↗

Jakkoliv jsme se v minulosti těšili z řady projevů drobného odporu proti kamerám, posledních dvacet let nelze charakterizovat jinak než jako „kamerovou normalizaci“. Kamery bez výraznější kritiky a diskuze nyní přibývají na ulicích, v prostředcích městské hromadné dopravy i v chodbách domů. Foto TungArt7, Pixabay

První ročník Cen Velkého bratra se uskutečnil v Praze v roce 2005. Připomeňme si stručně, jaký to byl rok: kinům kraloval film V jako Vendeta o totalitní Británii, jenž zpopularizoval masku Guye Fawkese — ta se o pár let později stane symbolem hnutí Anonymous. V politice jsme se loučili se Stanislavem Grossem, kterého na konci dubna nahradil Jiří Paroubek. Do paměti mnoha z nás se vryl o několik měsíců později ve spojitosti s nepřiměřeným policejním zásahem na technoparty CzechTek. A ve Spojených státech se mezitím svého druhého mandátu ujal George Bush mladší.

Tehdy ještě nepříliš známý herec Tomáš Měcháček se 25. října toho roku ujal moderace prvního ročníku soutěže, která upozorňuje na dystopické nápady, ať už s nimi přichází politici, instituce či soukromé firmy.

Jedno z ocenění na prvním ročníku Cen Velkého bratra tehdy získala Evropská komise za návrh plošně sbírat metadata o elektronické komunikaci — tzv. data retention. Na tomto téměř dvacet let starém ocenění můžeme poměrně dobře rekonstruovat, kam jsme se za dvě dekády — co se ochrany soukromí týče — posunuli: i přes četné protestní hlasy veřejnosti i odborníků totiž data retention stále trvá.

V rámci tohoto nařízení jsou v České republice prostřednictvím operátorů shromažďována a půl roku uchovávána data o komunikaci každého z nás. Shromažďují se informace o tom, kdo si s kým telefonoval, s kým si psal, kdy a odkud se připojoval k internetu…

Náhoda tomu chtěla, že právě ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, zveřejnili novináři z iROZHLAS.cz zásadní zjištění, dle kterého by české resorty vnitra a průmyslu sledovaly a zaznamenávaly i konkrétní weby, které lidé navštěvují.