První část rozhovoru jsme zakončili debatou o jednom z hlavních témat roku 2015, hovořili jsme o uprchlické krizi. Začněme dnes s druhým velkým tématem uplynulého roku, s Řeckem. Zjednodušeně řečeno, v Řecku v loňském roce proběhly dvoje parlamentní volby, mezi nimi referendum, a během celého jara dost tvrdá jednání s institucemi EU o řešení krize. Jak pokus řeckých voličů se Syrizou hodnotíte? A co nám tento pokus říká o současnosti a budoucnosti levice?

Zdá se mi, že naděje, které do Syrizy evropská levice vkládala, byly od začátku odsouzeny k neúspěchu. Důvod je prostý: nacházíme se v situaci, kdy se o celé řadě politických opatření včetně těch, které se týkají zvládání státního dluhu, nerozhoduje na úrovni národních států.

Týká se to také levice: Řecko potvrdilo, že levice je v krizi všude, v žádném případě nejde o problém, který by se týkal výhradně pouze České republiky nebo postkomunistických zemí, které si s sebou nesou dědictví spojené s bývalými komunistickými režimy.

Nejpozději od 90. let minulého století se hovořilo o obecné krizi levice také ve vyspělých zemích. Jen těžko to lze shrnout do několika vět, nicméně je fakt, že levicový program a jeho realizace, která byla spojována především s představami o sociální spravedlnosti a s jistými zásahy státu do tržních výsledků, závisely na fungujícím státu. Tedy na tom, že stát mohl regulovat ekonomickou aktivitu.

Levice tradičně hledala určitý typ rovnováhy mezi trhy a národními státy. Tato rovnováha charakterizovala třicetileté období po druhé světové válce na západ od našich hranic. Institucionální rámec, v němž vyjednávaly odbory, vláda a zaměstnavatelé, tvořil základ, na němž bylo možné dosáhnout přijatelný kompromis mezi zaměstnanci a investory.

A tato institucionální struktura dávala moc nejen levici, ale jakékoli politické síle, která získala demokratickou legitimitu, aby mohla realizovat svůj politický program. V praxi to znamenalo, že se například zavedení progresivních daní nebo nějaký typ redistribučního programu mohly realizovat, protože stát měl moc kontrolovat ekonomickou aktivitu na svém území.

Toto se ale změnilo od 70. let minulého století, kdy se kapitalismus začíná financializovat, tj. podřizovat zájmům investorů na finančních trzích, a globalizovat, tj. vyvazovat z regulačního rámce státu. Silní ekonomičtí hráči tak nad státy získávají větší moc.

Jak ve své knize Koupený čas z roku 2013 upozorňuje například známý německý sociolog Wolfgang Streeck, ekonomická politika států začíná být závislá čím dál více na preferencích investorů, které se agregují na mezinárodních finančních trzích, než na preferencích voličů, které agregují pravidelné volby na úrovni národních států.

Politika státu musí vycházet vstříc těm prvním více než těm druhým. Je mnohem jednodušší zavést úsporná opatření, která padnou na hlavu domácích zaměstnanců než realizovat politiku, která je v neprospěch mezinárodních investorů nebo věřitelů. Ani údajně radikální Syriza nic takového během léta nakonec neriskovala.

A v takovém světě se program, který je založen na tradičních levicových hodnotách sociální spravedlnosti, naplňuje a realizuje daleko obtížněji, než ve světě, který tu byl do zmíněných 70. let. minulého století.

Lze ho realizovat obtížněji nebo vůbec?

Rozhodně za této situace nelze realizovat nějakou výrazně levicovou představu na úrovni Řecka nebo jiného národního státu. Experiment Syrizy to jasně dokládá. Ukázalo se, že bez nadnárodní spolupráce, bez toho, že se začne přemýšlet o politických opatřeních a regulaci ekonomické výměny na nadnárodní úrovni, se o levicovém programu a jeho realizaci dnes moc mluvit nedá.

A je to taky jeden z důvodů, proč se levice vyprazdňuje a proč nemá co nabídnout, neboť institucionálně nabízela program, který byl závislý na existenci fungujícího státu, který byl schopen vystupovat jako rovnoprávný partner v diskusi s nositeli ekonomických zájmů, tedy s investory.

Dnes v této situaci nejsme. Ekonomické zájmy se v současnosti nacházejí v silnější pozici než zájmy států. Jsou to mezinárodní finanční trhy, kdo stanovuje podmínky, za kterých se uskutečňují ekonomické politiky státu. A teď si vezměte, že se chod státu čím dál více financuje nikoliv z daňového výnosu, ale skrze rostoucí zadlužení.

Když třeba již zmíněný Streeck mluví o minulosti, charakterizuje ji jako období rozvoje daňového státu, který ve své podstatě umožňoval budování sociálně odpovědného státu. Dnes budujeme stát dluhu, který se naopak pojí s rozkladem nebo podfinancováním řady dříve veřejně financovaných služeb.

Kvůli snižující se schopnosti státu vybírat daně se dostáváme do situace deficitních státních financí, která se u nás ale jednostranně vykládá jako problém výdajové stránky rozpočtu. Tedy že příliš utrácíme.

↗

Tady je kapitalismus vysvětlován nikoli jako mocenská struktura nebo výsledek jednání určitých aktérů s určitými zájmy, nýbrž jako jakási  sféra svobody. To ale přece není pravda. Foto Ondřej Mazura, DR

Méně už se mluví o tom, že velký problém je na opačné, tedy příjmové straně rozpočtů. Mluvím tu o schopnosti státu vybírat daně. To je klíčové téma, tato schopnost je čím dál nižší obecně a to kvůli globalizaci a financializaci kapitalismu, a pokud mluvíme o Řecku, tak tam je z historických důvodů ještě nižší než obecný průměr v Evropě.

Z čísel, které máme k dispozici, plyne, že schopnost Řecka vybírat daně, je komparativně nízká. To je jeden ze základních problémů řecké ekonomiky, že není schopná vybírat daně především od velkých podnikatelů, od oněch pověstných rejdařů.

Vychází mi z toho, že musí tedy nejdřív dojít k nějaké formě nadnárodního propojení či přímo spojení levice…

Toto je ale výzva, před kterou nestojí jenom levice, i když ona před ní stojí mnohem výrazněji, neboť na dané situací ztrácí politicky více než pravice. Podle mého soudu ale před touto výzvou stojí všechny vyspělé společnosti a politické proudy.

Ať už jste pravicová nebo levicová vláda, ve chvíli, kdy nejste schopen vybírat daně a tedy zajistit veřejné služby, anebo se kvůli nim musíte zadlužovat na finančních trzích za podmínek, nad nimiž nemáte žádný vliv, tak to je situace, která není v zájmu žádného politického reprezentanta, ať už je napravo nebo nalevo.

U nás se to dost těžko vysvětluje, protože tady je kapitalismus vysvětlován nikoli jako mocenská struktura nebo výsledek jednání určitých aktérů s určitými zájmy, nýbrž jako jakási sféra svobody. To ale přece není pravda, stejně jako život ve společnosti obecně, i kapitalismus charakterizují mocenské vztahy a vztahy nerovnosti.

A ty se překládají také do nerovnosti ve vlivu na politické rozhodování. Pokud v rámci sociálních věd existuje nějaký konsensus, tak právě na tom, že zdrojově lépe vybavení hráči uplatňují významnější politický vliv.

Globalizace dává disproporční moc investičním zájmům, zájmům korporací, velkých finančních firem a investičních fondů. A ty nutně nemusí být v souladu se zájmy lidí, kteří žijí v zemích, kde chtějí tyto ekonomické subjekty tvořit zisk.

↗

Stát v určitých formách a v určitých obdobích jistě představoval ohrožení lidské svobody, dnes je ale její poslední pojistkou. Foto Ondřej Mazura, DR 

Myslím, že tady stačí zmínit příklad letošního Bakalova prodeje RPG Bytů a každý porozumí, o čem mluvím. Je třeba si uvědomit, že v současném světě nemají jeho zájmy se zájmy nájemníků z Ostravska vůbec nic společného. A pláč českých politiků nad jeho „morálním selhání“ je jen důkazem toho, že právě oni nerozumí světu, v němž mají rozhodovat. Zdeněk Bakala není ani sociální, ani český podnikatel a podle toho zcela racionálně jedná. Nemá smysl předpokládat cokoli jiného.

To, že zájmy investorů, zaměstnanců a státu mohou být v konfliktu, je však v našem prostředí téměř zapovězené téma. Postkomunismus charakterizovala averze ke státu i zaměstnancům, která skvěle konvenovala právě s těmi zájmy, které vydělávají na globalizaci, tj. na oslabování státu i postavení zaměstnaneckých zájmů, odborů.

Stát v určitých formách a v určitých obdobích jistě představoval ohrožení lidské svobody, dnes je ale její poslední pojistkou. Jak říkají například německý filosof Jürgen Habermas nebo americký sociolog Charles Tilly, zatímco moc státu demokratizovat a takto kontrolovat můžeme, peníze na mezinárodních finančních trzích jednoduše demokratizovat nelze.

A pokud bychom se bavili o už zmíněné solidaritě napříč Evropou…

Proč jsem o tom takto mluvil, pramení z toho, že jsem chtěl proměnit pohled, jak na „problém Řecko“ nahlížet. Ona to totiž není jen otázka solidarity bohatých států s chudými, ta otázka nestojí pouze tak, zda na sebe mělo Německo vzít část řeckého dluhu, je to otázka týkající se jak států, tak globálních ekonomických vztahů, nikoli jen vztahů mezi státy.

Já vím, že ten problém má více dimenzí a vyvolává další otázky spojené s tím, kdo by měl platit ekonomické náklady politického projektu eura, k nimž se zde nemůžu dostat.

Pokud bychom ale aplikovali třídní logiku namísto národní, tak některé hlasy z levice argumentovaly, že pokud bychom si řekli, dobrá, my vám to škrtneme, zaplatí střední třída Němců dluhy, které způsobila oligarchie v Řecku. Byla by to podle nich neospravedlnitelná „solidarita“ lidí, které je německý stát schopen zdanit, střední třídy, s bohatými v Řecku, kteří tam daně neplatí.

Ten obecný problém není řešitelný přes noc, není asi řešitelný z úrovně národních států, ale jen na základě jejich kooperace a především: není to problém „levicový“, ale obecně politický. Generální ředitelství EU pro daně a celní unii například odhaduje každoroční ztrátu členských zemí v důsledku daňových úniků a manipulací ve výši až jednoho biliónu eur, tj. asi pětadvaceti českých státních rozpočtů.

Takže klíčovým tématem dneška, a to nejen pro levici, by měly být daně. Je to tak?

No jistě. K tomu, aby stát mohl plnit své funkce, musí to mít z čeho zaplatit. A někteří autoři tvrdí, že kvůli globalizaci a daňovým rájům stát, který byl založen na výběru daní, přechází ve stát, který je založen na dluhu. Dluh, o kterém se tu už dlouho vedou diskuse, se stává součástí samotného ekonomického systému.

A tento dluh není něco, co se dá škrtnout jednoduše tím, že to politik slíbí ve volbách. Protože, pokud se stát nechce zbavit velké části služeb, které poskytoval, tak ty peníze někde získat musí a pokud je není schopen získat ze zdanění na svém území, tak je získává tím, že si půjčuje na kapitálových trzích. Tím ale ještě více podkopává svou pozici.

Jak říkal bývalý šéf Federálního rezervního systému, tj. americké centrální banky, Alan Greenspan, politici si sice myslí, že o něčem rozhodují, pravda je ale taková, že kvůli globalizaci o všem rozhodují globální tržní síly. Mantinely, ve kterých se politici pohybují, určují finanční trhy. Ty rozhodují, za jakých podmínek se státy dostanou k penězům, které budou moct použít k financování svého dluhu a potažmo veřejných služeb.

To je ale přece naprosto zásadní zjištění, pokud bychom se měli bavit o povaze současné demokracie… Anebo spíš o vztahu demokracie a kapitalismu?

Odpověď by závisela na tom, o jakém kapitalismu bychom se bavili. Zdá se, že existovalo období, během kterého se demokratická kontrola a ekonomická prosperita dařily dát do souladu. Demokratická kontrola byla zajištěna tím, že stát, který se dostával do rukou těm reprezentantům, kteří vyhráli volby, mohl naplňovat program tak, jak byl schválen v demokratických volbách.

Stát měl rovné postavení ve vztahu k ekonomickým hráčům, kterým poskytoval předvídatelné právní prostředí. Ti zase zajišťovali ekonomickou prosperitu za určité ústupky, které jim stát nabízel a pomáhal vyjednávat se zaměstnanci. Zdá se, že po jistou dobu po 2. světové válce existoval kompromis, jakýsi soulad mezi demokracií a kapitalismem.

Avšak ve chvíli, kdy se jeden z pilířů tohoto kompromisu vymknul kontrole a získává disproporční moc, tak možnost realizovat demokraticky schválený program se snižuje. A ať už si o programu Syrizy myslíme cokoli, ukázalo se, že jakýkoli program, který by nebyl v souladu se zájmy věřitelů, by se jednoduše nemohl realizovat.

To ale znamená, že voliči u voleb prakticky o ničem nerozhodují.

Určitě rozhodují o některých otázkách, ale o velkých sociálně-ekonomických otázkách rozhodují čím dál méně. A lidé jako Greenspan dokonce tvrdí, že je to dobře.

Část pravice si myslí, že politici racionální nejsou a že racionálnější jsou trhy. Podřezávají si tak větev sami pod sebou. A hlavně: na kapitalismu není v porovnání s demokracií nic racionálnějšího. Je to prostě jiný způsob kolektivní koordinace. A tvrdím, že je třeba obou.

A neměli bychom tedy otevřeně začít hovořit o tom, že nežijeme v demokracii?

Řekl bych, že žijeme v nějakém jiném typu demokracie. Většina z nás má sice před očima stále obraz té kapitalistické společnosti, kterou jsme viděli na západě v poválečném období, současný kapitalismus ale funguje podle zcela jiné logiky. Určitě bych ale nešel tak daleko, že bych řekl, že žijeme v nedemokratických poměrech.

O spoustě otázek rozhodovat bezesporu můžeme. Současné uspořádání zároveň znevýhodňuje střední třídu a umožňuje profitovat těm nejbohatším skupinám.

Lze se vlastně divit, že voliči hledají zastání u populistů a nacionálně orientovaných politiků?

Už Aristoteles tvrdil, že nejstabilnější režim je takový, který má širokou střední třídu. Rozevírání nůžek, které můžeme pozorovat v posledních desetiletích, nepochybně vytváří tlak právě na střední třídu. A to, že se mnozí začínají přiklánět k nějaké formě populismu, jehož nositelé nehlásají reformu, nýbrž zvrácení systému, má svou logiku.

A to si na západ od našich hranic uvědomují nejen na levici, ale také na protržní pravici. I těm druhým začíná více a více vadit, že dnešní kapitalismus přestal mít s otevřeným soutěživým systémem cokoli společného.

Nejen Thomas Piketty (autor proslavené knihy Kapitál v 21. století, pozn. red.), ale i někteří konzervativní autoři upozorňují na to, že rostoucí nerovnosti jsou politickým problémem, což znamená, že se může objevit nějaké revoluční hnutí. A toho se konzervativci bojí. Alespoň někteří vědí, že je potřeba, aby stát disponoval regulačními a redistributivními mechanismy.

Důvod je prostý: demokratická politika hlavního proudu by podle tohoto pohledu měla předcházet situacím, které mohou vést k násilným revolucím. Společenská realita není něco objektivního, něco vně nás, společenská realita je to, co z ní my uděláme.

A souhlasil byste s tvrzením, že stávající podoba kapitalismu demokracii podkopává?

Myslím si, že ano. Pokud se podíváme na zrod americké demokracie a tento příběh mají rádi všichni, nalevo i napravo, tak americká demokracie se zrodila na základě hesla „žádné zdanění bez zastoupení“. Britové tehdy chtěli vybírat daně od kolonistů v Americe, ti ale nebyli zastoupeni v britském parlamentu. Podle kolonistů nad nimi britský parlament proto neměl žádnou moc. Odtud se vzalo ono slavné heslo americké revoluce: „No Taxation without Representation.“

V tomto smyslu je vznik moderní demokracie a její samotná existence spojena s otázkou spravedlivého zdanění. A dnes bychom jen potřebovali to heslo otočit: žádná reprezentace bez zdanění. Kdo se vyhýbá daňové povinnosti, nesmí ovlivňovat politiku.

Není to tak, že by se neplátci daní zároveň přestali zajímat o to, jaké zákony se tady produkují. Ne, mají své lobbistické skupiny a pořád se snaží o to, aby své zájmy prosadili. Ale daně neplatí, tudíž rozpojují otázku demokratického rozhodování od toho, že potřebujeme na demokracii také získat zdroje a že demokracie něco stojí.

Zkrátka, otázka demokracie je s otázkou daní spojená. Nyní jen potřebujeme začít přemýšlet, jakým způsobem dostaneme pod daňovou kontrolu globální ekonomické subjekty a finanční trhy. To, že jde o obtížnou věc, nemusím dodávat. A podíváme-li se na TTIP (Transatlantická dohoda o obchodu a investicích, pozn. red.), tak ten trend směřuje zřejmě opačným směrem.

Takže zde leží hlavní úkol současné politiky?

Ano, je to úkol pro příští desetiletí. Bez mezinárodní daňové koordinace nám nezbude nic jiného, než se dohadovat o to, zda dostatečně daníme malé podnikatele a živnostníky. Pochopte, debatovat o zavedení registračních pokladen v současné konstelaci znamená, že řešíme maličkosti, které nás nezachrání. Vlastně debatu o podstatě problému nevedeme.

To, že tady chytáme malé ryby, děláme pouze proto, že je to jednoduché. Z problému deficitního financování veřejných rozpočtů se tím ale nedostaneme.

A proč se tu tedy podle vás nevede debata o zdanění korporací a finančního kapitálu?

Vymkly se. Jsou mimo dohled vlád. Že to nebude snadný úkol, je evidentní, ostatně o tom, jak to udělat, se v zahraničí vede debata už dlouho. Točí se o tom i pozoruhodné filmy, zmínit můžu třeba dokument Harolda Crookse The Price We Pay z roku 2014.

Neukazuje se, že měl nakonec Karl Marx přece jen v mnoha ohledech, pokud jde o vývoj kapitalismu, pravdu?

Marx je důležitý myslitel, nepochybně přišel s hlubokou reflexí moderní společnosti, avšak řešení, které navrhoval, je z dnešního hlediska nesmyslné. Myslet si, že dojde k nějaké revoluci, a že tuto společnost nahradí nějaká zcela jiná — skutečně svobodná —, je blud. Pořád budeme žít ve společnosti, která bude charakterizována mocenskými asymetriemi. Jde o to, v jakém regulačním rámci se budou střetávat. Jestli to bude férově nalajnované hřiště nebo ne.

Ve společnosti budou vždy různé typy zájmů, které se budou mezi sebou přetlačovat. Dlouhodobým úkolem politiků je mezinárodní spolupráce, hledání takových řešení, která zajistí kapitálu přiměřenou návratnost, a zároveň zajistí normální fungování společností. Existence současných sociálních a environmentálních problémů jasně dokládá, že náš ekonomický systém nepracuje bezchybně.

↗

Otázka demokracie je spojená s otázkou daní. Nyní jen potřebujeme začít  přemýšlet, jakým způsobem dostaneme pod daňovou kontrolu globální ekonomické subjekty a finanční trhy. Foto Ondřej Mazura, DR

A nelze spoléhat na to, v co možná věřil Václav Klaus na začátku 90. let, že budeme kapitalisty všichni. Anebo, že na ostatních nezáleží. Marx se sice v některých ohledech pletl, zrovna tak se ale mýlí ti naivní ekonomičtí liberálové, kteří si myslí, že každý člen společnosti bude těžit z toho, že máme kapitálový trh anebo Kajmanské ostrovy, na kterých se můžeme vesele vyhýbat daňové povinnosti.

Chápu to tedy tak, že potřebujeme zase nalézt nějaký typ rovnováhy. Otázka, myslím si, ale zní, zda ji můžeme dosáhnout?

Ano, potřebujeme variaci na uspořádání, kterému se po druhé světové válce říkalo zapuštěný liberalismus. Šlo o institucionální rámec, který byl schopen integrovat rozličné společenské segmenty. Společenská pluralita je nepřekonatelná, neměla by ale existovat vně hlavního společenského proudu, měla by do něj být integrována.

Nechci přitom v žádném případě tvrdit, že bychom měli mít všichni stejně, natož, že bychom měli směřovat k nějakému novému „komunismu“. Že bychom měli všechny zdanit a každému dát stejně. Nesmysl, jistá míra nerovnosti bude ve společnosti vždycky. Ostatně má i své velmi pozitivní stránky, pokud se nevymkne kontrole.

Vlastně berete jistou podobu kapitalismu na milost, je to tak?

Kapitalismus má třeba tu pozitivní vlastnost, že umožňuje mírumilovnou soutěž mezi lidmi. Koneckonců existují důležité analýzy prokapitalistických argumentů, například Hirschmanova slavná kniha Vášně a zájmy (česky jako Lidské vášně a osobní zájmy, pozn. red.), podle nichž by měl být kapitalismus schopen pacifikovat a civilizovat velmocenské konflikty. Kapitalismus byl původně chápán jako mechanismus, který převede velmocenský způsob uvažování na jinou logiku, která je potenciálně mírumilovnější, protože válečné vášně transformuje na konkurenci zájmů na trhu.

O dnes převládající formě kapitalismu to už ale říct lze jen těžko…

Ano, platí to jen do určité míry. Jak upozorňoval Carl Schmitt již na začátku minulého století a my to dnes víme zcela bezpečně, koncentrace ekonomických zájmů a například snahy ovládat odbytiště se mohou přetavit ve válečný konflikt. Přesto si myslím, že pokud je kapitalismus politicky regulovaný, má schopnost převést lidskou interakci, která je vždycky potenciálně konfliktní, na v zásadě mírumilovný typ konfliktu. Potřebujeme ale pojistky, potřebujeme omezit koncentraci ekonomické moci. A jsme zpět u tématu daní na mezinárodní úrovni.

Přesto mi z toho vychází, že pokud se politické elity neshodnou na programu, o kterém hovoříme, tedy na zdanění vysokopříjmových skupin obyvatel, finančního kapitálu, oligopolů a podobně, můžeme se přece jen nějaké variace na scénář, o kterém psal Marx, dočkat.

Ale s tou podstatnou výhradou, že Marx viděl budoucnost pozitivně. Dnešní antikapitalistická mobilizace, o níž tady asi mluvíte, často nabývá podoby, která míří na omezovaní práv jednotlivců a skupin, uzavírání národních států a vylučování „cizích“. To je sice v globalizovaném světě poměrně absurdní, ale o to nebezpečnější scénář.

Například už zmiňovaný Streeck ve své kritické analýze vychází i z Marxe, ale na rozdíl od něj nevidí alternativu k regulovanému kapitalismu nijak růžově. Naopak se bojí důsledků úplného zhroucení demokratického kapitalismu. Mám podobný pocit.

Když už mluvíme o Marxovi, jak jsou na tom vlastně české společenské vědy dneska? V jakém stavu se nachází akademická sféra po šestadvaceti letech svobodného bádání?

Marxe žádného nevidím (smích). Ale vlastně ani žádného zajímavého kritičtějšího teoretika. Pokud vezmeme původní program kritické teorie vážně, měla být nejen teorií, ale také seriózní empiricky založenou analýzou. V českém vydání máme zpravidla buď jen teoretickou kritiku anebo empirickou analýzu, pozitivisticky založenou práci. Obojí mají právo na existenci, ale do vzájemné produktivní interakce nevstupují.

Pokud se ptáte obecně, tak se tu určitě za posledních několik let podařila řada věcí, nyní nastupuje mladší generace badatelů a badatelek s mezinárodním rozhledem, kteří již nechtějí jen obnovovat českou sociální vědu, ale přispívat do té mezinárodní. To pole je samozřejmě velmi strukturované a existuje vedle sebe řada modelů, z nichž ne všechny odpovídají mé spíše optimistické diagnóze. Ale to je situace, která charakterizuje celý svět. V USA máte vedle oněch proslulých univerzit, jejichž jména skloňujeme i u nás, také „kukuřičné školy“.

A jsou, jak tvrdí Ivo Možný, společenské vědy marginalizovány?

Dnešní společenské klima jim nenahrává, existuje ničím nepodložená představa o jejich neužitečnosti. Mám za to, že je to představa špatná, která plyne ze zastaralého pojetí vzdělávání jako přípravy na jednu předem danou profesi.

Dnes ale žijeme v jakémsi profesně tekutém světě, v němž je třeba reagovat na měnící se podmínky a v němž se mohou lépe uplatnit lidé s obecným rozhledem a obecněji uplatnitelnými kompetencemi, jakými jsou kritická analýza, jazyky, porozumění textům a konkrétním situacím. A společenskovědní základ by umožnil i studentům a studentkám jiných oborů, aby se v současném světě lépe zorientovali.

Umožnil by to i současnému prezidentovi, který patří mezi velké kritiky společenskovědních oborů. Třeba by si konečně uvědomil, že sociální děje nemusejí být vždy jen výsledkem záměrného a organizovaného jednání. Mohou být například výsledkem interakce různých  procesů, které nemají jen jednoho hybatele.

Ke skepsi ohledně společenských věd ale paradoxně přispívá i Ivo Možný, který za jejich marginalizaci obviňuje je samotné, aniž by si byl schopen připustit význam širších společenských podmínek. Tj. aniž by byl sám schopen uplatnit sociologické myšlení.

Už jen způsob hodnocení vědeckého a pedagogického výkonu v České republice nijak společenským vědcům a vědkyním neusnadňuje jejich práci a řada z nich právě kvůli tomu volí únikové strategie, když kvalitu svého výzkumu nahrazují kvantitou, velkým počtem publikací, které ale zároveň nikoho nezajímají. Je to jen odpovědnost jednotlivců nebo to má co do činění s celou motivační strukturou? Zcela jistě platí to druhé a kdo jiný než sociolog by měl být schopen reflexe společenského postavení vlastní disciplíny.

Profesor Možný ale zřídkakdy dokáže nahlédnout za vlastnosti jednotlivců a vidět je ve vzájemných vztazích a společenském kontextu. Jeho mediální intervence, ať už se týkají mladých, kteří odkládají zakládání rodin, postavení žen ve společnosti či migrace, mnohem více vyjevují jeho politické předsudky než analytické výsledky.

Ale to je obecný charakter některých konzervativních intelektuálů „staré školy“, například Václava Cílka. Je málo problémů, k nimž se jako tzv. odborníci veřejně nevyjádřili a stejně tak málo je těch, u nichž přitom prokázali přesvědčivou odbornou kompetenci.

A není to dáno jejich vztahem k současným politickým poměrům? I když jinými metodami a jiným způsobem, nelze i o nich zčásti říct, že po roce 1989 legitimizovali nastupující režim?

To asi plyne už z toho, co jsem říkal dříve. Ano, kritická analýza tu příliš nekvetla a společenské vědy byly s určitými výjimkami v podstatě apologetické, ospravedlňující nové poměry bez schopnosti jejich kritického uchopení. Každá kritika hrozila tím, že by mohla nový režim podkopat a přispět k návratu „komunismu“.

Tuto fázi „bojující vědy“ ale už snad máme za sebou a já i mezi svými mladými kolegy a kolegyněmi vidím některé, kteří usilují o zcela otevřenou a kritickou reflexi. To budou ti, kteří dříve nebo později spáchají intelektuální atentát i na mou generaci a já jim při tom přeji pevnou ruku.

VRATISLAV DOSTÁL