Ochrana dětí před neblahým vlivem digitálních technologií je téma, které stále více rezonuje nejen na úrovni odborných diskusí, ale promítá se i do politických rozhodnutí. Ta mohou mít zásadní vliv nejen na způsob, jakým děti vstupují do digitálního světa a tento svět objevují, ale i na fungování internetu jako takového, včetně toho dobrého, co z něho zbylo.

Diskuse bohužel polarizuje společnost na tábor těch, kdo upřednostňují ochranu dětí — nebo to alespoň o sobě tvrdí — a vítají každé omezení dostupnosti technologií pro děti, často bez hodnocení vedlejších dopadů, a ty, kdo upřednostňují svobodný internet — nebo to alespoň o sobě tvrdí — a negativní dopady technologií na děti zpochybňují nebo bagatelizují, případně veškerou odpovědnost za digitální osud dětí kladou na bedra rodičů. V takové diskusi se pak často ztrácí rozlišování mezi jednotlivými možnými přístupy a přehlíží se různorodé dopady preferovaných řešení.

Ověřování věku a chat control

V prosinci minulého roku spustila Austrálie široce mediálně sledovaný plošný zákaz používání sociálních sítí do šestnácti let věku. Provozovatelé velkých sociálních platforem postupně mazali miliony dětských účtů. Logicky hned od počátku začaly média plnit příběhy o tom, jak se dětem daří — často s pomocí rodičů — zákaz obcházet přes falešné účty, používání VPN nebo přechodem na méně regulované platformy. Přesto ale k plošnému zákazu sociálních sítí do určitého věku směřuje řada dalších zejména evropských zemích a tématem je i pro Evropský parlament, který zvažuje celounijní regulaci.

V době, kdy Austrálie zavedla omezení sociálních sítí pro děti, se současně podařilo přes Radu Evopské unie protlačit další údajný nástroj na ochranu dětí v digitálním světě — tzv. chat control. Jde o regulaci, která původně měla umožnit mimo jiné přikázat poskytovatelům komunikačních služeb automatizované prohledávání odesílaného obsahu s cílem automatizovaně vyhledávat dětskou pornografii či rizikovou komunikaci mezi dětmi a dospělými.

Kompromisním výsledkem je prodloužení stávajícího stavu, kdy mohou provozovatelé komunikačních nástrojů takové sledování obsahu zavádět dobrovolně. Současně je ale zjevné, že toto nemá být konec.

Ze schváleného znění je cítit urputnost, s níž se návrh povinného chat control vracel v uplynulých letech. Dobrovolnost je totiž doplněna řadou povinností, které by měli poskytovatelé plnit, zejména vyhodnocování rizikovosti vlastních služeb či předcházení těmto rizikům.

Všechna data se mohou hodit

Možnost zavedení sledování obsahu je sice jen jednou možností, jak k plnění povinností přistoupit, pro provozovatele ale jde o nejsnazší cestu, jak se vyhnout možným problémům, ať už výsledky, které sledování přinese, budou jakékoli.

A samozřejmě na bránu soukromí, proraženou beranidlem argumentace zájmy dětí, se už řítí mnoho dalších zájemců o data, která by se dala využít k mnoha dalším bohulibým účelům od boje s organizovaným zločinem, přes ochranu autorských práv až po boj s dezinformacemi.

Ostatně jeden ze zástupců Europolu už v roce 2023 obhajoval předávání všech výsledků kontroly komunikace bez jakéhokoli třídění této organizaci slovy: „Všechny údaje jsou užitečné a měly by být předávány orgánům činným v trestním řízení... i nevinný snímek může obsahovat informace, které by mohly být v určitém okamžiku užitečné.“

A co má toto vlastně společného s omezením přístupu k sociálním sítím? Pokud se zavede striktní zákaz přístupu dětí do určitého věku k jakémukoli internetovému obsahu, pak je takové opatření také nutné zajistit v praxi.

Způsoby provedení můžeme už dnes vidět v Austrálii: může jít o kontrolu digitální identity, může jít o nástroje odhadování věku metodami rozpoznávání obličeje, může jít o hloubkovou analýzu chování uživatelů a vyhledávání vzorců typických pro děti.

V každém případě všechny tyto nástroje jsou způsobilé významně narušovat soukromí na internetu, propojovat jednotlivé aktivity na internetu s prokázanou identitou, sbírat citlivá biometrická data nebo sbírat informace o uživatelích, jejichž sběr nemá jiné opodstatnění, než stanovovat jejich věk.

To velmi pravděpodobně povede i k rozšiřování využití takových dat k dalším účelům z rozhodnutí státu nebo samotných platforem. Tato příležitost prostě bude až příliš lákavá. Státy tak zde v podobě tlačení na ověřování věku či prohledávání komunikace otevírají Pandořinu skříňku omezování soukromí na internetu.

Rodiče, platformy a stát

Odpůrci těchto opatření často argumentují tím, že je hlavně věcí rodičů, aby zajistili, že děti nebudou nadměrně využívat digitální technologie a že jejich využití bude bezpečné. Je pravda, že rodiče mají nástroje k nastavení kontroly dětí, ať už jde o služby, které v digitálním světě využívají, používané aplikace, kontrolu doby užívání i jejího rozložení v rámci dne.

Faktem ovšem je, že řada rodičů si problém nadměrného užívání digitálních technologií neuvědomuje nebo jim chybí schopnost takovou kontrolu efektivně na dětských zařízeních nastavit.

Není to nic zvláštního. I dospělí jsou dnes tváří tvář digitálním službám často tak trochu dětmi. Jejich rodiče je nikdy neuvedly do digitálního světa, protože ten v jejich dětství prostě neexistoval nebo byl zcela jiný, než dnes. Učí se tedy podobně jako děti za pochodu. Očekávat od rodičů, že problém vyřeší se stávajícími nástroji, je tedy dosti alibistické.

Jak bychom tedy měli přistupovat k digitálním technologiím ve vztahu k dětem? Klíčový je efektivní tlak na velké platformy, aby zvýšily srozumitelnost a transparentnost svého fungování pro uživatele. Tlak na eliminaci závislostních prvků, tedy eliminaci nastavení služeb, které vyvolávají — bez ohledu na věk uživatelů — často obtížně kontrolovatelnou touhu trávit v internetovém světě takové množství času. Tlak na eliminaci tzv. temných vzorců, tedy neférového přístupu k uživatelům, kterým jsou vnucována rozhodnutí, jež vlastně sami ani učinit nechtějí.

Zjednodušeně řečeno potřebujeme donutit platformy hrát se svými uživateli férovou hru. Právní nástroje k tomu máme, často ovšem chybí politická vůle je skutečně plně a efektivně využívat ve vztahu k velkým společnostem, které opakovaně porušují pravidla.

Rodiče by měli dostat skutečně jednoduchý a technologicky neutrální nástroj, jak napříč zařízeními a platformami svým dětem nastavit pravidla pro aplikace i pro využívání prohlížečů a webových služeb. Ideálně v nějakém jednoduchém základním širokém nastavení omezení, přičemž je pak na rodičích jestli chtějí pro své dítě zvolit méně omezující přístup a kdy tak učiní.

Stát by měl současně chránit rozhodnutí rodičů o tempu postupného vstupu jejich dětí do digitálního světa. Bohužel často systém spíš rodiče — a s nimi i děti — do co nejranějšího využívání technologií dětmi tlačí.

Školy musí zásadně změnit přístup k digitálním technologiím

Jak je možné, že některé české školy v podstatě nutí děti mladší třinácti let k zapojení do školních whatsappových skupin, protože se prostě jinak k některým informacím nedostanou nebo je to pro ně mnohem obtížnější? Jak je možné, že existence obdobných skupin je často v podstatě nezbytností pro fungování ve volnočasových kroužcích či sportovních oddílech? Připomeňme, že legální využívání WhatsAppu je v České republice od třinácti let se souhlasem rodičů a od patnácti let samostatně bez jejich souhlasu. Dětem tak často nezbývá nic jiného, než o svém věku lhát.

V této souvislosti lze jen přivítat snahy, jako je rodičovská iniciativa Dětství bez mobilu, které vyzývají rodiče k odložení nákupu chytrého mobilního telefonu. Právě propojování rodičů má smysl, protože je často obtížné ustát důsledky volby v případě, kdy odmítnutí nějaké technologie či aplikace může vést k různým praktickým komplikacím. Stát by měl důsledně tlačit na to, aby minimálně školy fungovaly bez vazby na vlastnictví a využívání konkrétních technologií dětmi.

S tím pak souvisí další důležitá otázka, zda vůbec a případně jak by měla být regulována přítomnost digitálních technologií ve školách. Požadavek na zákaz digitálních zařízení ve výuce je často odbýván s tím, že škola musí připravovat děti na svět, kde mají digitální technologie nezastupitelné místo. To je samozřejmě relevantní argument, byť je dobré současně zmínit, že už to velmi pravděpodobně nebudou technologie, které děti učíme používat dnes.

Problémem není využívání školních zařízení k výuce. Problémem je používání zařízení donesených dětmi, která narušují výuku, soustředění dětí, budování vztahů mezi nimi či mohou být zneužívány k šikaně.

V neposlední řadě pak využívání zařízení dětí přímo ve výuce vede nutně i k prohlubování sociálních rozdílů. Od určitého věku má dnes chytrý mobilní telefon už prakticky každé dítě, je ale dobré se občas zamyslet, v jakém stavu jsou tato zařízení. Často jde o neaktualizované staré mobily rodičů, zařízení jen těžko použitelná kvůli prasklým displejům, pomalému načítání nebo nedostatečné kapacitě paměti či baterky. Školy by měly sociální rozdíly mezi dětmi v tomto spíše stírat, zatímco používání takových zařízení dětí ve výuce jde proti tomuto cíli.

Současná pravidla umožňují školám ve školním řádu zakotvit omezení či zákaz přítomnosti mobilních telefonů a dalších digitálních zařízení ve školách s výjimkou zdravotních důvodů. Rozumnější by ovšem bylo takový zákaz zavést plošně ve všech základních školách a nižších stupních víceletých středních škol. Současně se lze bavit o tom, zda mohou školy ve školním řádu naopak zakotvit určitou míru povolení těchto technologií (o přestávkách, na určitém typu školní akce apod.). Už jen samo převrácení stávajícího systému z možnosti škol technologie omezit či zakázat na možnost škol užívání technologií naopak v preferovaném rozsahu povolit by nepochybně vedlo k masivnímu omezení přítomnosti technologií na školách. Nejsnazší je totiž obvykle nedělat nic.

Když nic jiného, dáme tím dětem čas, byť omezený dobou pobytu ve škole, na objevování světa bez technologií, hledání alternativ digitální zábavy i digitálních vztahů. Když nikde jinde, tak alespoň ve škole, kde je takové omezení asi nejsnáze vynutitelné bez množství negativních efektů třeba v podobě významného omezení soukromí na internetu.

To, že poměrně značná část dětí by zákazy mobilů ve školách vlastně přivítala, jak ukazuje například výzkum mezi americkými teenagery z konce minulého roku, může být pro někoho překvapivé, ale jen to dokládá, že ani děti se v objetí technologií necítí tak spokojeně, jak na první pohled třeba vypadají.