Nesouhlas s focením a sběrem dat? Školy nechápou rodiče chránící soukromí dětí
Hynek TrojánekPostupující digitalizace přináší rizika zneužití citlivých údajů. Přibývá proto lidí, kteří chtějí mít pod kontrolou digitální stopu svých dětí. Školy se však chovají přesně opačně a jdou slepě na ruku korporacím typu Google a Microsoft.
„Já zaškrtávám ne prakticky pořád,“ popisuje Barbora přístup k souhlasům se sdílením fotek, na kterých jsou její děti. „Jenže někdy je složité se tím prokousat, třeba naše školka má dost komplexní soupis všech online a offline variant zveřejňování fotografií dítěte,“ upozorňuje na fakt, který řadu rodičů od jakéhokoliv zevrubnějšího zkoumání podobných souhlasů zpravidla odradí.
„Z mé zkušenosti to ale většinou instituce respektují. Otázkou je, zda budou jednou naše děti nadšené, když ve vzpomínkovém albu najdou fotografii, kde všichni jejich kamarádi mají rozostřené hlavy,“ dodává.
Barbora se živí audiovizuální tvorbou a možná i proto riziko postupného budování veřejného fotoarchivu dětí vnímá citlivěji než většina lidí. Důvodem k ostražitosti je pro Barboru třeba webová stránka PimEyes, na které lze na základě zadané fotky s obličejem nalézt další snímky s daným člověkem. Jakkoliv tento vyhledávač obličejů občas chybuje, obecně je velmi přesný a k hledané osobě je schopný přiřadit i dvacet let staré snímky.
„Pro mě hrají prim viditelné sítě, tam osobní informace nesdílím. Zpočátku jsem nepsala jména dětí ani do e-mailu, ale té komunikace s jejich přibývajícím věkem a různými aktivitami je tolik, že to v zájmu vlastní energie není udržitelné,“ přibližuje Barbora nesnáze.
Pro okolí Barbory je takový přístup často příliš vyhrocený. Sama se snaží najít balanc mezi tím, aby se z toho nezbláznila a aby zároveň dala svým dětem šanci nebýt chyceny do internetové sítě dřív, než se samy rozhodnou. „To je podstatné: o mě vůbec nejde, dělám to pro jejich svobodu, aby si v pozdějším věku mohli sami rozhodnout, jak se svými daty chtějí nakládat,“ zdůrazňuje.
Jako člověk, který často sám drží v ruce foťák či kameru, si Barbora zároveň uvědomuje, jak velkou komplikaci její přístup znamená. „Zábavných příběhů, které naše péče o soukromí přináší, mám spoustu. Třeba uhlídat na plavání, které dítě se nemá fotit, ve chvíli, kdy se tam všechny plácají přes sebe v malém bazénku, je samozřejmě nadlidský úkol,“ směje se. „Nicméně obtěžovat fotografa s tím, aby mé dítě sice vyfotil, ale pak fotku neuložil na veřejný cloud, mi za jejich digitální svobodu zatím stojí.“