Když se před padesáti lety plně prosadil neoliberalismus, nebyl v té době ničím novým ani zvlášť liberálním. Od klasického liberalismu se výrazně odkláněl. Vzdával sice hold liberálním myslitelům, ale nesdílel s nimi metodu ani představu o trhu. Dnes, podobně jako tehdy, stojíme na prahu další, stejně zásadní ideologické inovace.

Na rozdíl od Adama Smithe nebo Johna Stuarta Milla se neoliberálové necítili nijak zavázáni teoreticky či empiricky prokázat, za jakých podmínek přemění neregulovaný trh honbu za soukromým ziskem v kolektivní blahobyt. Neviditelná ruka pro ně byla božská, neomylná. Tvrdili, že i když trh selže, jakýkoli pokus o nápravu prostřednictvím libovolného kolektivního orgánu je předem nutně odsouzen k ještě horšímu nezdaru. Takový postoj Wall Streetu náramně vyhovoval.

Sedmdesátá léta minulého století se vyznačovala právě takovouto doktrinářskou lhostejností vůči zjištěním o důsledcích úplné deregulace finančních trhů. Potom, co se USA staly deficitní zemí a prezident Richard Nixon v roce 1971 šokoval svět odpoutáním hodnoty dolaru od ceny zlata, rozhodly se následující administrativy posílovat americkou globální hegemonii zvyšováním fiskálního a obchodního deficitu, namísto jeho snižování.

Banky na Wall Street byly podle očekávání pověřeny klíčovým úkolem: měly do amerických státních dluhopisů, akcií a nemovitostí recyklovat dolary, které zahraniční vývozci utržili díky americké poptávce po jejich zboží. Aby to však bylo možné a americké banky se mohly stát středobodem odvážného systému recyklace globálního přebytku, museli se tamní bankéři nejprve zbavit regulačních omezení. To znamenalo převychovat zákonodárce a veřejnost, uvyklé obávat se od roku 1929 nezkroceného Wall Streetu.