Dne 22. října 1981 vstoupil sedmadvacetiletý řecký historik Leonidas Kallivretakis na nechvalně proslulé místní policejní ředitelství na třídě Mesogeion v Aténách. Během vojenské diktatury v letech 1967—1974 byla právě tato budova místem výslechů a mučení komunistů — takzvaných „vnitřních nepřátel“ a dalších odpůrců vládnoucí junty.

Za osm let, které uběhly od jejího pádu a obnovení demokratického zřízení, se politické klima v Řecku významně proměnilo. Nedávný triumf Panhelénského socialistického hnutí (PASOK) v celostátních volbách byl rozhodujícím znamením, že v zemi dochází k usmíření s dlouhou dobu pronásledovanou levicí.

Povzbuzen změnou politické atmosféry — a volebními sliby PASOKu — byl Kallivretakis prvním z mnoha řeckých občanů, kteří požádali o přístup ke spisům, jež na něj byly vedeny. Mladý historik se jako student angažoval proti vojenské juntě a nyní chtěl získat záznamy, které stát vedl o jeho někdejší činnosti a politickém přesvědčení.

Jeho snaha však byla marná. O několik dní později mu sice úřady nakrátko umožnily přístup k dokumentům, ale pouze k části z nich, a navíc jen v kanceláři ministra vnitra a za přítomnosti policejního doprovodu. Ani další řečtí občané, kteří předložili žádosti o přístup k materiálům, jež o nich stát vedl, neuspěli.

Mezitím uběhlo osm let a řečtí politici dospěli k závěru, jak s více než patnácti miliony spisů, vzniklých od meziválečného období do doby po pádu junty, naloží. Dne 29. srpna 1989 nechala nezvyklá koaliční vláda konzervativní Nové demokracie a radikální levice všechny záznamy, kromě asi dvou tisíc z nich, zničit. Většina Řeků a Řekyň neměla nikdy zjistit, jaké informace o nich stát shromažďoval.

Devětatřicet let po Kallivretakisově žádosti, 12. srpna 2020, se na řecké úřady obrátil s obdobnou žádostí novinář Thanasis Koukakis. Od Národního úřadu pro komunikační bezpečnost a ochranu soukromí chtěl získat oficiální potvrzení o tom, co už věděl od svého zdroje — že v době, kdy se zabýval velkými bankovními skandály v zemi, byl jeho telefon odposloucháván.

Koukakisova žádost zůstala celý rok bez odpovědi a mezitím vláda příslušnou legislativu změnila. Nově již dozorčí orgán nemohl občany na jejich vlastní žádost informovat, zda byli někdy kvůli podezření z ohrožení národní bezpečnosti sledováni.

V následujících měsících se Koukakisova aféra rozrostla v opravdový skandál, který se navzdory všem snahám o ututlání dostal i na titulní strany zahraničních novin pod názvem „řecká Watergate“.

Situaci ještě vyhrotilo odhalení dalších dvou kauz — v prvním případě šlo o sledování opozičního politika a poslance evropského parlamentu Nikose Androulakise; ve druhém případě pak o využívání vysoce invazivního, nelegálního špionážního softwaru, známého pod názvem Predator, nejen ke sledování Koukakise, ale i blíže neurčeného počtu dalších řeckých občanů.

Během čtyř desetiletí, která dělí Kallivretakisův a Koukakisův případ, se Řecko ukázalo jako odolná demokracie, již z kořenů nedokázala vyvrátit ani ničivá ekonomická krize. Současný skandál však znovu vyvolává vzpomínky na traumatickou minulost, které ani zničení tajných spisů nemohlo nadobro vymazat.

Kontinuita státního dohledu

Rozhodnutí zničit záznamy o státním sledování nebylo v roce 1989 žádným překvapením: učinila je už o pět let dříve první vláda PASOKu, ale své rozhodnutí na poslední chvíli vzala zpět. Překvapivé nebylo také proto, že zapadalo do zavedeného přístupu k dědictví nedávné minulosti.

Po obnovení demokracie v roce 1974 stála vláda národní jednoty před otázkou, jak se vypořádat s bývalými představiteli junty a jejich komplici. Na jedné straně byla snaha „očistit“ stát od nejodpornějších postav vojenské diktatury, na straně druhé potřeba neživit touhu po odplatě a neohrozit fungování státního aparátu. Čistky se proto dotkly hlavně vysokých armádních šarží, zatímco jiných sektorů státu nikoliv.

Potvrzuje to historik Vangelis Karamanolakis: „Většina státního aparátu, včetně bezpečnostních orgánů, si zachovala silné personální a byrokratické napojení na minulost, takže i když se diktátorský režim stal nežádoucím, jeho dědictví… zničeno nebylo.“

Navzdory měnícím se vládám a režimům, které se vystřídaly za více než padesát let od konce první světové války do období přechodu k demokracii po pádu junty, stále narůstalo množství tajných složek, které řecký stát vedl na vlastní občany: byrokratický aparát zajišťoval kontinuitu ve shromažďování a katalogizaci informací. S koncem vojenské diktatury zůstal tento „deep state“ a s ním spjatá mentalita do značné míry nedotčené a dále snadno využitelné, byť tentokrát demokraticky volenými vládami.