Plošný sběr provozních a lokalizačních údajů o naší elektronické komunikaci upravuje česká legislativa již dobrých dvacet let. Tento obří zásah do soukromí nás všech, který například umožňuje s velkou mírou přesnosti sledovat až půl roku zpětně náš pohyb nebo efektivně mapovat sítě našich kontaktů, se ovšem paradoxně předmětem veřejného zájmu stává jen sporadicky. Příkladem je březnová aféra s díkybohu vzápětí pohřbeným záměrem ministerstva vnitra, aby se kromě už tak citlivých údajů začalo sledovat i to, jaké navštěvujeme webové stránky.

Praxe plošného sběru dat byla v České republice v roce 2019 posvěcena Ústavním soudem, neboť podle něj neodporuje naší Listině základních práv a svobod. Toto rozhodnutí zúžilo možnosti soudního napadení stávající praxe. Jak se ale nakonec ukázalo, ani rozhodnutí Ústavního soudu nemusí být konečná v obraně lidských práv českých občanů a i u českých soudů lze najít zastání.

Ukazuje to rozsudek Městského soudu v Praze z 22. 4. 2025, který je pravomocným rozhodnutím v kauze požadující zadostiučinění za zásah do práv žalobce ze stran českého státu. Jasně formulované závěry tohoto rozsudku mohou znamenat zásadní impuls ke změně české právní úpravy.

Celá kauza může být důležitá hned z několika úhlů pohledu. Tato strategická litigace byla výsledkem dlouholeté spolupráce spolku Iuridicum Remedium a datového novináře Jana Cibulky. Zatímco IuRe stálo za oběma českými návrhy na zrušení právní úpravy tohoto plošného sběru dat, které byly v roce 2010 a 2017 podány k Ústavnímu soudu (v prvním případě úspěšně, v druhém nikoli), Jan Cibulka byl jedním z prvních novinářů, kteří na problém upozorňovali, a na svých vlastních datech shromažďovaných operátory ukazoval, o jak citlivá data se může jednat.

Už od roku 2014 postupně přibývaly rozsudky Soudního dvora Evropské unie, které označovaly princip plošného sběru těchto dat o využívání telefonů či přístupu na internet, za nepřípustný. Česká vláda ale tuto judikaturu dlouhodobě ignorovala a společně s ní bohužel i Ústavní soud, který při posledním rozhodování o návrhu na zrušení české právní úpravy evropskou judikaturu v podstatě v úvahu nebral.

Jako možné řešení se tak jevilo podání individuální žaloby, které by donutilo české soudy zaujmout jasné stanovisko ve vztahu k této judikatuře. Evropské právo je totiž nejen součástí českého práva, ale má před ním přednost.

Cílem žaloby bylo docílit jednak uznání rozporu české právní úpravy s tou evropskou, jednak uznání odpovědnosti státu za tento stav ve vztahu k jednotlivci a nakonec uznání nároku na zadostiučinění za toto pochybení státu. Konkrétně v podobě omluvy státu žalobci, tedy Janu Cibulkovi.

Soudní pingpong se šťastným koncem

Soudní pingpong směřoval od zamítnutí žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 1 k potvrzení tohoto rozhodnutí Městským soudem v Praze až k dovolání žalobce k Nejvyššímu soudu. Ten pak v březnu 2024 vynesl klíčové rozhodnutí, kterým jednak jasně deklaroval, že stát odpovídá i individuálně občanům za špatnou implementaci evropské legislativy, že závěry soudů o neexistenci újmy v souvislosti se sběrem a uchováváním telekomunikačních dat byly nesprávné a že je povinností soudů primárně posoudit soulad české právní úpravy s tou evropskou.

Současně zdůraznil, že na překážku tu není ani závěr Ústavního soudu, který říká, že česká úprava je v souladu s naší Listinou základních práv a svobod. To totiž neznamená, že je také v souladu s evropskými právními předpisy, které musí české soudy aplikovat.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud současně odmítl podat tzv. předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie, jejímž předmětem by bylo posouzení souladu české právní úpravy s tou evropskou. Podle soudu totiž řešení této otázky vyplývá z dosavadních rozhodnutí Soudního dvora ve vztahu k obdobným zahraničním právním úpravám. Z toho lze celkem jasně zjistit, jaký je pohled Nejvyššího soudu na tuto problematiku.

Bohužel ani po zrušení všech předchozích rozhodnutí a vrácení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 nedošlo k naplnění požadavků Nejvyššího soudu a tento soud znovu žalobu zamítl s velmi obdobnou argumentací jako v prvním případě, tedy že neshledal újmu způsobenou žalobci, aniž by se zabýval otázkou, kterou měl dle Nejvyššího soudu vyřešit primárně. Je česká právní úprava v rozporu s evropským právem a navazující judikaturou?

Muselo tak následovat další odvolání, které pak vedlo k vynesení výše zmíněného rozsudku Městského soudu v Praze, který žalobě v plném rozsahu vyhověl. Ačkoli zde existuje ještě vysoká pravděpodobnost, že se stát obrátí s dovoláním na Nejvyšší soud, rozhodnutí je už v tuto chvíli pravomocné a u Nejvyššího soudu vzhledem k jeho předchozímu rozhodnutí by zrušení tohoto rozsudku bylo velkým překvapením.

A jaké jsou klíčové části rozhodnutí Městského soudu v Praze? Zásadní je zejména posouzení toho, zda česká právní úprava odpovídá té evropské. V tomto je soud jednoznačný, když v bodě 22. uvádí:

„Odvolací soud na základě všech těchto zjištěných skutečností konstatuje, že ve vztahu k české vnitrostátní úpravě je zřejmé, že judikatuře SDEU neodpovídá, neboť vychází z plošného a nerozlišujícího uchovávání údajů. I když shromažďování provozních a lokalizačních údajů má svůj počátek zejména v boji s terorismem a organizovaným zločinem, v duchu judikatury SDEU se tak může stát jen v případě bezprostředního nebezpečí či ohrožení bezpečnosti státu, a to nikoliv plošně a neadresně. Zároveň záruky, které by měly bránit zneužití nejsou dle odvolacího soudu dostatečné a ani žalovaná v tomto směru nic konkrétního netvrdila…“

Soud dále konstatuje, že za tento rozpor s evropským právem odpovídá stát.

Další důležitou otázkou pak bylo to, jestli je pochybení státu závažné a jestli způsobená újma je s ním v příčinné souvislosti. Zde nechme opět zaznít samotný rozsudek v bodě 24:

„.Při podrobném náhledu na danou problematiku je zřejmé, že se nejedná o nijak okrajovou záležitost každodenního života občanů České republiky, ba právě naopak. V běžném životě jsou telekomunikační prostředky využívány hojně a současná právní úprava dává možnost veškeré údaje plošně a nerozlišujícím způsobem shromažďovat a uchovávat po dobu šesti měsíců, přičemž žalobce v řízení prokázal, že na uvedeném nic nemění ani příslušnou osobou jasně deklarovaný nesouhlas s takovým postupem.

Zcela jasně to dokládá skutečnost, že i když žalobce výslovně požádal provozovatele mobilní sítě o výmaz ukládaných elektronických dat, neuspěl. V tomto směru tedy evidentně nelze docílit nápravy jinak než novelou zákona, kterou však stát nepřijal.“

Soud zde tedy jednoznačně pojmenovává příčinu problému, kterým je nulová reakce státu na vývoj judikatury, a rovněž jediný lék, kterým je přijetí nezbytné novely zákona, která bude v soualdu s evropským právem.

Zásah do práv žalobce, který je novinář, je vedle obecného rizika spojeného se samotným uchováváním dat navíc v daném případě zesílen potřebou novináře chránit své zdroje, což mu současná právní úprava neumožňuje. Soud tedy přiznal požadovanou omluvu státu žalobci i náhradu nákladů řízení.

Co bude následovat?

Uvedený rozsudek přináší řadu potenciálních komplikací pro orgány veřejné moci na straně jedné a cest k ochraně práva na soukromí a informační sebeurčení pro jednotlivce na straně druhé.

Předně je zde otevřena cesta k dalším žalobám na zadostiučinění za obdobný zásah do práv, který se týká prakticky všech. Žaloby už nemusí směřovat pouze k požadavku omluvy, ale i k finanční satisfakci. To samozřejmě bude samo o sobě vytvářet tlak na změnu legislativy.

Další rovina je v oblasti využívání takto nelegálně shromažďovaných dat. Ty jsou využívány v desítkách tisíc případů zejména ze strany orgánů činných v trestním řízení. Rozsudek může vést k zpochybnění jejich důkazní hodnoty i celých trestních řízeních, která jsou na nich postavena.

Měla by následovat ovšem i reakce Evropské komise, která má dohlížet na správnou implementaci evropského práva. Soud fakticky došel k závěru, že v ČR je nesprávně implementována Směrnice o soukromí a elektronické komunikaci z roku 2002.

Minimálně od roku 2014 přitom je zřejmé, jaký je výklad klíčových ustanovení této směrnice ve vztahu k plošnému sběru telekomunikačních dat. Za nesprávnou implementaci hrozí České republice sankce. Otázka je nakolik v této věci Evropská komise dostojí svým povinnostem pokud jde o vynucení povinnosti implementace. Zatím se k tomuto stavila zdrženlivě s tím, že počká na vývoj tohoto soudního sporu.

Další otázkou je, jak budou reagovat operátoři, kterým na jednu stranu česká legislativa ukládá povinnost data uchovávat, na druhou stranu zde ale soud vyložil, že nadřízená legislativa evropská jim toto ve stávající podobě zakazuje.

Nakonec i Úřad pro ochranu osobních údajů jako kontrolní orgán by měl při kontrolách těchto subjektů vycházet z judikatury, která nyní říká, že je třeba upřednostnit evropské právo před národní právní úpravou, která je s ním v rozporu. Je tedy zde ještě vůbec právní titul k tomu, aby operátoři data uchovávali? I proti nim tak mohou směřovat žaloby uživatelů jejich služeb.

Věřme, že se stát — bohužel asi až po volbách — konečně probudí a právní chaos, v kterém žijeme kvůli jeho liknavosti dlouhá léta, konečně ukončí zrušením nebo zásadní novelizací příslušných ustanovení zákona o elektronických komunikacích, která plošné uchovávání dat upravují.

Autor je advokát působící v Iuridicum Remedium, z.s., ve zmíněném sporu zastupoval žalobce.