rok 2009 v každém roce v rozmezí 2008 až 2013, tedy v době stagnace minimální mzdy. Takové „odchýlení“ je však zřejmě v pořádku…

Pokud nechceme nadále „vítězit“ ve statistikách OECD a chceme se opravdu přibližovat životním podmínkám na západě (nebo na severu, na jihu či na východu), nemůžeme nasadit tam, kde jsme skončili v roce 2013 a tvrdit, že se nic neděje: když vám v Člověče, nezlob se! soupeř vyhodí figurku, musíte nabytou ztrátu nejdříve dohnat (tedy pokud nám takto vyhodily figurku mezi lety 2008 a 2013, musíme teď zkrátka házet více šestek).

Je to provokace! Je to absurdní! Je to Pavel Páral!

Zastánci pokračující stagnace české minimální mzdy si neuvědomují její sociální následky. Minimální mzda činí po zdanění 8188 korun, což je 1486 korun pod hranicí příjmové chudoby. Z hlediska státního rozpočtu to znamená sociální výdaje pracujícím, kteří by měli naopak do rozpočtu přispívat ještě potřebnějším. Z pohledu daňového poplatníka jde o doplácení mzdy zaměstnancům, kteří nejsou dostatečně odměňováni zaměstnavatelem. Práce na takový plný úvazek vede k chudobě.

Jana Weisnera otevřeně podpořila i místopředsedkyně Asociace malých a středních podniků Pavla Břečková, která snahu o tisícikorunový nárůst označila jako „provokaci“. Ani prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý nezůstal pozadu a návrh označil za „absurdní“. Dlouhý se obává „škodlivého pokřivení trhu“ a výjimečně zpochybnil i predikce hospodářského růstu české ekonomiky, jejichž nepřesnost v rozmezí tří let neumožňuje manipulovat s minimální mzdou, protože nevíme, co bude.

Vladimíru Dlouhému se takhle vyjádřil den poté, co obhajoval smlouvu TTIP o volném obchodu mezi USA a EU výhledem půlprocentního růstu celoevropského HDP do roku 2027. Trochou nefalšovaného ekonomického extrémismu přispěl do debaty šéfkomentátor týdeníku Euro Pavel Páral výrokem, že „minimální mzda nemá vůbec existovat“.

Trumfy drží vláda

Třetím do party k odborům a zaměstnavatelům je vláda, která má rozhodující slovo. V případě, že se obě strany nedohodnou na konečné částce, vláda rozhodne sama. Dohoda odborů a zaměstnavatelů ale sama o sobě není zavazující. Právě v minulém roce ke konsenzu došlo, ale sjednaných 500 korun vláda navýšila na 700.

Zdůvodnila to tehdy svým programovým prohlášením. V něm se totiž zavazuje k navýšení poměru minimální mzdy a průměrné mzdy z nynějších 34,6 % na 40 % do konce funkčního období. Podle propočtů je růst 500 korun vzhledem k avizovanému cíli nedostatečný, podle odhadů z minulého roku je nutný minimální každoroční nárůst minimální mzdy alespoň o 700 korun. Takovou částku bude zřejmě Ministerstvo sociálních věcí preferovat i letos.

Josef Středula ale namítá, že vzhledem k neočekávaně vysokému ekonomickému růstu v prvním čtvrtletí letošního roku bude nutný rychlejší růst minimální mzdy, aby bylo nakonec hranice 40 % skutečně dosaženo. Aktuální oživení ekonomiky se totiž pravděpodobně promítne do růstu průměrné mzdy, kterému se bude muset posléze přizpůsobit i minimální sazba.

Ministryně Marksová k navýšení minimální mzdy nad tripartitní dohodu v minulém roce poznamenala: „Prostě to byla koaliční dohoda“. Dnes je v podobné situaci. Pokud se odhady budoucí průměrné mzdy změnily, pak se musí zvýšit i tempo růstu minimální mzdy. Ministerstvo nemůže zůstat jen u původních 700 korun, protože je to „prostě koaliční dohoda“.

I přes nekonečné pře zaměstnanců a zaměstnavatelů mají obě strany přeci jen stejný zájem. Zatímco se totiž nemohou dohodnout na minimální mzdě, kterou pobírá 2,6 % zaměstnanců, z českého hospodářství každoročně utíká do zahraničí 8 % HDP na dividendách. Byť to není zlato, ale bronz za Lucemburskem a Irskem, rozhodně je to strukturální katastrofa naší ekonomiky.

Kdyby tyto zisky zůstávaly „doma“, nejen že bychom měli z čeho růst, ale třeba by bylo i na důstojné mzdy. Zahraniční montovny a skladiště s nulovou přidanou hodnotou a záporným vědeckou a vzdělávací hodnotou typu Amazon Českou republiku pouze zakopávají v současné situaci. Odbory a podnikatelé se potom mohou hádat o minimální mzdě, jak chtějí, ale se mzdami nepohne ani vysoká ani nízká minimální sazba.

Soukromý prospěch některých skupin by neměl stát v cestě tomu, aby se Česká republika zařadila úrovní pracovní odměny po bok vyspělých evropských zemí. Jedině pak budeme moct o práci tvrdit, že živí, nebo že dokonce šlechtí člověka. Vláda, zaměstnavatelé i odbory mají koneckonců stejný zájem: českou ekonomiku, české zisky a české mzdy.