Podnikatelé by pod tlakem mohli souhlasit se změnou výpočtu minimální mzdy. Místo její výše dané číslem by mohlo jít o částku danou procentem průměrné nebo mediánové mzdy.

Alespoň si to můžeme myslet na základě vystoupení podnikatele a jednoho ze sedmi viceprezidentů Svazu průmyslu a dopravy Zbyňka Frolíka ve včerejších Otázkách Václava Moravce.

Frolík v diskusi s předsedou Českomoravské konfederace odborových svazů Josefem Středulou bojoval za zisky soukromých firem. Peníze prý není možné přerozdělovat do mezd, protože je potřeba je utratit za rozvoj podniku. Zaměstnanec, kterému se zvyšuje minimální mzda, prý ztrácí důvod, aby si zvyšoval kvalifikaci.

Frolík už neřekl, že ročně do zahraničí odchází z českých firem jen na legálních odvodech kolem tří set miliard korun — tedy asi jedna třetina našeho státního rozpočtu. Že tedy česká národní ekonomika prostředky vytváří a že vyšší mzdy jsou cesta, jak alespoň část těchto prostředků v národní ekonomice udržet.

Jeden z Frolíkových kolegů minulý týden v Českém rozhlase použil argument, podle kterého tedy zvyšování mezd ohrožuje především ty firmy, které nemají zahraniční vlastníky (a tedy nemohou prostředky vyvádět do zahraničí).

Jenže i malým podnikům prospěje, pokud budou moci požadovat pro své zaměstnance vyšší mzdy. Od velkých firem se bude více peněz přerozdělovat k nim - ať už budou subdodavateli vysoutěžených státních a dalších z veřejných peněz placených zakázek, budou součástí výrobního řetězce větších firem nebo jim budou ad hoc dodávat nějaký výrobek nebo službu.

Josef Středula včera uvedl, že za pravicových vlád se minimální mzda nezvyšovala, přestože výrobky i služby kvůli inflaci zdražovaly. A varoval před tlakem na nízké mzdy, protože frustrovaní lidé snadno podpoří ty politické síly, které svou propagaci budou stavět na konfliktu a třeba i nerealistických slibech.

Podle ČMKOS by se měly mzdy zvyšovat v jednotlivých podnicích o tři až pět procent nad inflaci. A pro diváka mohlo být důležité slyšet, že odbory skutečně o mzdách vyjednávají v jednotlivých podnicích a vědí tedy, že nemohou všichni hned teď brát stejně jako lidé v Praze nebo v Mladé Boleslavi.

Podle Středuly je zvyšování mezd důležité také proto, že člověk, který dnes pobírá minimální mzdu, stejně žije pod hranicí chudoby, což je samo o sobě nedůstojné.

Zvyšování minimální mzdy na čtyřicet procent průměrné mzdy je jako cíl výslovně napsáno i v programovém prohlášení vlády vedené Bohuslavem Sobotkou.

Debata o zvyšování minimální mzdy by ale neměla zakrýt, že zaměstnavatelé tak hlasitě bojují proti zvýšení nuzných příjmů pro sto tisíc lidí, kteří dnes minimální mzdu v České republice pobírají, protože zvýšení minimální mzdy znamená větší či menší zvýšení všech mezd. Což ostatně musí být politickým cílem všech levicových sil nakonec nejen v České republice, ale ve všech takzvaně nových členských zemích Evropské unie.

Dnešní souboj o výši minimální mzdy je výrazem politického střetu o míru a podobu přerozdělování mezi bohatými a chudými lidmi, českými kraji i evropskými regiony a státy. A kdyby nic jiného, tak vztah k přerozdělování je i dnes určujícím rozdílem mezi politickou levicí a pravicí.