Evropský návrh Nařízení CSA (Child Sexual Abuse) je s námi již několik let. Jeho cílem je podle navrhovatelů primárně zamezit šíření dětské pornografie, čehož se má dosáhnout skenováním on-line komunikace všech uživatelů. Z celé řady argumentů, proč je to blbý nápad, vyzdvihněme ten, že po zprovoznění podobného nástroje by bylo jen velmi těžké krotit chuť zachytávat i jiné než pornografické obsahy.

To mimoděk potvrdili zástupci Europolu, kteří již v létě 2022 na schůzce se zástupci Evropské komise na adresu projednávaného návrhu prohlásili, že „všechny údaje jsou užitečné a měly by být předávány orgánům činným v trestním řízení“.

Návrh byl záhy překřtěn na „chat control“ a dle střídajícího se předsednictví Evropské unie postupně mizel a znovu se v různých obměnách objevoval, aby se vždy stal terčem kritiky komunity ochránců soukromí. Co zůstávalo zcela konstantní, byl vlažný zájem veřejnosti, médií i politiků.

Letos v srpnu, kdy návrh předložilo předsedající Dánsko, je však minimálně u nás všechno jinak: v posledním týdnu návrh se samozřejmostí odmítli prakticky všechny české politické strany. V době, kdy píšu tento text, visí o „chat control“ otvírák na Aktuálně.cz, mezi nejviditelnější články je téma umístěno i na Novinkách, Seznam Zprávách, či Echu24.

Že se do role hlasitých ochránců soukromí pasovali politici, není pár týdnů před volbami zase tak překvapivé — kdo by se ostatně chlubil tím, že chce lidem kontrolovat, co si posílají a s kým? Reagují na enormní tlak, který návrh týkající se naší každodenní komunikace tlačí do centra dění. Kde se však tento tlak zčistajasna vzal a jak si ho vysvětlit?

Bruselský diktát, americká zkušenost i covid

Kromě zmíněné snahy zalíbit se voličům hraje důležitý rozměr v současném mediálním ohňostroji větší či menší odpor k Evropské unii. Zatímco v posledních letech se o nápadu mluvilo více v souvislosti s Evropskou komisí, konkrétně s komisařkou Ylvou Johanssonovou, nyní je rámován a popisován (a můžeme jen spekulovat, proč) mnohem více jako produkt „bruselského diktátu“ či obecně „dalšího nesmyslu“, který si vymysleli tam někde v ústředí Evropské unie.

Zaniká tak důležitý fakt, že Evropský parlament plošné pročesávání komunikace na konci roku 2023 odmítl, což budoucí případné schválení Nařízení značně komplikuje. Jinými slovy, jako vždy je to bohužel složitější: některé instituce Evropské unie nás chtějí sledovat… A některé ne.

Dalším z důvodů, proč se tak intenzivně zajímáme o naše soukromí až letos, může být i dění v Americe. Po nástupu Donalda Trumpa, během jehož inaugurace vznikla dnes již ikonická fotka, kde v první řadě sedí technologičtí vládci Zuckerberg, Bezos a Musk, totiž v němém úžasu sledujeme, jak se postupně naplňují noční můry ochránců soukromí.

Dosud samostatné databáze jsou propojovány za účelem vytváření nástrojů digitálního dohledu, na cestu do Ameriky se pak obecně doporučuje promazat sociální sítě a vzít si s sebou starý telefon. Trumpova administrativa se pak jak v Americe, tak v Evropě snaží o zrušení legislativy, která svazuje digitální obry. Legislativy, jež přitom často cílí právě na vyšší ochranu soukromí a menší možnost zneužití dat.

Dosud převládající příběh o tom, že digitální sledování se ve velkém děje zejména v Číně a Rusku, se zkrátka zhroutil. Za českým vzepětím proti „chat control“ je tak dost možná i tato pohnutka: digitální dohled je blíž, než se dosud zdálo.

Dalším z možných důvodů, proč se Návrh „chat control“ dosud netěšil výraznému zájmu, předkládá ve svém textu Patrick Zandl. Prvotní myšlenky na plošné sledování byly totiž ustanoveny během pandemie, kdy se řada slyšení a jednání na toto téma konala v rámci videohovorů, a tedy tak trochu stranou od odborné veřejnosti či médií. Podle Zandla tak pandemie covidu-19 „vytvořila kontext, který usnadnil Komisi a Radě protlačit Chat Control 1.0 jako dočasnou, ne příliš medializovanou výjimku“.

Drazí ochránci soukromí, tak na viděnou zase příště!

Ať je za současným zájmem o ochranu soukromí cokoliv, bude nesmírně zajímavé sledovat, zda české společnosti zápal za ochranu soukromí vydrží. Filip Zelenka pro Respekt či Ondřej Malý pro E15 popisují komičnost nyní aktivního Petra Fialy a Víta Rakušana, kteří se dosud tématu „chat control“ šikovně vyhýbali a slov na podporu ochranu soukromí jsme se od nich nedočkali.

Obdobně bychom se nicméně nyní mohli jízlivě usmívat i nad českými médii, které „chat control“ zanechával v posledních letech většinou také zcela v klidu. Strach z digitálního dohledu je vysmíván i částí české společnosti, která podobné řeči považuje za příznak lidí, co zkrátka jen moc četli sci-fi.

Vzniklo tak „vyklizené pole“, díky kterému se tématu digitálního sledování dnes nejvíce daří na médiích označovaných za alternativní, antisystémová či přímo dezinformační. Šířeji tento fenomén spočívající v tom, že si téma ochrany soukromí tak trochu přivlastnily skupiny společnosti pohybující se mimo hlavní proud, popisuje v ČR nedávno vyšlá kniha Dvojnice: Cesta do Světa za zrcadlem od Naomi Kleinové.

Podle Kleinové sice obavy těchto skupin z plošné totalitní kontroly stojí zpravidla na vratkých základech, jelikož postrádají jak technologickou, tak legislativní fakticitu, intuitivně však míří více než správným směrem, a hrají tak důležitou roli sociální kritiky, která odjinud v potřebné míře nezaznívá.

V poslední době tak sledujeme, jak se dříve vysmívané tvrzení, že nás stát za účelem kontroly či digitální korporace za účelem cílené reklamy chtějí sledovat ideálně na každém kroku, právě z těchto okrajových částí společnosti postupně přesouvá do mainstreamu.

Pro mnohé překvapivé a zarážející šíři názorového a politického spektra, která nyní plošný dohled nad komunikací odmítá, bychom se proto neměli potutelně vysmívat, ale spíše si na ni zvyknout. Právě podobná spojenectví a nečekané půdorysy kritiků budou výhledově dost možná jedinou cestou, jak se plošnému digitálnímu dohledu skutečně vyhnout. Příležitostí prokázat, že nám záleží na soukromí, bude bohužel v tomto a následujícím roce až až.

Politici a média, kteří dnes objevili téma ochrany soukromí, se tak již nyní mohou vrhnout třeba na téma „data retention“: zákon, který přikazuje sbírat a půl roku uchovávat informace o tom, s kým jsme si volali, psali a kdy a odkud jsme se připojovali k internetu.

Článek vznikl v rámci projektu podpořeného EDRi (European Digital Rights).