↗

Největší společenskou výzvou naší doby bude řešení klimatické změny a zde také vězí největší nebezpečí pro naši společnost. Pokud bude dostatečnému množství ekonomických elit hrozit nebezpečí z ekonomické transformace směrem k uhlíkové neutralitě, budou této změně bránit bez ohledu na celospolečenské dopady. Zdá se, že přesně to je podstata Trumpovy politiky v USA a nynějšího omezování ekologických cílů v EU.Foto FB Sev.en

17. listopadu jsme si připomněli 36. výročí pádů komunistického režimu v Československu. Toto datum můžeme přirovnat k ruku nula nejmodernějších dějin naší země. I proto se nejvíce pozornosti v tento den upíralo na potírání lidských práv tímto režimem a na čelní představitele revoluce. Studium fungování represivního systému komunistických režimů je jistě zajímavé a dokáže říct mnohé o podstatě fungování policejních států a metod zastrašování veřejnosti.

V dějinách režimů sovětského typu lze však nalézt poučení, která se netýkají pouze fungování nedemokratických režimů, ale také našich dnešních společností. Některé poznatky přitom mohou být důležité pro řešení současných globálních krizí.

Oligarchie jako bariéra nutných změn

Režimy sovětského typu představovaly oligarchii stranických šéfů, kteří společnost řídili na základě centrálně stanoveného ekonomického plánu, cenzury a policejních represí. Od vzniku SSSR bylo přežití těchto režimů závislé na schopnosti jejich ekonomik zajistit dostatečné zdroje pro zbrojení. Tento kalkul stál za Stalinovým programem průmyslové revoluce řízené státem započatý na počátku 30. let 20. století a který stál život miliony lidí v důsledku hladomoru vyvolaným zejména nadměrným exportem obilí financujícím výstavbu továren.

Sovětský ekonomický systém sice dokázal vystavět továrny, ale od svých počátků se potýkal s problémy. Byl si toho vědom i sám Stalin, když vydal brožuru „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“. V ní zmiňuje příklad stanovení iracionálních cen, když v rámci tvorby centrálního plánu „byla navržena cena tuny obilí téměř stejná jako cena tuny bavlny, při čemž se cena tuny obilí rovnala ceně tuny chleba“.

Od svého počátku do konce byly ekonomiky sovětského typu proklety perverzními motivacemi, kdy se podniky snažily maximalizovat vstupy a omezovat množství produkce. V tržní ekonomice se naopak podniky snaží vstupy šetřit a maximalizovat.

Dalším problémem centrálního plánování sovětského typu bylo omezení pobídek k tvorbě inovací. Tyto problémy byly notoricky známé vedoucím představitelům vládnoucích komunistických stran po celou existenci těchto režimů a upozorňovali na ně neveřejně i komunističtí ekonomové. Sovětští reformní ekonomové vyhlíželi s nadějemi na uskutečnění ekonomických reforem plánovaných v ČSSR během Pražského jara. Následná invaze však ukončila debatu o reformách i v SSSR.

Proč nebyly evropské sovětské režimy schopny reformovat své ekonomiky a zachránit se? Odpovědí je, že taková reforma ohrožovala pozice příliš mnoho lidí v mocenských strukturách těchto režimů. V očích těchto elit rizika plynoucí pro ně ze změn nevyrovnali potenciální přínosy. Jde o příklad individuálně racionálního, ale z hlediska celku iracionálno jednání. Komunistické režimy přitom nejsou jediným příkladem, kdy elity odmítli změnit systém, který však svou funkci vedl k sebedestrukci.

Jako další příklad nám může posloužit pád Římské říše. Politicko-ekonomický systém zajišťoval nesmírné bohatství velice úzké elitě velkých pozemkových vlastníků, ale současně dusil zemědělské obyvatelstvo, na které bylo uvaleno postupně čím dál tím více daňové zátěže. Pád centralizované římské vlády znamenal pro zemědělské obyvatelstvo konec přemrštění daní a tím i úlevu.

Z výše řečeného lze vyvodit závěr, že pokud jsou pro dlouhodobé přežití politického či ekonomického systému nutné změny, které však ve výsledku ohrožují postavení společenských elit, budou elity tyto změny blokovat i když bude systém kolabovat.

Nebezpečí oligarchie dnes

Úspěšnost blokování změn elitami je přitom dána omezením schopnosti znevýhodněných ovlivňovat politický proces. V antickém Římě či sovětských systémech neměli lidé reálnou možnost ovlivňovat politické dění kvůli různým formám represe. Což by nás mohlo vést k optimismu, že v dnešních liberálně demokratických režimech blokování nutných změn elitami není možné v důsledku demokratických voleb a ctění občanských práv.

Problémem však je, že tyto režimy se stávají tím více oligarchickými, čím více peněz ekonomické elity mají a užívají ke koupi médií, ovlivňování veřejné diskuse nebo k financování politických stran. Ty jsou v důsledku čím dál větších finančních nároků na vedení politické kampaně závislé na peněžních darech. Bohatí tak mají bezpochyby neúměrně větší vliv na politický proces a ovlivňování veřejného mínění než ostatní skupiny obyvatel. A to je základem moderní formy oligarchie.

Největší společenskou výzvou naší doby bude řešení klimatické změny a zde také vězí největší nebezpečí pro naši společnost. Pokud bude dostatečnému množství ekonomických elit hrozit nebezpečí z ekonomické transformace směrem k uhlíkové neutralitě, budou této změně bránit bez ohledu na celospolečenské dopady. Zdá se, že přesně to je podstata Trumpovy politiky v USA a nynějšího omezování ekologických cílů v EU.

Oligarchie tak ve výsledku zabraňuje evolučnímu přizpůsobování společnostem na vývoj prostředí, v němž žijí a na němž jsou závislé. Přitom platí, že ty, kdo se nedokážou změnám přizpůsobit, měnící se prostředí nakonec zahubí. Je přitom jedno, zda jsou představitelé oligarchie velkostatkáři v Římě, špičky komunistických stran nebo vlastníci podniků těžící z ekonomiky založené na fosilních palivech.

Boj proti řadě zlořádům dneška je tak současně bojem proti oligarchii. Jeho součástí proto nutně musí být opatření omezující prostor peněz k řízení politiky.