První ročník Cen Velkého bratra se uskutečnil v Praze v roce 2005. Připomeňme si stručně, jaký to byl rok: kinům kraloval film V jako Vendeta o totalitní Británii, jenž zpopularizoval masku Guye Fawkese — ta se o pár let později stane symbolem hnutí Anonymous. V politice jsme se loučili se Stanislavem Grossem, kterého na konci dubna nahradil Jiří Paroubek. Do paměti mnoha z nás se vryl o několik měsíců později ve spojitosti s nepřiměřeným policejním zásahem na technoparty CzechTek. A ve Spojených státech se mezitím svého druhého mandátu ujal George Bush mladší.

Tehdy ještě nepříliš známý herec Tomáš Měcháček se 25. října toho roku ujal moderace prvního ročníku soutěže, která upozorňuje na dystopické nápady, ať už s nimi přichází politici, instituce či soukromé firmy.

Jedno z ocenění na prvním ročníku Cen Velkého bratra tehdy získala Evropská komise za návrh plošně sbírat metadata o elektronické komunikaci — tzv. data retention. Na tomto téměř dvacet let starém ocenění můžeme poměrně dobře rekonstruovat, kam jsme se za dvě dekády — co se ochrany soukromí týče — posunuli: i přes četné protestní hlasy veřejnosti i odborníků totiž data retention stále trvá.

V rámci tohoto nařízení jsou v České republice prostřednictvím operátorů shromažďována a půl roku uchovávána data o komunikaci každého z nás. Shromažďují se informace o tom, kdo si s kým telefonoval, s kým si psal, kdy a odkud se připojoval k internetu…

Náhoda tomu chtěla, že právě ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, zveřejnili novináři z iROZHLAS.cz zásadní zjištění, dle kterého by české resorty vnitra a průmyslu sledovaly a zaznamenávaly i konkrétní weby, které lidé navštěvují.

Pokud bychom tedy na nedávný vývoj ochrany soukromí nahlíželi skrze problematiku ukládání provozních a lokalizačních údajů, nebyl by celkový obrázek vůbec dobrý. Naštěstí můžeme v nedávné historii Cen Velkého bratra najít i pozitivní příklady, kdy občanský tlak a nesouhlas vedly ke změně.

OpenCard a sKarta

Ze stolu tímto způsobem nakonec spadla nejen z hlediska sběru dat problematická OpenCard, ale především sKarta, za kterou v roce 2012 získalo cenu Úřední slídil Ministerstvo práce a sociálních věcí. Jednat se mělo o v jistém smyslu paralelní „občanský průkaz“ — identifikační kartu, kterou se ve styku s Úřady práce měli prokazovat všichni, kdo pobírají sociální dávky.

Používání sKaret k placení a čerpání dávek mělo být až na výjimky dobrovolné — odmítnout kartu jako takovou, respektive bránit se neoprávněnému předání často velmi citlivých osobních údajů ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí České spořitelně, nicméně možné nebylo.

Právě bezprecedentní příklad privatizace státní moci, kdy Ministerstvo práce a sociálních věcí předalo soukromé společnosti údaje příjemců sociálních dávek — přičemž tito byli následně pod hrozbou nevyplacení dávek nuceni převzít kartu a souhlasit s obchodními podmínkami České spořitelny —, vedl spolu s tlakem řady organizací a veřejnosti ve výsledku k tomu, že byl projekt sKaret zrušen.

Za ochranu soukromí se bojovalo ve Víru i na gymnáziu

Další pozitivní příklady boje za ochranu soukromí v Cenách Velkého bratra se často týkaly kamer. Na šestém ročníku v roce 2010 získala Ocenění za ochranu soukromí obec Vír za aktivitu místních lidí a zastupitelstva, kteří se vzbouřili proti kamerovému systému zabírajícímu i veřejná místa v obci.

O pár let dříve, v roce 2007, si pak obdobné ocenění vysloužili i studenti gymnázia Josefa Škvoreckého, kteří odmítli kamery ve své škole. „Chci si ve třídě kreslit karikatury profesorů, chci vidět, jak se šťastné páry spolužáků líbají na topení a nejsou při tom pozorováni, chci normální středoškolský život se všemi klady i zápory,” komentovala tehdy střet o kamery jedna z protagonistek studentského odporu Kateřina Kejřová.

V roce 2019 pak získala pozitivní cenu i pražská koalice za jednoznačné odmítnutí žádosti policie zavádět technologie rozpoznávání obličeje v městském kamerovém systému. Policie se tehdy bránila, že svoji iniciativou chtěla pouze „otevřít diskuzi o zavádění funkcí rozpoznávání obličejů u kamer pražského kamerového sytému“.

Kamerová normalizace

Jakkoliv jsme se v minulosti těšili z řady projevů obdobného drobného odporu proti kamerám, posledních dvacet let nelze charakterizovat jinak než jako „kamerovou normalizaci“. Kamery bez výraznější kritiky a diskuze nyní přibývají na ulicích, v prostředcích městské hromadné dopravy i v chodbách domů. V rámci kamerových systémů se pak do určité míry prosazuje i automatizované rozpoznávání tváří.

Jen stěží si lze přitom dnes představit něco podobného, jako byla akce Freedom Not Fear, v rámci které v roce 2008 demonstrovalo v evropských městech proti dohledu a zvyšující se kontrole společnosti sto tisíc lidí.

Co tento společenský posun týkající se smýšlení o kontrole veřejného prostoru znamená? Jsou v zásadě dvě možnosti. Buď se mýlili všichni ti, kdo v uplynulých dekádách varovali před všudypřítomným kamerovým dohledem. Již v něm totiž žijeme a ruku na srdce — zatím se to dá vydržet, nebo ne?

Nebo měli naopak pravdu proroci varující před Velkým bratrem a poslední dekády probíhající přesun z fyzického veřejného prostoru do virtuálního lze číst i jako intuitivní snahu o útěk na svobodnější území — jímž měl internet dle původních vizí být. Jak však naznačují nedávné snahy o plošnou kontrolu on-line komunikace či zmíněný čerstvý návrh na zaznamenávání webů, které lidé navštěvují, i ve virtuálním veřejném prostoru začíná být poslední dobou velmi úzkostně.

Kam se tedy přesunout teď? Pro začátek možná ke knížkám. Podle spisovatele Leoše Kyši bychom se měli „obrátit ke sci-fi, podívat se na lidi, kteří ji psali, kteří jsou dost citliví a snaží se nad budoucností přemýšlet a ukazovat ji“. Protože, tvrdí Kyša, právě v době, na kterou nás žánr science fiction připravoval, už nějaký čas žijeme.

Vyhlášení vítěze dvacátého ročníku Cen Velkého bratra za rok 2024 proběhne v úterý 18. března 2025 od 20:00 v klubu FUCHS2.