Když po volbách na počátku roku převzala vládu v Řecku Syriza, mnozí příznivci sociální a ekologické demokracie to vítali s nadšeným očekáváním. „Změní Řecko Evropu?“ kladla se otázka. Po půlroce čím dál napjatějších očekávání na ni už můžeme dát odpověď: Řecko Evropu změnilo, i když docela jinak, než jsme doufali.

Způsob, jakým politické struktury Evropské unie na ose Frankfurt-Brusel-Berlín zatočily s řeckými sny o jiné politice, ještě po týdnu šokuje. Financial Times psaly o „ukřižování“ Tsiprase, řecký předseda vlády byl popisován jako „zpráskaný pes“ (Guardian), a způsob jednání s ním se charakterizoval též jako „mentální waterboarding“ (BBC). To se opravdu stalo v roce 2015 v Evropské unii, o níž jsme doposud smýšleli jako o nejslibnějším politickém útvaru v současném světě.

Snad ještě překvapivější nežli výsledek jednání, byl právě způsob, jímž se vedla. Paul Krugman v NY Times napsal, že i kdyby Tsiprase představitelé zbylých zemí eurozóny nenáviděli, opatření, která Řecku vnutili, jsou z ekonomického hlediska „čirým šílenstvím“ a lze je vysvětlit jen pomstychtivostí. Počínání Merkelové a spol. označil za „zabíjení evropského projektu“.

Německý komentátor Financial Times Wolfgang Münchau šel ještě dál, když napsal, že způsob zacházení EU s Řeckem nás nutí nově promyslet mnohé z toho, v co jsme v Evropě věřili a co jsme brali za samozřejmé. Bohužel, musíme mu dát za pravdu, že Evropská unie chováním k Řecku ohrozila své postavení civilizačního etalonu, ba svou existenci jako takovou.

Jakkoli jsou paralely mezi Brežněvem a Merkelovou samozřejmě principiálně přitažené za vlasy, racionální jádro nepostrádají tak docela. Sledovali jsme nemilosrdné drcení pokusu o vykročení směrem k principiální politické alternativě vůči současné nefunkční, finančními zájmy podvázané imitaci demokracie, pokusu o sloučení demokracie a socialismu.

V tom se snažení Syrizy — přinejmenším svou aspirací — podobalo snaze československých reformátorů v roce 1968 či Allendeho Chile o pět let později. Společné budou mít i to, že nemohou — přinejmenším prozatím — ukázat, k čemu by dospěly.

A ještě je tu jedna podobnost: k hrubé síle se uchylují zpravidla ti, kdo jsou argumentačně v koncích. Vždy se ale nakonec obrátila vůči tomu, kdo ji vykonával. Špatně skončilo sovětské impérium, špatně skončily latinskoamerické pravicové diktatury a špatně skončí i pokus o sjednocování Evropy na neoliberální ideologii míšené s ne zcela zbytkovými rezidui snění o německé hegemonii. Evropa se změní.

České ornamenty: kdo myslí jinak, chce zničit Evropu. A ne RVHP?

Půvabnou ilustraci bezvýchodnosti obhajoby současné v Evropě i u nás dominantní pozice poskytl Martin M. Šimečka v Respektu, když se svěřil, že mnohem raději čte inspirativní levicové myslitele, poněvadž pravice je myšlenkově sterilní (Respekt je v tomto směru výkladní skříní), ale — poněvadž Evropská unie je v jeho očích projektem nerozlučně spjatým s neoliberalismem — měla by ona intelektuálně podnětná levice konečně vyjít s pravdou ven a jasně povědět, zda hodlá pro své ideje Evropskou unii zničit.

Odpovídat na otázku málokdy bývá snazší. Začněme tím, že například ještě Francois Mitterand ve Francii zestátňoval. Jinak řečeno: Evropská unie nebyla vždy svázána s ideou neoliberalismu, tedy s myšlenkou, že je třeba posluhovat korporacím a finančním zájmů i za cenu oslabování demokracie.

Evropská unie je starší než neoliberlismus. A jakkoli je o ní třeba dnes smýšlet zdrženlivěji než ještě před měsícem, jistě není podnikem tak neduživým, aby zasluhovala být uložena s neoliberalismem do jednoho hrobu. Věci jsou totiž přesně naopak než Martin Šimečka tvrdí ve své zoufalé snaze zabránit osobnímu koperníkovskému obratu, tak typické pro mnohé své generační souputníky, kroužící zmateně jak můry kolem světla dohořívajících ideologických předsudků z devadesátých let.

Evropskou unii opravdu nelze udržet jedině skrze příchylnost k neoliberální ortodoxii, ba právě naopak, ona je pro ni — jako intelektuálně deklasovaný, ale mocensky udržovaný politický model — největší hrozbou. Ze stejného důvodu nutně zkrachovala RVHP: vědomí předchází bytí, nikoli naopak.

Řecký postup tak naznačil Evropě cestu kudy ven, tak jako Pražské jaro ho naznačilo východnímu bloku. Zato německé, ekonomicky pošetilé, politicky zaslepené — a v lecčems bohužel též imperiálně naduté — počínání evropskou integraci ohrožuje.

Ale i kdybychom si to nemysleli, základem projektu evropské integrace byla tolerance k politické pluralitě, nikoli lpění na jakékoli ortodoxii. I v Indii mají v jednotlivých státech vlády s radikálně odlišnými politickým koncepcemi, třeba v Kerále po desetiletí vládli komunisté. Pokud nemá demokracie made in EU zvládnout ani to, co zvládá indická, nebude problém v systému?

O Evropské unii je nutné přemýšlet nově: změny jsou nutné

Přemýšlíme-li o tom, co se změnilo řeckou krizí a jejím dosavadním rozuzlením pro Evropskou unii, musíme především zaváhat nad nezpochybnitelností představy, že je jako instituce v každém případě prospěšná. Současný způsob fungování Evropské unie, který staví zájmy finančního kapitálu a korporací nad zájmy lidí, je zhola nepřijatelný.

Každého varujeme před snahou Evropskou unii bořit. Tisícero přediv společenských, politických, ekonomických a osobních sítí nelze jen tak zpřetrhat a znovu navázat. Ale evidentní je, že principiální změny jsou nutné. Papež František nedávno označil neregulovaný kapitalismus za ďáblovo lejno. Pokud se k němu Evropská unie pod vedením křesťanské demokratky Merkelové nepřestane modlit (tedy k tomu lejnu, nikoli k Františkovi), jako politický projekt zkrachuje.

Tak jako všechny podobné podniky je i evropská integrace odsouzena k nezdaru, pokud se její politická stránka nenadřadí stránce ekonomické. Naprostý nedostatek respektu k výsledkům řeckých voleb i řeckého referenda ve jménu dodržování pravidel plynoucích z až směšně nefunkčních ekonomických pouček, je hrozným obrázkem o stavu evropské politické kultury. Fakt, že Evropská unie nenabídla Řekům čestný kompromis, ale více méně jen bezvýhradnou kapitulaci, zásadně odporuje všem bruselským zvyklostem. Jak se to vůbec mohlo stát?

Nelze se zaštiťovat mantrami o „platnosti pravidel pro všechny“ a „nutnosti splácet dluhy“. Titíž představitelé, kteří je vůči Řecku uplatňovali s železnou nesmlouvavostí, projevovali fascinující velkorysost při korupčních veleskandálech korporací, jako je třeba Siemens, či v případě dluhů soukromého bankovního sektoru.

Zvláštní poznámku je třeba věnovat eurozóně. Dnes je zcela evidentní, že se jedná o nedomyšlený projekt, kterým ekonomika předběhla všechny ostatní sféry společenského života. Vinou eura se v Evropě prohlubují nerovnosti mezi zeměmi. Především Německo ze stávajícího uspořádání těží, mnozí na ně ale naopak hrubě doplácejí.

Nový poznatek: Česká republika by za současných parametrů v žádném případě neměla přijímat euro. Společná měna má smysl jedině při zavedení unie daňové a fiskální, což je ovšem podmíněno zásadním prohloubením demokracie na evropské úrovni. K tomu však nyní bohužel nesměřujeme. Vinou Angely Merkelové a spol.

Německo se v Evropě ocitlo v krajně problematické roli

Především podotkněme, že je třeba varovat před protiněmeckou hysterií. To ale neznamená, že se na roli Německa nebudeme pokoušet pohlédnout s realismem.

Ač je faktem, že Německo sehrálo v krizi mimořádně temnou úlohu a těžko si vzpomenout, který poválečný německý politik naposledy tak zdevastoval pověst Německa jako Wolfgang Schäuble, pořád se jedná o zemi s mimořádným potenciálem posouvat Evropu i svět v kladném směru.

↗

Těžko říct, zda od války poškodil mezi Evropany obraz Německa někdo víc než Wolfgang Schäuble. Foto WmC

Dlouho se mluvilo o tom, že Německo by mělo převzít v Evropě výraznější úlohu, že bez jeho váhy evropská integrace ustrne na mrtvém bodě. Přešlapování Němců na místě bylo někdy skutečně až iritující. Když se nyní ovšem vehementně do něčeho pustili, jednomu se i zastesklo po časech, v nichž bývali plaší.

Německo je zemí, jež provádí patrně nejpozoruhodnější civilizační projekt současnosti: obrat v energetické politice. Má mimořádnou politickou kulturu, skvělá média, jejichž přednosti se projevují i současným usvědčováním berlínské vlády z pokrytectví, vyspělou úctyhodnou občanskou společnost. Příběh jeho poválečné obnovy je fascinující. Je to společnost multikulturní, liberální, ve většině ohledů mimořádně inspirativní.

Už dříve ohromná energie Německa, zmohutnělá navíc sjednocením a rozšířením Evropské unie, které je posunulo z její periferie do jejího středu, z něj činí rozhodující veličinu evropské politiky. Evropa bude taková, jaké bude Německo. Je tedy tragické vidět, že ze všech možných směrů, kterým se mohlo vydat, vyrazilo tím patrně nejméně rozumným.

V německém postupu vůči Řecku, pro nějž získalo svou vahou podporu všech států eurozóny, se zřejmě smísilo více faktorů. Byl mezi nimi jistě i populismus vůči domácím konzervativním voličům, úzkoprsá obrana německých ekonomických zájmů maskovaná lpěním na vyžilé ekonomické doktríně, pravděpodobně také osobní nechuť německých konzervativců k řeckým levičákům a dozajista i rezidua německých imperiálních tradic, jež zvláště v německém konzervativním prostředí nikdy nebyly bez zázemí.

Německo čeká nejednoduchá reflexe toho, co Řecku provedlo. Živou debatu lze očekávat zejména v německé sociální demokracii. Zvenčí se zdá až zhola nepochopitelné, s jakou vehemencí kryl předseda německých sociálních demokratů Gabriel záda kancléřce Merkelové a vymezoval se vůči Syrize, jež věru není ničím jiným nežli sociálně-demokratickou formací, která se vrací k principiálnější politice.

Jako by státní německé zájmy, zájmy německého kapitálu, který je mimo jiné vinou deformací eurozóny a tradičně velkorysého modelu sociálně-tržního hospodářství, schopen stále ještě udržovat principiální smír s odbory a německou střední třídou jako celkem, byly i německým sociálním demokratům bližší nežli zájmy evropské.

Pokud nedokáží evropští sociální demokraté upřednostnit univerzální evropský zájem před různými partikulárními zájmy státními, těžko říct, co by projekt evropské integrace mohlo zachránit. Nestane-li se například Německo evropským, reálně hrozí, že bude postupně podléhat pokušení učinit Evropu německou. Stane-li se osou evropské politiky namísto snahy o hledání harmonie v integraci znovu kakofonie soupeřících státních zájmů, nemůže to dobře dopadnout.

Potřeba obnovit evropskou politiku

Řecká krize především obnažila v ostrých barvách potřebu obnovit evropskou politiku. Základním motivem v potlačení řeckého jara totiž nakonec dost možná byl děs ze vzniku reálné politické alternativy.

Evropské sociální demokracie ji dnes nepředstavují. A čelní představitelé sociálních demokratů sehráli v řecké krizi mimořádně trapné úlohy stafáže konzervativní politiky, jež řecký reformní pokus drtila.

O Sigmaru Gabrielovi již byla řeč. Jeho německý souputník předseda Evropského parlamentu Martin Schulz si za své nejapné poznámky vysloužil případnou odpověď od předsedkyně řeckého parlamentu Zoe Konstantopoulouové: „Dovolila bych si Vás požádat, abyste se laskavě zdržel prohlášení, jež jste pronesl před referendem i po něm, jimiž naznačujete, že naše záporná hlasování o asociálních opatřeních prosazovaných Evropskou unií, dávají základ k potrestání řeckého lidu.“

Patrně nejvlivnější současný evropský sociální demokrat Francois Hollande při „mentálním waterboardingu“ a „křižování“ Tsiprase sehrál dějinami prověřenou roli „hodného policajta“. Ale do pokud možno vůbec nejtrapnější úlohy se obsadili slovenští „sociální demokraté“ Fico a Kažimír. Fico si pochvaloval, že v Řecku vzniká protektorát, a Kažimír se na twitteru ve statusu, který později smazal, pochlubil, že drastické podmínky vnucené Řecku, jsou skutečným výsledkem jejich „jara“. Kiš kiš.

Znovu s pobavením zaznamenáváme, že podobně jako Martin Šimečka se i představitelé Smeru zřejmě domnívají, že bez neoliberalismu nebylo by Evropské unie. Ale ať už mají na řeckou situaci názor, jaký chtějí, jejich triumfalistické výroky, jimiž se vysmívali řecké snaze o prosazení principiální politické alternativy, jsou zcela za hranicí sociálnědemokratické politické tradice i evropské demokratické politické kultury.

↗

A tak jsme v Řecku zavedli protektorát. Jaj! Foto Tomáš Tkáčik, archív DR

Základní problém evropské sociální demokracie tkví v tom, že si sama zvykla roli principiální politické alternativy už jen předstírat. Zatímco pravicové strany většinou ve vládě pokračují v demontáží výdobytků sociální politiky poválečných desetiletí, sociálně demokratická alternativy se od nich odlišuje prostě tím, že demontáž neprovádí, provádí ji pomaleji, anebo dokonce tu a tam něco opravuje, ovšem jen tam, kde se nesahá na posvátné tele soukromého vlastnictví.

Řecká krize tuto kapitulaci a intelektuální impotenci evropských sociálních demokracií obnažila v plné nahotě jako základní existenční otázku. Neoliberální konsensus současného evropského centrismu reprezentovaný velkými koalicemi v bruselském i berlínském parlamentu je neudržitelným odkladem obnovy evropské politiky.

Tím, že evropská demokratická levice akceptuje postupnou demontáž společenského systému založeného na sociální soudržnosti a solidaritě uvnitř států i mezi nimi, sama se uvrhá do strategické defenzívy. A roli politické alternativy tak přirozeně obsazují pravicoví populisté, kteří mobilizují politickou podporu eskalací nenávisti znevýhodněných vůči znevýhodněnějším. V takto strukturovaném politickém poli se pak může i tak nemotorná politická figura, jakou je Angela Merkelová, jevit jako uvážlivý střed.

Je to obrázek kolosálního selhání evropských sociálních demokracií. Právě ony svou pasivitou způsobují, že se nová osa evropské politiky napíná mezi čím dál defenzivnějšími zastánci starých pořádků a nebezpečnými, opravdu nebezpečnými, pravicovými populisty.

Přitom principiální politická alternativa vycházející z druhého směru, alternativa sociálně-ekologické a radikálně demokratické politiky, je možná: a svým programem, pro nějž získala mohutnou voličskou podporu, ji nejzřetelněji nastolila právě Syriza. Evropská sociální demokracie obhájí svůj smysl jedině tehdy, pokud rozpozná, že musí v Evropě obnovit politiku: znovu formulovat jasnou politickou alternativu mezi levicí a pravicí.

Znamená to přijít se smělým programem zásadní redistribuce, která bude dlouhodobě snižovat příjmové a majetkové rozdíly ve společnosti, bude povzbuzovat společenskou solidaritu a mohutně investovat do práce, kde je jí skutečně zapotřebí, v sociálních službách, v kultuře, ve vzdělávání a ve velkorysých programech na záchranu života na Zemi, jak jej dnes známe.

Politická aliance, která něco takového může uskutečnit, se sama nabízí, a není to aliance s pravicovými stranami. Jedná se o alianci s radikální levicí, včetně komunistů, kteří akceptují pravidla demokracie, a samozřejmě se zelenými stranami.

↗

Francois Hollande hrál při

Příklad Řecka, ale i Skotska, jisté přísliby ze Španělska a samozřejmě Norsko, ukazují, že taková politika je možná, a je možné pro ni získávat mohutnou podporu veřejnosti. Konzervativní a křesťansko demokratickou pravici je nutné znovu jasně popsat jako principiálního protivníka, s nímž se vede korektní, ale ostrá politická soutěž, s cílem vykázat jej do dlouhodobé opozice: nejlépe na tak dlouho, dokud svou politiku nezačne opírat o poslední vatikánské učení.

Pokud evropské sociální demokracie nepochopí, že už nebude stačit politickou alternativu jen předstírat, ale že bude nutné se jí skutečně stát, že by se měly odvážit mluvit aspoň tak směle jako papež, odsoudí se k okrajové roli a přenechají své místo právě formacím, jako je Syriza. Přes všechnu snahu, které evropská neoliberální technokracie vyvinula na její zničení.

Syriza patrně udělala to nejlepší, co mohla: ustoupila

Syrize se, i když sama možná nakonec neuspěje, už nyní podařilo Evropu změnit: provedla průzkum bojem a z mlhy se vynořily obrysy neudržitelného systému v tak jasném světle, jaké jsme si neuměli představit. Navíc: to, co se jeví jako její zdrcující porážka, ještě může skončit úplně jinak.

Co se nyní jeví jako nepřeklenutelný vnitřní spor v Syrize, který ji existenčně ohrožuje, nemusí být nakonec fatální. Prostě se rozhodla ustoupit brutálním tlaku. Ocitla se v situaci, v níž měl ovšem jen dvě, velmi špatné možnosti. A její představitelé se dnes rozcházejí v názorech na to, kterou bylo vhodné zvolit.

Nabízí se historická analogie se situací Československa po mnichovské zradě (mimochodem právě k této tragické události způsob, jimž přinutila EU Řeky kapitulovat, přirovnal ekonomický editor BBC Paul Mason). Československý generální štáb tehdy vypracoval dvě varianty vojenského postupu: kruhovou obranu Prahy, přičemž se předpokládalo, že se můžeme udržet až dva týdny, anebo ústup na Slovensko s vyhlídkou, že by se tu hlavní bojeschopné síly zachovaly i pár měsíců. Spoléhalo by se na změnu mezinárodní situace a protiútok. Není divu, že se Beneš moudře rozhodl pro třetí možnost.

Spor v Syrize je podobný. Zatímco Varoufakis a jeho stoupenci navrhovali vystupňovat konfrontaci, Tsipras zvolil ústup, vyčkávání s možností přejít do protiútoku. Řekové tomu podle všeho velmi dobře rozumějí, protože za Tsiprasem stojí s ještě větší podporou, než jaké se těšil před volbami. Tak i to, co členy a představitele Syrizy spojuje — názor, že obě možnosti byly špatné a že hlavní protivníci se nacházejí mimo ni, nikoli uvnitř — je podstatnější, nežli to, co je rozděluje.

Při dobrém vedení, a Tispras v tomto ohledu zatím prokazuje mimořádný talent, se může zákonitě vzniklý vnitřní spor podařit zvládnout. A mnohé záleží na dalším vývoji evropské politiky, kteří Řekové, ale ani němečtí konzervativci či bruselská technokracie, nemají ve svých rukou. O tom, kdo se bude smát naposledy, tedy zdaleka není rozhodnuto. Jisté je jen to, že to nebude Wolfgang Schäuble, protože to neumí.

Galerie (4)