Když po volbách na počátku roku převzala vládu v Řecku Syriza, mnozí příznivci sociální a ekologické demokracie to vítali s nadšeným očekáváním. „Změní Řecko Evropu?“ kladla se otázka. Po půlroce čím dál napjatějších očekávání na ni už můžeme dát odpověď: Řecko Evropu změnilo, i když docela jinak, než jsme doufali.

Způsob, jakým politické struktury Evropské unie na ose Frankfurt-Brusel-Berlín zatočily s řeckými sny o jiné politice, ještě po týdnu šokuje. Financial Times psaly o „ukřižování“ Tsiprase, řecký předseda vlády byl popisován jako „zpráskaný pes“ (Guardian), a způsob jednání s ním se charakterizoval též jako „mentální waterboarding“ (BBC). To se opravdu stalo v roce 2015 v Evropské unii, o níž jsme doposud smýšleli jako o nejslibnějším politickém útvaru v současném světě.

Snad ještě překvapivější nežli výsledek jednání, byl právě způsob, jímž se vedla. Paul Krugman v NY Times napsal, že i kdyby Tsiprase představitelé zbylých zemí eurozóny nenáviděli, opatření, která Řecku vnutili, jsou z ekonomického hlediska „čirým šílenstvím“ a lze je vysvětlit jen pomstychtivostí. Počínání Merkelové a spol. označil za „zabíjení evropského projektu“.

Německý komentátor Financial Times Wolfgang Münchau šel ještě dál, když napsal, že způsob zacházení EU s Řeckem nás nutí nově promyslet mnohé z toho, v co jsme v Evropě věřili a co jsme brali za samozřejmé. Bohužel, musíme mu dát za pravdu, že Evropská unie chováním k Řecku ohrozila své postavení civilizačního etalonu, ba svou existenci jako takovou.

Jakkoli jsou paralely mezi Brežněvem a Merkelovou samozřejmě principiálně přitažené za vlasy, racionální jádro nepostrádají tak docela. Sledovali jsme nemilosrdné drcení pokusu o vykročení směrem k principiální politické alternativě vůči současné nefunkční, finančními zájmy podvázané imitaci demokracie, pokusu o sloučení demokracie a socialismu.

V tom se snažení Syrizy — přinejmenším svou aspirací — podobalo snaze československých reformátorů v roce 1968 či Allendeho Chile o pět let později. Společné budou mít i to, že nemohou — přinejmenším prozatím — ukázat, k čemu by dospěly.

A ještě je tu jedna podobnost: k hrubé síle se uchylují zpravidla ti, kdo jsou argumentačně v koncích. Vždy se ale nakonec obrátila vůči tomu, kdo ji vykonával. Špatně skončilo sovětské impérium, špatně skončily latinskoamerické pravicové diktatury a špatně skončí i pokus o sjednocování Evropy na neoliberální ideologii míšené s ne zcela zbytkovými rezidui snění o německé hegemonii. Evropa se změní.

České ornamenty: kdo myslí jinak, chce zničit Evropu. A ne RVHP?

Půvabnou ilustraci bezvýchodnosti obhajoby současné v Evropě i u nás dominantní pozice poskytl Martin M. Šimečka v Respektu, když se svěřil, že mnohem raději čte inspirativní levicové myslitele, poněvadž pravice je myšlenkově sterilní (Respekt je v tomto směru výkladní skříní), ale — poněvadž Evropská unie je v jeho očích projektem nerozlučně spjatým s neoliberalismem — měla by ona intelektuálně podnětná levice konečně vyjít s pravdou ven a jasně povědět, zda hodlá pro své ideje Evropskou unii zničit.

Odpovídat na otázku málokdy bývá snazší. Začněme tím, že například ještě Francois Mitterand ve Francii zestátňoval. Jinak řečeno: Evropská unie nebyla vždy svázána s ideou neoliberalismu, tedy s myšlenkou, že je třeba posluhovat korporacím a finančním zájmů i za cenu oslabování demokracie.

Evropská unie je starší než neoliberlismus. A jakkoli je o ní třeba dnes smýšlet zdrženlivěji než ještě před měsícem, jistě není podnikem tak neduživým, aby zasluhovala být uložena s neoliberalismem do jednoho hrobu. Věci jsou totiž přesně naopak než Martin Šimečka tvrdí ve své zoufalé snaze zabránit osobnímu koperníkovskému obratu, tak typické pro mnohé své generační souputníky, kroužící zmateně jak můry kolem světla dohořívajících ideologických předsudků z devadesátých let.

Evropskou unii opravdu nelze udržet jedině skrze příchylnost k neoliberální ortodoxii, ba právě naopak, ona je pro ni — jako intelektuálně deklasovaný, ale mocensky udržovaný politický model — největší hrozbou. Ze stejného důvodu nutně zkrachovala RVHP: vědomí předchází bytí, nikoli naopak.

Řecký postup tak naznačil Evropě cestu kudy ven, tak jako Pražské jaro ho naznačilo východnímu bloku. Zato německé, ekonomicky pošetilé, politicky zaslepené — a v lecčems bohužel též imperiálně naduté — počínání evropskou integraci ohrožuje.

Ale i kdybychom si to nemysleli, základem projektu evropské integrace byla tolerance k politické pluralitě, nikoli lpění na jakékoli ortodoxii. I v Indii mají v jednotlivých státech vlády s radikálně odlišnými politickým koncepcemi, třeba v Kerále po desetiletí vládli komunisté. Pokud nemá demokracie made in EU zvládnout ani to, co zvládá indická, nebude problém v systému?

O Evropské unii je nutné přemýšlet nově: změny jsou nutné

Přemýšlíme-li o tom, co se změnilo řeckou krizí a jejím dosavadním rozuzlením pro Evropskou unii, musíme především zaváhat nad nezpochybnitelností představy, že je jako instituce v každém případě prospěšná. Současný způsob fungování Evropské unie, který staví zájmy finančního kapitálu a korporací nad zájmy lidí, je zhola nepřijatelný.

Každého varujeme před snahou Evropskou unii bořit. Tisícero přediv společenských, politických, ekonomických a osobních sítí nelze jen tak zpřetrhat a znovu navázat. Ale evidentní je, že principiální změny jsou nutné. Papež František nedávno označil neregulovaný kapitalismus za ďáblovo lejno. Pokud se k němu Evropská unie pod vedením křesťanské demokratky Merkelové nepřestane modlit (tedy k tomu lejnu, nikoli k Františkovi), jako politický projekt zkrachuje.

Galerie (4)