Země jako Francie, Spojené království, Spojené státy a dokonce i Německo se nacházejí ve fiskální tísni. Rostoucí závazky v oblasti důchodů, sociálních programů a vojenských výdajů se politici snížit neodvažují, nesnaží se ovšem ani zajistit jejich financování vyššími daněmi. Někteří z toho vyvozují, že demokracie se neslučuje s fiskální disciplínou, protože lid nelze přesvědčit, aby nežil nad rámec svých možností. Existuje však i jiné vysvětlení: příčinou našich fiskálních potíží není demokracie, nýbrž vláda oligarchie, pouze přerušovaná občasnými volbami.

Svobodné a spravedlivé volby umožňují lidem s dostatkem času a peněz dostat se do veřejných funkcí — což je však něco úplně jiného než získat skutečnou moc. Ačkoli jsou zvoleni, nezávislost centrální banky jim znemožňuje kontrolu nad měnovou politikou, zatímco přetížené rozpočty a obava z „dluhopisových mstitelů“ omezují jejich manévrovací prostor ve sféře veřejných financích. Není divu, že talentovaní lidé se politické dráze vyhýbají — nechtějí jen bezmocně přihlížet silám, které stejně nemohou ovlivnit.

Mezitím se vykořisťovatelská moc uplatňuje jinde. Ve Francii, posledním ohnisku fiskálních potíží, vzrostl majetek nejbohatších pěti set rodin z šesti procent národního důchodu v roce 1996 na 42 procent v roce 2024. Podobný vývoj lze pozorovat i ve zbytku Evropy — včetně Německa a sociálnědemokratických bašt na severu Evropy.

Prakticky nic z tohoto prudkého nárůstu majetku nejbohatších nelze rozumně přičítat jejich rostoucí produktivitě nebo výjimečnému podnikatelskému duchu. Hlavními faktory koncentrace bohatství jsou dlouhodobý pokles reálných hodinových mezd a propad velkých částí populace do existenční nejistoty; dále nové mechanismy, které umožňují velkému byznysu vytěžit ze státu hodnotu způsobem, který degraduje veřejné služby a zvyšuje budoucí závazky vlád; a konečně nové možnosti „daňové optimalizace“ pro ty, kdo disponují patřičnými prostředky.

Vlastníci kapitálu dnes využívají práci i veřejné zdroje s nevídanou efektivitou, jakou si v padesátých a šedesátých letech ani nedovedli představit. Přitom však šetří na svém „pojistném“ — tedy na daních, které umožňují státu tlumit nespokojenost a chránit vlastnická práva. Státy je navíc zachraňují, když jejich spekulace zkrachují, platí jim přemrštěné odměny za stále horší privatizované služby a udržují v chodu kartely dříve veřejných podniků, které dále snižují disponibilní příjmy většiny lidí kvůli strmě rostoucím cenám.

Vládnoucí politici se s propadem veřejné podpory pokoušejí vyrovnat tak, že na státy — čím dál rozpočtově vyčerpanější — nakládají břemeno výdajů na sociální zabezpečení a důchody. Když pak na dluhopisových trzích propukne panika, zpravodajská média zaplní varování před hrozící dluhovou krizí — často doprovázená archivními záběry řeckých demonstrantů bouřících se proti Mezinárodnímu měnovému fondu a zahraničním věřitelům. „Všichni si musíme utáhnout opasky,“ slýcháme, „abychom neskončili jako Řecko“.

Jenže slovem „všichni“ ve skutečnosti nemyslí opravdu všechny. Jen málokdo si sice dovolí zpochybňovat morální oprávněnost vyššího zdanění superbohatých, jakmile však zazní návrhy na zavedení majetkových daní, začnou oligarchové omílat zdánlivě nevyvratitelný argument: „Pokud nás zdaníte, přesuneme se do Dubaje, do Monaka — nebo možná až na Mars.“ Z obavy z této patálie zařadí politici zpátečky a daň z majetku smetou ze stolu.

Liberalismus jako svoboda vykořisťování

Uprostřed této jednostranné třídní války se odpovědní činitelé ocitají ve stále větším sevření mezi nervózními dluhopisovými trhy a populisty, kteří slibují hory doly, zatímco podněcují nacionalistické sentimenty a ukazují prstem na různé obětní beránky — od nezadaných milovnic koček přes trans lidi až po muslimy, židy a zoufalé uprchlíky.

Jakmile se však xenofobní populisté dostanou k moci, zapomínají na svůj slib pečovat o trpící masy. Odvolávají se na trvalé fiskální problémy a přijímají stejné rozpočtové škrty, které původně vyvolaly nespokojenost, jež jim umožnila převzít moc. Osekávají sociální jistoty. Kážou přepracovaným, nadměrně zdaněným, špatně placeným a znevýhodněným občanům o jejich vlastenecké povinnosti: zatnout zuby a snášet veškerá příkoří.

A samozřejmě — toto „utahování opasků“ vůbec nepřispívá k deklarovanému cíli fiskální konsolidace, protože se zároveň poskytují daňové úlevy těm, kdo „daňovou optimalizaci“ povýšili na vrcholný sport.

Aby xenofobní populisté udrželi svou základnu ve střehu a loajální, inscenují ohavné projevy krutosti vůči vybraným obětním beránkům — jakousi groteskní karikaturu středověkého autoritářství prosáklou militarismem, patriarchátem a vírou v boží prozřetelnost. V prostředí, kde je liberalismus vnímán jako svoboda elit okrádat většinu, se autoritářský slogan „jeden národ, jedna strana, jeden vůdce“ stává základním pilířem ideologie.

Dobří lidé, rozezlení touto připomínkou odpudivé minulosti, vycházejí do ulic a volají: „Už žádné krále“. Pozorovat tolik lidí odmítajících uchvácení moci Velkým vůdcem sice vzbuzuje jistou naději, k optimismu je však daleko.

Při poslechu vzletných humanistických projevů a čtení plamenných komentářů na podporu hnutí „No Kings“ zaráží především nedostatek sebereflexe ohledně toho, co vlastně vyneslo Donalda Trumpa do Bílého domu. Byla to bezohlednost demokratické šlechty, která ve spojení se všemi reaganovci a bushovci půl století zneužívala systém ve svůj prospěch — ožebračovali stát, vytlačovali pracující na okraj a odsuzovali celé generace k životu v trvalé nejistotě.

Co by se stalo, kdyby se — nějakým zázrakem — centristé znovu dostali k moci? Soudě dle zkušenosti s mainstreamovými demokraty v USA, francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem a britským premiérem Keirem Starmerem, masy nespokojených občanů by opět musely poslouchat, že jejich důchody nelze navázat na míru inflace a že škrty dávek pro zdravotně hendikepované jsou nezbytné v boji proti lenosti a zahálce.

Zaměřit veškerou pozornost na krále a nevšímat si přitom této šlechty nezabrání Trumpovi a jeho následovníkům v hromadění feudální moci. Iluzi silného muže, který dá vše do pořádku, nelze rozptýlit návratem k iluzi, že oligarchie občanům nabízí demokratickou volbu. Král bude v bezpečí, dokud zůstane neotřesena pozice šlechty.

Z anglického originálu No Kings Means No Barons publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.