Ondřej Císař pro DR: Bez zdanění není demokratické zastoupení
Vratislav DostálVe druhé části rozhovoru hovořil Vratislav Dostál s Ondřejem Císařem o experimentu řeckých voličů se Syrizou, o povaze globálního kapitalismu a o jeho symbióze s demokracií. Otázka demokracie je spojená s otázkou daní, nepochybuje sociolog.
První část rozhovoru jsme zakončili debatou o jednom z hlavních témat roku 2015, hovořili jsme o uprchlické krizi. Začněme dnes s druhým velkým tématem uplynulého roku, s Řeckem. Zjednodušeně řečeno, v Řecku v loňském roce proběhly dvoje parlamentní volby, mezi nimi referendum, a během celého jara dost tvrdá jednání s institucemi EU o řešení krize. Jak pokus řeckých voličů se Syrizou hodnotíte? A co nám tento pokus říká o současnosti a budoucnosti levice?
Zdá se mi, že naděje, které do Syrizy evropská levice vkládala, byly od začátku odsouzeny k neúspěchu. Důvod je prostý: nacházíme se v situaci, kdy se o celé řadě politických opatření včetně těch, které se týkají zvládání státního dluhu, nerozhoduje na úrovni národních států.
Týká se to také levice: Řecko potvrdilo, že levice je v krizi všude, v žádném případě nejde o problém, který by se týkal výhradně pouze České republiky nebo postkomunistických zemí, které si s sebou nesou dědictví spojené s bývalými komunistickými režimy.
Nejpozději od 90. let minulého století se hovořilo o obecné krizi levice také ve vyspělých zemích. Jen těžko to lze shrnout do několika vět, nicméně je fakt, že levicový program a jeho realizace, která byla spojována především s představami o sociální spravedlnosti a s jistými zásahy státu do tržních výsledků, závisely na fungujícím státu. Tedy na tom, že stát mohl regulovat ekonomickou aktivitu.
Levice tradičně hledala určitý typ rovnováhy mezi trhy a národními státy. Tato rovnováha charakterizovala třicetileté období po druhé světové válce na západ od našich hranic. Institucionální rámec, v němž vyjednávaly odbory, vláda a zaměstnavatelé, tvořil základ, na němž bylo možné dosáhnout přijatelný kompromis mezi zaměstnanci a investory.
A tato institucionální struktura dávala moc nejen levici, ale jakékoli politické síle, která získala demokratickou legitimitu, aby mohla realizovat svůj politický program. V praxi to znamenalo, že se například zavedení progresivních daní nebo nějaký typ redistribučního programu mohly realizovat, protože stát měl moc kontrolovat ekonomickou aktivitu na svém území.
Toto se ale změnilo od 70. let minulého století, kdy se kapitalismus začíná financializovat, tj. podřizovat zájmům investorů na finančních trzích, a globalizovat, tj. vyvazovat z regulačního rámce státu. Silní ekonomičtí hráči tak nad státy získávají větší moc.
Jak ve své knize Koupený čas z roku 2013 upozorňuje například známý německý sociolog Wolfgang Streeck, ekonomická politika států začíná být závislá čím dál více na preferencích investorů, které se agregují na mezinárodních finančních trzích, než na preferencích voličů, které agregují pravidelné volby na úrovni národních států.
Politika státu musí vycházet vstříc těm prvním více než těm druhým. Je mnohem jednodušší zavést úsporná opatření, která padnou na hlavu domácích zaměstnanců než realizovat politiku, která je v neprospěch mezinárodních investorů nebo věřitelů. Ani údajně radikální Syriza nic takového během léta nakonec neriskovala.
A v takovém světě se program, který je založen na tradičních levicových hodnotách sociální spravedlnosti, naplňuje a realizuje daleko obtížněji, než ve světě, který tu byl do zmíněných 70. let. minulého století.
Lze ho realizovat obtížněji nebo vůbec?
Rozhodně za této situace nelze realizovat nějakou výrazně levicovou představu na úrovni Řecka nebo jiného národního státu. Experiment Syrizy to jasně dokládá. Ukázalo se, že bez nadnárodní spolupráce, bez toho, že se začne přemýšlet o politických opatřeních a regulaci ekonomické výměny na nadnárodní úrovni, se o levicovém programu a jeho realizaci dnes moc mluvit nedá.
A je to taky jeden z důvodů, proč se levice vyprazdňuje a proč nemá co nabídnout, neboť institucionálně nabízela program, který byl závislý na existenci fungujícího státu, který byl schopen vystupovat jako rovnoprávný partner v diskusi s nositeli ekonomických zájmů, tedy s investory.
Dnes v této situaci nejsme. Ekonomické zájmy se v současnosti nacházejí v silnější pozici než zájmy států. Jsou to mezinárodní finanční trhy, kdo stanovuje podmínky, za kterých se uskutečňují ekonomické politiky státu. A teď si vezměte, že se chod státu čím dál více financuje nikoliv z daňového výnosu, ale skrze rostoucí zadlužení.
Když třeba již zmíněný Streeck mluví o minulosti, charakterizuje ji jako období rozvoje daňového státu, který ve své podstatě umožňoval budování sociálně odpovědného státu. Dnes budujeme stát dluhu, který se naopak pojí s rozkladem nebo podfinancováním řady dříve veřejně financovaných služeb.
Kvůli snižující se schopnosti státu vybírat daně se dostáváme do situace deficitních státních financí, která se u nás ale jednostranně vykládá jako problém výdajové stránky rozpočtu. Tedy že příliš utrácíme.
Méně už se mluví o tom, že velký problém je na opačné, tedy příjmové straně rozpočtů. Mluvím tu o schopnosti státu vybírat daně. To je klíčové téma, tato schopnost je čím dál nižší obecně a to kvůli globalizaci a financializaci kapitalismu, a pokud mluvíme o Řecku, tak tam je z historických důvodů ještě nižší než obecný průměr v Evropě.
Z čísel, které máme k dispozici, plyne, že schopnost Řecka vybírat daně, je komparativně nízká. To je jeden ze základních problémů řecké ekonomiky, že není schopná vybírat daně především od velkých podnikatelů, od oněch pověstných rejdařů.
Vychází mi z toho, že musí tedy nejdřív dojít k nějaké formě nadnárodního propojení či přímo spojení levice…
Toto je ale výzva, před kterou nestojí jenom levice, i když ona před ní stojí mnohem výrazněji, neboť na dané situací ztrácí politicky více než pravice. Podle mého soudu ale před touto výzvou stojí všechny vyspělé společnosti a politické proudy.
Ať už jste pravicová nebo levicová vláda, ve chvíli, kdy nejste schopen vybírat daně a tedy zajistit veřejné služby, anebo se kvůli nim musíte zadlužovat na finančních trzích za podmínek, nad nimiž nemáte žádný vliv, tak to je situace, která není v zájmu žádného politického reprezentanta, ať už je napravo nebo nalevo.
U nás se to dost těžko vysvětluje, protože tady je kapitalismus vysvětlován nikoli jako mocenská struktura nebo výsledek jednání určitých aktérů s určitými zájmy, nýbrž jako jakási sféra svobody. To ale přece není pravda, stejně jako život ve společnosti obecně, i kapitalismus charakterizují mocenské vztahy a vztahy nerovnosti.
A ty se překládají také do nerovnosti ve vlivu na politické rozhodování. Pokud v rámci sociálních věd existuje nějaký konsensus, tak právě na tom, že zdrojově lépe vybavení hráči uplatňují významnější politický vliv.
Globalizace dává disproporční moc investičním zájmům, zájmům korporací, velkých finančních firem a investičních fondů. A ty nutně nemusí být v souladu se zájmy lidí, kteří žijí v zemích, kde chtějí tyto ekonomické subjekty tvořit zisk.
Myslím, že tady stačí zmínit příklad letošního Bakalova prodeje RPG Bytů a každý porozumí, o čem mluvím. Je třeba si uvědomit, že v současném světě nemají jeho zájmy se zájmy nájemníků z Ostravska vůbec nic společného. A pláč českých politiků nad jeho „morálním selhání“ je jen důkazem toho, že právě oni nerozumí světu, v němž mají rozhodovat. Zdeněk Bakala není ani sociální, ani český podnikatel a podle toho zcela racionálně jedná. Nemá smysl předpokládat cokoli jiného.
To, že zájmy investorů, zaměstnanců a státu mohou být v konfliktu, je však v našem prostředí téměř zapovězené téma. Postkomunismus charakterizovala averze ke státu i zaměstnancům, která skvěle konvenovala právě s těmi zájmy, které vydělávají na globalizaci, tj. na oslabování státu i postavení zaměstnaneckých zájmů, odborů.
Stát v určitých formách a v určitých obdobích jistě představoval ohrožení lidské svobody, dnes je ale její poslední pojistkou. Jak říkají například německý filosof Jürgen Habermas nebo americký sociolog Charles Tilly, zatímco moc státu demokratizovat a takto kontrolovat můžeme, peníze na mezinárodních finančních trzích jednoduše demokratizovat nelze.
A pokud bychom se bavili o už zmíněné solidaritě napříč Evropou…
Proč jsem o tom takto mluvil, pramení z toho, že jsem chtěl proměnit pohled, jak na „problém Řecko“ nahlížet. Ona to totiž není jen otázka solidarity bohatých států s chudými, ta otázka nestojí pouze tak, zda na sebe mělo Německo vzít část řeckého dluhu, je to otázka týkající se jak států, tak globálních ekonomických vztahů, nikoli jen vztahů mezi státy.
Co připojit k analýzám O. Císaře? - Nutno přiznat, že jeho pohled na současný svět je objektivní, vyvážený, odhaluje závažné problémy, aniž by se utíkal k nějakým jednoduchým a laciným řešením.
Nicméně i v jeho výkladu současného světa zůstává několik problematických momentů.
Za prvé: sice má bezpochyby pravdu v tom, že proti globalizovanému kapitalismu je možno účinně bojovat (respektive dostat ho alespoň do jisté míry pod kontrolu) jedině stejně tak globalizovanou, to jest spojenou a společnou politikou.
Za současné situace má totiž kapitál svou jedinečnou výhodu oproti svým pronásledovatelům ve své "tekutosti" - pokud by mu hrozilo přílišné daňové či jiné zatížení v jednom národním státě, není pro něj zásadní problém přelít se do státu jiného, pro něj "vstřícnějšího".
Ovšem! Má to snad skutečně znamenat, že se máme oddat naději v to, že - pokud dejme tomu jednou bude existovat opravdu celoplanetární centrální vláda, anebo alespoň jednotné fiskální zákony na celém světě - že tím opravdu budou zásadně vyřešeny všechny zásadní problémy, které s sebou přináší kapitalistický ekonomicko-společenský systém?
Vyslovme si to jenom jednou jedinou větou: "Podstatu kapitalismu překonáme prostřednictvím daní!" Už není zapotřebí revolucionářů, všechno za nás obstarají úředníci z finančních úřadů!!
To úzce souvisí s druhým problematickým bodem u O. Císaře: zdá se, že on - stejně jako mnozí jiní - se nechal až příliš unést oněmi několika "blaženými" dekádami po druhé světové válce. Kdy skutečně docházelo k intenzivnímu růstu (kapitalistické) produkce p a r a l e l n ě se zvyšováním životní úrovně pracujících.
Ovšem, Císař si vůbec neklade otázku, jestli tohle byl opravdu nějaký s t a n d a r d n í stav kapitalismu, který byl pozdějším vývojem jenom deformován, a ke kterému je možno se zase vrátit - anebo jestli to naopak nebyl jenom v ý j i m e č n ý stav, daný právě mimořádnými podmínkami po přestálém kataklyzmatu ničivé války. A že oním standardním stavem je právě onen současný "neoliberalismus".
Dále: Císař se uchyluje - byť i snad ne v nepoctivém úmyslu - k jednomu zcela klasickému triku apologetů stávajících pořádků (tj. včetně kapitalismu): on totiž tvrdí, že ve společnosti vždycky budou existovat "různé zájmy".
"Různé zájmy!" - do této floskule se totiž vejde všechno, jak zcela přirozený a nepopiratelný fakt, že "ten má rád holky a ten zase vdolky", jako i to, že pán-otrokář má jaksi poněkud jiné zájmy nežli jeho vlastní otrok.
A jestliže obojí - tedy jak toho pána i toho otroka - hodíme do jednoho společného hrnce "různých zájmů" - pak nám z toho vyplývá, že ani ten otrokářský systém nebyl vlastně až zas tak nehumánní, prostě pán měl své zájmy a otrok měl také své zájmy. Takže si nakonec byli oba "zcela rovni" - oba je možno subsumovat pod společný pojem "různých zájmů".
Apologeti současného kapitalismu totiž právě zásadně nerozlišují zcela rozdílné k v a l i t y, které se pod touto floskulí "různých zájmů" skrývají. A tak kapitalista je roven dělníkovi, vykořisťovatel vykořisťovanému, miliardář příjemci životního minima.
Ano, Císař má bezpochyby plnou pravdu v tom, že Marxovy představy komunistické společnosti s naprostou - sociální i příjmovou - rovností byly utopií, a dnes působí už zcela naivně. To ovšem nic nemění na tom, že Marx analyzoval a popsal faktory nerozlučně spjaté s kapitalismem, které mají principiálně dehumanizující potenciál - a které docela jistě neodstraníme jenom tím, že ten kapitál zdaníme poněkud více, než jak je to v současné době zvykem.
Císař sice pronáší slova uznání o Marxovi; nicméně zůstává nemalou otázkou, do jaké míry dokázal pochopit skutečně ty základní (filozoficko-ekonomické) roviny Marxovy kritiky kapitalistického společenského řádu. - Ostatně, takovéto verbální uznání n ě k t e r ý c h Marxových přínosů pro teorii kapitalismu je dosti oblíbeným, a krajně účinným prostředkem pro to, jak s k u t e č n é h o Marxe odsunout někam do zaprášeného archivu dějin ekonomického myšlení. Odtamtud už nemůže nijak moc rušit.
Dále: Císař vlastně odporuje sám sobě: na straně jedné tvrdí, že společenská realita není ničím neodvislým od nás, nýbrž že prý je tím, co my sami z ní utvoříme - aby poté sám poukazoval na autonomní (ekonomické či společenské) procesy probíhající mimo nás!
Tak jak je to tedy: jsme v moci kapitálu, jeho autonomních a odosobněných procesů a mechanismů - anebo můžeme změnit zásadně kapitalismus, prostřednictvím nějakých našich zákonů či reforem?
Co je vlastně silnější: zákony parlamentu, anebo ale zákony kapitálu? Na tuto otázku O. Císař nedává žádnou odpověď. Přesněji řečeno, tuto otázku si raději vůbec nestaví.
-------------------------------
Takže, závěrem: ještě jednou, analýzy současné ekonomicko-společenské situace O. Císaře jsou bezpochyby ve své rovině pohledu velmi kompetentní, nezaujaté a vyvážené, a jeho představy možných řešení jsou vzhledem k dané situaci realistické.
Ale, nedá se nic dělat: jeho pohled je konec konců omezen jenom právě na to "tady a teď", a není schopen překračovat tento omezený horizont právě daného.
Dík za upozornění na Harolda Crookse The Price We Pay.
Pane Poláčku, píšete
"Co je vlastně silnější: zákony parlamentu, anebo ale zákony kapitálu? Na tuto otázku O. Císař nedává žádnou odpověď. Přesněji řečeno, tuto otázku si raději vůbec nestaví."
Ale ta otázka položená obecně nedává vůbec žádný smysl. Co rozumíte těmi "zákony kapitálu"? Parlament stanovuje zákony státu, ale čeho a jaké zákony stanovuje kapitál? Problém je v tom, že korporace vnucují parlamentům zákony, které prospívají jim.
Zbývající otázkou je, v jak zdařilém regulačním rámci se bude odehrávat tlumení bezpočetných možností zákeřností ekonomického režimu kapitalismu, jako je třeba zištnost.
Tudíž lidským rozumem tvořené zákony parlamentu jsou v permanentním mocenském střetu se spontánními zákony kořistných zájmů živelného kapitálu.
Pokud budeme z tohoto zadání vycházet, tak nezbývá než usilovat o zpevnění demokratických regulativů - limitovat koncentraci kapitálu/moci v rukou soukromých zájmů a posílit moc demokratických grémií - a nelámat nad nimi hůl, ikdyž dovolují kapitalismu existovat (Heller syndrom).
Za daňovými opatřeními bych proto pane Poláčku neviděl budovu státního plánovacího úřadu, ale nadstátního digitálního systému ......bych tak trochu se setsakra rozpaky dodal.
Kapitalista beze všeho může přenechat většinu v národním parlamentu dělnické třídě. Neboť dokud on sám ve svých vlastních rukou drží existenční základu právě této dělnické třídy, pak celý tento slavný parlament nakonec nemůže dělat nic jiného, nežli přijímat zákony - ve prospěch kapitálu, a tedy ve prospěch jeho, kapitalisty!
Anebo, vyličme si danou situaci ještě příměji: jestliže dělník v parlamentu přijde s tím, že přijme zákon nějak podstatně omezující kapitalistu vykořisťující pracovní sílu jeho, dělníka, pak mu kapitalista na to opáčí: "Dobře, dělníku, přijmi si svůj zákon - a zítra já tebe vyhodím na ulici!"
Zkrátka: všechny ty parlamenty si mohou klidně hrát na nejvyšší mocenské centrum ve státě; ale dokud kapitalismus zůstává kapitalismem, tak ten kapitalista nakonec vždycky sedí u delšího ramene mocenské páky.
-----------------------------
Konkrétněji, ty "zákony kapitálu" jsou (alespoň podle klasické marxistické teorie) především tyto:
- neustálá maximalizace a akumulace zisku (zcela bez ohledu na "lidský faktor")
- vykořisťování pracovní síly dělnické třídy
Pan Petrasek: ještě jednou, všechny ty parlamenty samozřejmě mohou d o u r č i t é m í r y krotit a regulovat kapitál; ale jde o to, že je tady právě ta určitá hranice, za kterou už nejde vůbec nic.
Je možno - do určité míry - zkrotit i třeba takového tygra; ale ve své podstatě vždycky zůstane šelmou, a býložravce z něj neuděláte. Nakonec ho vždycky budete muset krmit masem.
A v případě kapitálu: masem lidským.
Buď se s ním učíme žít a dle schopností/možností podporovat opatření tlumící bolest a tedy i práci felčarů, anebo se zachováme jako Heller a odebereme se do arkádií neposkvrněného bájného světa býložravých družstevníků.........bych trochu zjednodušeně dodal.
Mimochodem: ten "bájný svět býložravých družstevníků" je nádherná formulace! ;-)
Důvodem té nudy asi bude stagnace vytváření nějaké opravdu principiální alternativy kapitalismu ........bych mínil.