Plošný sběr provozních a lokalizačních údajů o naší elektronické komunikaci upravuje česká legislativa již dobrých dvacet let. Tento obří zásah do soukromí nás všech, který například umožňuje s velkou mírou přesnosti sledovat až půl roku zpětně náš pohyb nebo efektivně mapovat sítě našich kontaktů, se ovšem paradoxně předmětem veřejného zájmu stává jen sporadicky. Příkladem je březnová aféra s díkybohu vzápětí pohřbeným záměrem ministerstva vnitra, aby se kromě už tak citlivých údajů začalo sledovat i to, jaké navštěvujeme webové stránky.

Praxe plošného sběru dat byla v České republice v roce 2019 posvěcena Ústavním soudem, neboť podle něj neodporuje naší Listině základních práv a svobod. Toto rozhodnutí zúžilo možnosti soudního napadení stávající praxe. Jak se ale nakonec ukázalo, ani rozhodnutí Ústavního soudu nemusí být konečná v obraně lidských práv českých občanů a i u českých soudů lze najít zastání.

Ukazuje to rozsudek Městského soudu v Praze z 22. 4. 2025, který je pravomocným rozhodnutím v kauze požadující zadostiučinění za zásah do práv žalobce ze stran českého státu. Jasně formulované závěry tohoto rozsudku mohou znamenat zásadní impuls ke změně české právní úpravy.

Celá kauza může být důležitá hned z několika úhlů pohledu. Tato strategická litigace byla výsledkem dlouholeté spolupráce spolku Iuridicum Remedium a datového novináře Jana Cibulky. Zatímco IuRe stálo za oběma českými návrhy na zrušení právní úpravy tohoto plošného sběru dat, které byly v roce 2010 a 2017 podány k Ústavnímu soudu (v prvním případě úspěšně, v druhém nikoli), Jan Cibulka byl jedním z prvních novinářů, kteří na problém upozorňovali, a na svých vlastních datech shromažďovaných operátory ukazoval, o jak citlivá data se může jednat.

Už od roku 2014 postupně přibývaly rozsudky Soudního dvora Evropské unie, které označovaly princip plošného sběru těchto dat o využívání telefonů či přístupu na internet, za nepřípustný. Česká vláda ale tuto judikaturu dlouhodobě ignorovala a společně s ní bohužel i Ústavní soud, který při posledním, rozhodování o návrhu na zrušení české právní úpravy evropskou judikaturu v podstatě v úvahu nebral.

Jako možné řešení se tak jevilo podání individuální žaloby, které by donutilo české soudy zaujmout jasné stanovisko ve vztahu k této judikatuře. Evropské právo je totiž nejen součástí českého práva, ale má před ním přednost.

Cílem žaloby bylo docílit jednak uznání rozporu české právní úpravy s tou evropskou, jednak uznání odpovědnosti státu za tento stav ve vztahu k jednotlivci a nakonec uznání nároku na zadostiučinění za toto pochybení státu. Konkrétně v podobě omluvy státu žalobci, tedy Janu Cibulkovi.

Soudní pingpong se šťastným koncem