Jistě jste slyšeli o tom, jak se Řecko proměnilo z problémového státu v příkladnou zemi — jak se z největšího evropského lempla stal třídní premiant. Tento článek však není o Řecku samém, je určen Evropanům, jimž hrozí, že dopadnou stejně, pokud uvěří příběhu o „řeckém úspěchu“ a pokusí se jej napodobit.

Dnes je Řecko pro finanční spekulanty novým Eldorádem. Přijedou, koupí problémovou hypotéku za pět procent její nominální hodnoty, vystěhují rodinu žijící v zastaveném bytě, prodají byt za polovinu původní výše úvěru — a voilà, vydělají desetkrát víc. Část těchto zisků pak investují do řeckých státních dluhopisů, aby díky pokračující podpoře řeckého dluhu ze strany Evropské centrální banky bez rizika inkasovali výnosový rozdíl oproti německým dluhopisům.

V záři řeckého „úspěchu“ se vyhřívá i velký evropský byznys. Za peníze poskytnuté řeckými bankami — které přitom řečtí daňoví poplatníci museli zachránit obřími půjčkami od daňových poplatníků zbytku Evropy — koupila německá státní firma čtrnáct lukrativních letišť (včetně těch na Mykonosu a Santorini), zrekonstruovala je z evropských dotací určených pro Řecko a nyní inkasuje pohádkové zisky, které přes Lucembursko plynou zpět do Německa.

Mezitím nová řecká dluhová bublina žene hospodářský růst nad průměr Evropské unie a vrací zemi zpět do nesmyslného, dluhy poháněného růstu jako v roce 2005, kdy celý západní finanční tisk jásal nad tím, že se Řecko „zařadilo k tvrdému jádru“ Evropy. Pokud se živíte tím, že vyděláváte peníze z peněz — aniž byste vytvářeli jakoukoli skutečnou novou hodnotu — co by se vám na tom mohlo nepozdávat? Řecko vám přece snáší zlatá vejce.

Proč si kazit radost chmurnou realitou, v níž žije většina Řeků? Proč se trápit tím, že ačkoliv je národní důchod v eurech přibližně stejný jako v roce 2009, reálný disponibilní příjem klesl o 41 procent a reálné mzdy o třicet procent? Proč se vzrušovat nad tím, že dluhy občanů vůči státu vyskočily z 21,5  procenta HDP v roce 2009 na dnešních 49,2 procenta? Nebo nad tím, že cena elektřiny po privatizaci vzrostla o 85  procent a ceny nájmů se zvýšily o 93 procent?

I další ukazatele rozvoje poskytují podobný obrázek. Například počet narozených dětí se poklesl ze 118 000 v roce 2009 na méně než 63 000 v roce 2024 a Řecko se propadlo o 53 příček v Indexu svobody tisku organizace Reportérů bez hranic.

Bankéřům a velkým podnikům se tato smutná čísla jeví jako cizorodý šum na pozadí jasného signálu: jejich báječných výnosů. A protože si místo Řecka můžeme dosadit prakticky kteroukoli jinou zemi, není tento článek ve skutečnosti o Řecích. Daleko spíše je varováním mým německým přátelům.

Po zavedení eura v roce 1999 se finanční trhy rozhodly podpořit řeckou ekonomiku — navzdory tomu, že už procházela deindustrializací — dluhem poháněným, avšak neproduktivním růstem. Zpočátku byly odměněny štědrými výnosy, které odrážely rychlé, ale neudržitelné tempo růstu. Tento fenomén přilákal do Řecka spekulanty z celého světa, kteří ochotně udělovali státnímu i soukromému dluhu nejvyšších ratingy (AAA). Pak však přišlo rychlé vystřízlivění, které se v roce 2008 proměnilo v tragédii, když americká hypoteční krize vyvolaná rizikovými úvěry téměř položila globální ekonomiku.

A teď se přesuňme do Německa. Po desetiletí téměř nulových čistých produktivních investic už země nějakou dobu prochází procesem deindustrializace. V polovině července německá vláda — poté, co v březnu zrušila svou ústavní dluhovou brzdu — přesvědčila Evropskou komisi, aby formálně schválila německý rozpočet, který v příštích čtyřech letech počítá s novým dluhem ve výši 850 miliard eur, tedy zhruba dvaceti procenty HDP.

Tento nárůst zadlužení je problém, protože prostředky mají být použity na výdaje, které nepřinesou nové příjmy — například na zbrojení nebo nezbytnou údržbu a obnovu stávající železniční infrastruktury.