Ve středu 9. listopadu se uskutečnila čtyřiadvacetihodinová generální stávka, která zastavila život v celém Řecku. Lodě zůstaly v přístavech, nevyjelo metro ani autobusy, soukromé podniky měly zavřeno a nemocnice a další nezbytné služby fungovaly jen v nejnutnějším rozsahu. Kromě stávky se ve všech velkých městech konaly demonstrace a shromáždění vyjadřující odpor proti vládě pravicové Nové demokracie (ND) vedené premiérem Kyriakosem Mitsotakisem.

Řecké protesty přitom v evropském kontextu nejsou ojedinělou událostí, ale spíše součástí řetězu stávek a demonstrací, které se v posledních týdnech a měsících odehrály v Belgii, Francii, Británii a Německu. Protestu proti Mitsotakisově vládě a „dusivé chudobě“ se zúčastnily tisíce lidí. Největší koncentrace protestujících byla samozřejmě v centru Athén.

Řecká ekonomika se potýká s dvanáctiprocentní inflací, což je jedna z nejvyšších mezi státy eurozóny. Zatímco ceny energií a základních potravin rostou, vláda Nové demokracie prozatím jen slíbila, že příští rok zvýší důchody. Životní úroveň Řeků se, pod vlivem inflace a předchozí politiky vynucené takzvanými memorandy Evropské unie, propadá.

První zásah dostalo pracovní právo, které bylo liberalizováno tak, aby bylo možné se vyhnout kolektivním smlouvám a celostátně závazné minimální mzdě. K tomu se přidala reforma zákoníku práce z pera ministra práce a sociálních věcí Kostise Hatzidakise, která umožňovala zvýšit pracovní den na deset hodin a pracovní týden na šest místo běžných pěti dnů. I přes odpor odborů a parlamentní opozice se vládě reformy podařilo loni prosadit, ale odpor proti nim trvá.

Odborářská organizace Všeobecná konfederace řeckých pracujících kromě protestů napadla zákoník práce také u soudu s tím, že kromě rozvolňování pracovních poměrů omezuje práva odborů na kolektivní akci. Jak protesty, tak předběžné soudní rozhodnutí naznačují, že odbory mají pravdu.

Inflace navíc způsobuje, že mnoho řeckých rodin přichází o prostředky, jak si zajistit, byť i jen základní potraviny. Ekonomický expert Georgo Georgakopoulos z GSEE uvedl, že „roční ztráta kupní síly minimální mzdy činí více než devatenáct procent v meziročním srovnání, u osob s příjmy nižšími než minimální mzda dosahují ztráty až čtyřicet procent a podle našeho nedávného výzkumu až sedmdesát procent pracujících bylo nuceno výrazně omezit výdaje na základní potraviny…“

Odborový svaz zaměstnanců veřejného sektoru (ADEDY) ve svém prohlášení označil současnou stávku „za největší za poslední roky“. Na akci pak zaznělo několik společných požadavků, mezi něž patřilo mimo jiné:

• okamžité zvýšení našich mezd alespoň o částku odpovídající růstu inflace,
• opětovné zavedení 13. a 14. platu,
• zvýšení a rozšíření příspěvku na rizikovou a zdraví škodlivou práci,
• uzavření kolektivních smluv i ve veřejném sektoru,
• navýšení prostředku pro státní zdravotní systém,
• žádnou další privatizaci sociálních služeb,
• zrušení Hatzidakisova zákoníku práce

Podpory protestům se dostalo z řad parlamentní opozice, tak z mimoparlamentní radikální levice. Na pochod v Athénách dorazil bývalý premiér Alexis Tsipras spolu s velkým počtem svých poslanců a poslankyň, což vzbudilo určitou pozornost, neboť účast parlamentní opozice byla v minulosti spíše symbolická.

Krátce před začátkem pochodu Tsipras poskytl tisku prohlášení, v němž uvedl, že „dělníci a řecká společnost dnes dávají hlasitě najevo, že tento režim je režimem inflace, nemravnosti, nejistoty, korupce a nepoctivosti. Je to režim Mitsotakisovy vlády, které omezuje demokracii a uvrhá řeckou společnost do zoufalství. Každý další den činí bohaté bohatšími, střední třídu chudšími a chudé zoufalejšími.“

I prohlášení Syrizy bylo jednoznačné. Opoziční strana varuje, že za několik dní bude schválen rozpočet na rok 2023, „který se pohybuje na stejné, až horší úrovni bezcitnosti jako v předchozích letech.“ Premiér podle Syrizy opustil svoje občany, je arogantní a nekompletní.

S obdobnou kritikou konfrontoval vládu i bývalý ministr financí a člen strany MERA25 Janis Varufakis: „Drancování práce a malých a středních podniků začíná memorandy, vrcholí kapitulací Trojce vzápětí po referendu. A od té doby tu trvá neustálá dezorientace podvodnými masmédii. Dnes ale konečně slyšíme to, co je třeba slyšet, že lid už si nenechá líbit drancování, nenechá si líbit hry oligarchie na svůj účet a nenechá se opíjet rohlíkem…“

Specifický rozměr současným protestům dodává i vládní kauza s odposlechy. Premiér Mitskotakis totiž po svém jmenování do funkce převzal přímý dohled nad řeckou tajnou službou NIS. Po několika měsících se začaly ozývat hlasy, které tvrdily, že jejich telefony jsou odposlouchávány.

Nejprve se ozval profesor univerzity v Thesálii a odborář Panagiotis Politis, že ve svém voze našel sledovací zařízení GPS. Poté se našla kamera v autě zaparkovaném před sídlem jednoho anarchokomunistického kolektivu. Opravdový skandál ale vypukl poté, co svá podezření oznámil předseda opoziční sociálnědemokratické strany PASOK Nikos Androulakis a své podezření na napadení špehovacím softwarem Predator zveřejnil i novinář Thanasis Koukakis.

Premiér Mitsotakis se od všeho sice distancoval a prohlásil, že o žádném špehování novinářů a politiků nic neví, ale vzhledem k jeho přímému dozoru nad tajnou službou je toto prohlášení více než pochybné. Hněv levicové opozice je o to větší, že Mitsotakis, ačkoli sám patří ke středové pravici, si do své vlády přibral ministry s krajně pravicovou až neonacistickou minulostí.

Jedním z příkladů je přitom jeden z nejcitlivějších postů — ministra vnitra. Obsadil ho Makis Voridis, který byl tajemníkem mládežnické organizace Národního politického svazu (EPEN), kterou založil bývalý řecký diktátor Georgios Papadopoulos, a účastnil se násilného napadání demonstrantů jako člen neonacistických úderných oddílů. Při jednom z těchto útoků byl zachycen na fotografii s podomácku vyrobenou sekerou v ruce.

Mezi dva další krajně pravicové ministry patří ministr rozvoje a investic Adonis Georgiadis (a místopředseda Nové demokracie) a ministr zdravotnictví Athanasios Plevris. První z nich je předním vydavatele ultrapravicové a neonacistické literatury, ten druhý je bývalým členem Zlatého úsvitu, jehož vedení si odpykává trest za vedení zločinecké organizace.

Řecké protesty mají silný potenciál přerůst v politickou krizi, které povede k novým volbám. Na vládě Nové demokracie se ukazuje, jak se krajní pravice ráda nechá zapojit do systému a z jejích radikálních hesel zbude nakonec to jediné, co tvoří jejich podstatu — odpudivý zápach rasismu.

Protesty v Řecku tak mohou být inspirací i pro nás: nenechat nikoho obloudit ultrapravicí a konzervativními šarlatány, kteří mají plno řečí o blahu obyčejných lidí a usilovat o společnou akci odborů a sociálních hnutí. Jen tak se může zrodit politická alternativa, která odpoví na krizi v Evropě principiální obhajobou zájmů obyčejných lidí.