Řecká Watergate: stát dlouhodobě odposlouchává a špehuje tisíce lidí
Alessio GiussaniŘecko zažívá generální stávku vyhlášenou v souvislosti s tragickým železničním neštěstím. Mitsotakisova vláda však již před časem čelila nespokojenosti kvůli skandálu s odposlechy. Státní dohled je traumatem ještě z dob vojenské diktatury.
Dne 22. října 1981 vstoupil sedmadvacetiletý řecký historik Leonidas Kallivretakis na nechvalně proslulé místní policejní ředitelství na třídě Mesogeion v Aténách. Během vojenské diktatury v letech 1967—1974 byla právě tato budova místem výslechů a mučení komunistů — takzvaných „vnitřních nepřátel“ a dalších odpůrců vládnoucí junty.
Za osm let, které uběhly od jejího pádu a obnovení demokratického zřízení, se politické klima v Řecku významně proměnilo. Nedávný triumf Panhelénského socialistického hnutí (PASOK) v celostátních volbách byl rozhodujícím znamením, že v zemi dochází k usmíření s dlouhou dobu pronásledovanou levicí.
Povzbuzen změnou politické atmosféry — a volebními sliby PASOKu — byl Kallivretakis prvním z mnoha řeckých občanů, kteří požádali o přístup ke spisům, jež na něj byly vedeny. Mladý historik se jako student angažoval proti vojenské juntě a nyní chtěl získat záznamy, které stát vedl o jeho někdejší činnosti a politickém přesvědčení.
Jeho snaha však byla marná. O několik dní později mu sice úřady nakrátko umožnily přístup k dokumentům, ale pouze k části z nich, a navíc jen v kanceláři ministra vnitra a za přítomnosti policejního doprovodu. Ani další řečtí občané, kteří předložili žádosti o přístup k materiálům, jež o nich stát vedl, neuspěli.
Mezitím uběhlo osm let a řečtí politici dospěli k závěru, jak s více než patnácti miliony spisů, vzniklých od meziválečného období do doby po pádu junty, naloží. Dne 29. srpna 1989 nechala nezvyklá koaliční vláda konzervativní Nové demokracie a radikální levice všechny záznamy, kromě asi dvou tisíc z nich, zničit. Většina Řeků a Řekyň neměla nikdy zjistit, jaké informace o nich stát shromažďoval.
Devětatřicet let po Kallivretakisově žádosti, 12. srpna 2020, se na řecké úřady obrátil s obdobnou žádostí novinář Thanasis Koukakis. Od Národního úřadu pro komunikační bezpečnost a ochranu soukromí chtěl získat oficiální potvrzení o tom, co už věděl od svého zdroje — že v době, kdy se zabýval velkými bankovními skandály v zemi, byl jeho telefon odposloucháván.
Koukakisova žádost zůstala celý rok bez odpovědi a mezitím vláda příslušnou legislativu změnila. Nově již dozorčí orgán nemohl občany na jejich vlastní žádost informovat, zda byli někdy kvůli podezření z ohrožení národní bezpečnosti sledováni.
V následujících měsících se Koukakisova aféra rozrostla v opravdový skandál, který se navzdory všem snahám o ututlání dostal i na titulní strany zahraničních novin pod názvem „řecká Watergate“.
Situaci ještě vyhrotilo odhalení dalších dvou kauz — v prvním případě šlo o sledování opozičního politika a poslance evropského parlamentu Nikose Androulakise; ve druhém případě pak o využívání vysoce invazivního, nelegálního špionážního softwaru, známého pod názvem Predator, nejen ke sledování Koukakise, ale i blíže neurčeného počtu dalších řeckých občanů.
Během čtyř desetiletí, která dělí Kallivretakisův a Koukakisův případ, se Řecko ukázalo jako odolná demokracie, již z kořenů nedokázala vyvrátit ani ničivá ekonomická krize. Současný skandál však znovu vyvolává vzpomínky na traumatickou minulost, které ani zničení tajných spisů nemohlo nadobro vymazat.
Kontinuita státního dohledu
Rozhodnutí zničit záznamy o státním sledování nebylo v roce 1989 žádným překvapením: učinila je už o pět let dříve první vláda PASOKu, ale své rozhodnutí na poslední chvíli vzala zpět. Překvapivé nebylo také proto, že zapadalo do zavedeného přístupu k dědictví nedávné minulosti.
Po obnovení demokracie v roce 1974 stála vláda národní jednoty před otázkou, jak se vypořádat s bývalými představiteli junty a jejich komplici. Na jedné straně byla snaha „očistit“ stát od nejodpornějších postav vojenské diktatury, na straně druhé potřeba neživit touhu po odplatě a neohrozit fungování státního aparátu. Čistky se proto dotkly hlavně vysokých armádních šarží, zatímco jiných sektorů státu nikoliv.
Potvrzuje to historik Vangelis Karamanolakis: „Většina státního aparátu, včetně bezpečnostních orgánů, si zachovala silné personální a byrokratické napojení na minulost, takže i když se diktátorský režim stal nežádoucím, jeho dědictví… zničeno nebylo.“
Navzdory měnícím se vládám a režimům, které se vystřídaly za více než padesát let od konce první světové války do období přechodu k demokracii po pádu junty, stále narůstalo množství tajných složek, které řecký stát vedl na vlastní občany: byrokratický aparát zajišťoval kontinuitu ve shromažďování a katalogizaci informací. S koncem vojenské diktatury zůstal tento „deep state“ a s ním spjatá mentalita do značné míry nedotčené a dále snadno využitelné, byť tentokrát demokraticky volenými vládami.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se tak dva významní političtí představitelé, předseda liberálně-konzervativní Nové demokracie Konstantinos Mitsotakis a předseda PASOKu Andreas Papandreu, vzájemně obviňovali z vytvoření systému sledování politických oponentů a podnikatelů. Nyní, v nejnovějším dějství dynastické tradice řecké politiky, se obvinění týkají Mitsotakisova syna Kyriakose.
Geneze skandálu
Jedním z prvních rozhodnutí vlády Nové demokracie v roce 2019 bylo převedení řecké zpravodajské služby přímo pod premiéra Kyriakose Mitsotakise. Jeho synovec Grigorios Dimitriadis se ujal funkce generálního tajemníka úřadu předsedy vlády a díky změně zákona snižující požadovanou kvalifikaci se novým šéfem národní zpravodajské služby EYP mohl stát Panagiotis Kontoleon. Oba posledně zmínění, Dimitriadis i Kontoleon, odstoupili z funkce loni v létě, když bylo odhaleno sledování poslance Evropského parlamentu a nově zvoleného předsedy PASOK Nikose Androulakise.
Mitsotakis považoval odposlech Androulakisova telefonu zpravodajskou službou sice za legální, ale „politicky nepřijatelný“, a prohlásil, že kdyby o něm věděl, nepovolil by jej. Kategoricky přitom popřel, že by zpravodajská služba EYP nebo jakýkoli jiný státní orgán zakoupil a používal špionážní software Predator. Své tvrzení neodvolal ani poté, co jeho slova vyvrátila řada novinářských odhalení.
V listopadu loňského roku zveřejnil levicový týdeník Documento seznam desítek osob, které měly být sledovány: najdeme mezi nimi členy opozice, novináře, redaktory, představitele ozbrojených sil, dokonce i ministry a jejich blízké. Podle zdrojů listu Documento existuje v Řecku jednotný sledovací systém provozovaný státem, který využívá nejen přímých odposlechů, ale i mnohem zákeřnějšího softwaru Predator.
Prozatím nejpádnějším důkazem, že vláda nemluví pravdu, je její ostentativní odpor k objasnění využití tohoto špionážního systému. Parlamentní vyšetřovací výbor udělal vše pro to, aby aféru ututlal, a odmítl vyslechnout klíčové svědky a podezřelé. Úřady také dlouhé měsíce otálely s prohlídkami aténských kanceláří firem, které se špionážním softwarem obchodovaly; když tak konečně učinily, „překvapivě“ neobjevily pro vyšetřování nic přínosného.
Na začátku listopadu vláda vyvinula velké úsilí, aby překazila řeckou misi výboru PEGA, který byl zřízen parlamentem EU pro vyšetřování použití špionážního softwaru. Nejnověji vrchní státní zástupce Isidoros Ntogiakos rozhodl, že nezávislý úřad pro komunikační bezpečnost a ochranu soukromí nesmí provádět kontroly v telekomunikačních společnostech, pokud mají zjistit, zda je někdo zpravodajskou službou sledován. Opoziční síly tvrdí, že v Řecku je ohrožen samotný právní stát.
Okouzlení spywarem
Koukakisův případ nebyl samozřejmě první ani poslední. Již delší dobu bylo například známo, že EYP špehovala také investigativního novináře Stavrose Malichudise, který se soustředil na otázky migrace. Ale teprve po odhalení, že terčem (neúspěšného) útoku softwaru Predator byl i tak významný opoziční politik, jakým je Androulakis, všimla si závažnosti problému i mainstreamová média.
Když „řecká Watergate“ propukla naplno, rozdělila veřejné mínění. Podle listopadového průzkumu společnosti Prorata se občané rozdělili téměř přesně napůl v otázce, zda by měl premiér odstoupit. Tím, že Mitsotakis dostal řeckou zpravodajskou službu pod svou přímou kontrolu, je nyní za její počínání bezprostředně odpovědný.
Špehování novinářů také prohlubuje úpadek svobody tisku, na který upozorňují různé nezávislé organizace. Ve světovém indexu svobody tisku Reportérů bez hranic za rok 2022 se Řecko umístilo na posledním místě mezi zeměmi EU, což představuje pokles o 38 míst oproti předchozímu roku.
Mitsotakisova vina za zneužití sledovacího aparátu by však neměla zastínit, že expanze sledovacích praktik je součástí širšího vývoje nejen v Řecku, ale i v mezinárodním měřítku. Zájem o špionážní software existoval v Řecku i před vládou Nové demokracie. V roce 2016, rok po vítězství radikální levicové aliance SYRIZA, na vrcholu hospodářské krize, patřilo Řecko mezi více než čtyřicet zemí, o nichž se tušilo, že mohou využívat špionážní software Pegasus.
V prosinci 2022 řecký deník To Vima odhalil, že vláda Alexise Tsiprase věděla o tajné misi, kterou počátkem roku 2019 podnikla tajná služba EYP, aby vyhodnotila možnost využití špionážního softwaru Pegasus od izraelské kybernetické zbrojní společnosti NSO. Jednalo se již o čtvrtý pokus o jeho koupi od roku 2016. Tsipras sám před časem nevyloučil, že Pegasus byl za jeho vlády využíván.
Necháme-li stranou špionážní software, alarmující je jen počet povolených odposlechů, který se mezi lety 2015 a 2021 více než ztrojnásobil. Během čtyřleté vlády SYRIZY vyskočil počet sledovaných cílů z 4 871 na 11 680. Za vlády Nové demokracie v roce 2021 činil počet legálních odposlechů už 15 475.
Denně vyřizuje státní zastupitelství více než šedesát žádostí represivních a zpravodajských služeb o zrušení ochrany soukromí z důvodu národní bezpečnosti. Státní zástupce přitom není informován o jménech a osobních údajích osob, jež mají být sledovány — pouze o telefonním čísle.
„Pokud jsme tlačeni k tomu, abychom akceptovali, že mezi námi žije více než 15 000 agentů cizích mocností a asymetrických bojovníků, … v podstatě je v nás pěstován pocit paniky,“ poznamenává novinář Pantelis Boukalas.
Stejně jako v minulosti se řecký sledovací aparát nejspíš řídí logikou, která je přinejmenším částečně nezávislá na aktuálním politickém vedení, a je třeba ji interpretovat v mezinárodním kontextu s ohledem na prosperující průmysl špionážního softwaru.
Kanárek v evropském uhelném dole
Na existenci špionážního softwaru Predator upozornila zpráva Citizen Lab Torontské univerzity v roce 2021. Software měl vyvinout severomakedonský start-up Cytrox a obchoduje s ním společnost Intellexa, která o sobě tvrdí, že „sídlí v Evropské unii, jejímiž pravidly se řídí. Provozuje šest pracovišť s výzkumnými a vývojovými laboratořemi po celé Evropě.“ Pobočky Intellexy se nacházejí na Kypru, v Irsku, Francii, Maďarsku a Řecku.
Predator dokáže zcela ovládnout infikované zařízení: nahrávat telefonní hovory, prohlížet obrázky a videa, na dálku aktivovat mikrofon a kameru a přistupovat k chatům a konverzacím — což je v době šifrovaných aplikací neuvěřitelně účinný prostředek sledování.
Na rozdíl od softwaru Pegasus ale Predator ke své instalaci potřebuje, aby jeho oběť klikla na infikovaný odkaz. Na konci roku 2021 identifikovala společnost Meta více než 300 odkazů napodobujících známé zpravodajské kanály a weby, které byly nastaveny jako pasti na cíle Predatoru. Více než čtyřicet z těchto webových domén bylo spojených s Řeckem.
Podle zpravodajky europarlamentního výboru PEGA Sophie in ’t Veldové se „Evropa stala atraktivním místem pro prodejný špionážní spyware“. Evropská unie je přitom „špatně disponována, aby se s takovým vnitřním útokem na demokracii vypořádala“ a spyware představuje „kanárka v uhelném dole: odhaluje nebezpečné slabiny v základech Evropské unie“. Evropská rada a národní vlády se podle in ’t Veldové provinily „omertou“. A co hůř, „někteří z ‚pachatelů‘ zasedají i v (Evropské) radě“ a využívají otázku „národní bezpečnosti“ jako záminku k „odstraňování transparentnosti a odpovědnosti“.
I když je spywarový průmysl na vzestupu po celém světě, zdá se, že Predator má zvlášť intimní vztah právě k Řecku. Řecké ministerstvo zahraničních věcí například přiznalo deníku New York Times, že povolilo vývoz Predatoru nejméně do jedné další země — na Madagaskar. To byla další rána pro tvrzení řecké vlády, že o operacích společnosti Intellexa nic neví.
Výbor PEGA dospěl k závěru, že na rozdíl od jiných případů — jako třeba v Polsku — v Řecku zřejmě zneužívání špionážního software nebylo součástí „ucelené autoritářské strategie“, ale představuje spíše „nástroj používaným ad hoc k dosažení politických a finančních zisků“. I takové používání spywaru však nakonec ohrožuje důvěryhodnost voleb, což má negativní důsledky pro demokracii v Řecku i Evropské unii.
Usmíření nelze dosáhnout zapomněním
Od dob přechodného období po pádu junty se Řecko vyhýbá konfrontaci se svou traumatickou minulostí, jež je spojena s rozsáhlou státní represí a dohledem. Rozhodnutí spálit miliony záznamů vedených na občany bylo svého času výsledkem touhy po národním usmíření a také nedůvěry — ne zcela neopodstatněné, že kdyby si stát spisy ponechal, dříve či později by jich některá garnitura opět chtěla využít.
Toto „usmíření nařízením“ však v řeckém státním aparátu do značné míry zakonzervovalo mentalitu dohledu jako něco přijatelného a zabránilo, aby si řecká společnost vytvořila trvalejší protilátky vůči státnímu sledování. Mladší generace Řeků, která na vlastní kůži nezažila traumatizující dvacáté století, projevila o probíhající skandál mimořádně malý zájem.
Za současné pádivé inflace a krize životních nákladů nevidí většina lidí „řeckou Watergate“ jako prvořadý problém. Ostatně i postupná normalizace kapitalismu dohledu nejspíš přispěla k znecitlivění velké části řecké populace vůči tomuto problému.
Povzbudivá není ani situace v oblasti médií. Investigativní novináři, kteří skandál odhalili, tak učinili na vlastní nebezpečí a vystavili se nepodloženým žalobám (tzv. SLAPP), zastrašování a dalšímu sledování. Úřad pro komunikační bezpečnost a ochranu soukromí před časem potvrdil, že Tasos Telloglou, významný investigativní reportér z nezávislého deníku InsideStory, byl sledován tajnou službou EYP.
Pokud jde o mainstreamová média, debata o sledování se vyznačuje extrémní polarizací, která odráží stranictví a zájmy vydavatelů. Vládnoucí Nová demokracie se obecně těší dlouhodobé přízni mainstreamového tisku, kterou si získala kontroverzním přidělováním finančních prostředků během pandemie covid-19.
Po dlouhé fázi popírání řecká vláda nakonec alespoň přiznala, že sledování existuje a je problémem. V prosinci přijala novou legislativu, která kriminalizuje prodej nebo držení sledovacího spywaru. Přesto vláda i nadále popírá, že by jej využívála, a obecně se pokouší vyvinit státní aparát z podílu na špiclování tvrzením, že nejde o výjimečný problém Řecka, ale o evropskou, potažmo celosvětovou problematiku vzkvétajícího spyware průmyslu.
Vzhledem k tomu, že se objevují stále nová odhalení dalších sledovaných osob, je těžké předvídat politické důsledky probíhajícího skandálu. Před letošními parlamentními volbami, které se budou konat v létě, má však Řecko stále příležitost zahájit upřímnou debatu o problému, který byl dlouho zametán pod koberec. Potvrdilo se, že usmíření nelze dosáhnout zapomněním.
Článek byl původně zveřejněn v časopise Eurozine. Z anglického vydání Greek Watergate: Behind the Predator Spyware Scandal publikovaného magazínem Green European Journal přeložil OTAKAR BUREŠ.