„Já zaškrtávám ne prakticky pořád,“ popisuje Barbora přístup k souhlasům se sdílením fotek, na kterých jsou její děti. „Jenže někdy je složité se tím prokousat, třeba naše školka má dost komplexní soupis všech online a offline variant zveřejňování fotografií dítěte,“ upozorňuje na fakt, který řadu rodičů od jakéhokoliv zevrubnějšího zkoumání podobných souhlasů zpravidla odradí.

„Z mé zkušenosti to ale většinou instituce respektují. Otázkou je, zda budou jednou naše děti nadšené, když ve vzpomínkovém albu najdou fotografii, kde všichni jejich kamarádi mají rozostřené hlavy,“ dodává.

Barbora se živí audiovizuální tvorbou a možná i proto riziko postupného budování veřejného fotoarchivu dětí vnímá citlivěji než většina lidí. Důvodem k ostražitosti je pro Barboru třeba webová stránka PimEyes, na které lze na základě zadané fotky s obličejem nalézt další snímky s daným člověkem. Jakkoliv tento vyhledávač obličejů občas chybuje, obecně je velmi přesný a k hledané osobě je schopný přiřadit i dvacet let staré snímky.

„Pro mě hrají prim viditelné sítě, tam osobní informace nesdílím. Zpočátku jsem nepsala jména dětí ani do e-mailu, ale té komunikace s jejich přibývajícím věkem a různými aktivitami je tolik, že to v zájmu vlastní energie není udržitelné,“ přibližuje Barbora nesnáze.

Pro okolí Barbory je takový přístup často příliš vyhrocený. Sama se snaží najít balanc mezi tím, aby se z toho nezbláznila a aby zároveň dala svým dětem šanci nebýt chyceny do internetové sítě dřív, než se samy rozhodnou. „To je podstatné: o mě vůbec nejde, dělám to pro jejich svobodu, aby si v pozdějším věku mohli sami rozhodnout, jak se svými daty chtějí nakládat,“ zdůrazňuje.

Jako člověk, který často sám drží v ruce foťák či kameru, si Barbora zároveň uvědomuje, jak velkou komplikaci její přístup znamená. „Zábavných příběhů, které naše péče o soukromí přináší, mám spoustu. Třeba uhlídat na plavání, které dítě se nemá fotit, ve chvíli, kdy se tam všechny plácají přes sebe v malém bazénku, je samozřejmě nadlidský úkol,“ směje se. „Nicméně obtěžovat fotografa s tím, aby mé dítě sice vyfotil, ale pak fotku neuložil na veřejný cloud, mi za jejich digitální svobodu zatím stojí.“

„Zapomněli jste souhlasit“

S bariérami se setkává i Miloš, jehož syn chodí do druhé třídy základní školy. Miloš pracuje jako IT expert: s riziky digitalizace se proto setkává na denní bázi. „Souhlas s focením jsem samozřejmě nedal. Ukázalo se, že na to škola není zvyklá: už se mi třikrát ozvali s tím, že to byl asi omyl, že jsem se spletl a ať to opravím,“ usmívá se na úvod rozhovoru.

Zároveň si uvědomuje, že ani kdyby škola zákaz respektovala, nic moc to prakticky znamenat nemusí. „Školy to často dělají tak, že když se dítě nechce fotit, jen to nedávají ven na sítě, ale normálně ho dál fotí. Takže třeba na cloudu to Google páruje a rozeznává. To, že by se děti vůbec nefotily, reálně myslím respektuje málokdo,” dodává. „Je to paradox. I když se dítě rozhodne nebýt na sítích, jeho fotoprofil vlastně vytváří po mnoho let škola.“

U nesouhlasu s focením však Milošova snaha minimalizovat sběr dat o synovi neskončila. Od letošního září brojí i proti tomu, aby by byl syn nucen do používání nástroje Google Classroom, který škola využívá ke správě domácích úkolů a komunikaci.

„S postupným rozvojem umělé inteligence je zřejmé, že vytěžovat se budou postupně všechna dostupná data. Nepřekvapilo by mě, kdyby se výhledově profilovali lidé i na základě prospěchu či úkolu. Ta data mohou být zajímavá třeba pro HR agentury,“ upřesňuje své obavy Miloš.

Co ho nejvíc trápí, je netransparentnost, která nasazování podobných nástrojů ve školách provází. „Nenašel jsem podmínky užití, netuším, kam ta data jdou a co se s nimi děje,“ říká. „Ve škole jsem se přímo ptal, co mají s Googlem za smlouvy. Od IT učitele a tělocvikáře v jedné osobě jsem se ale dozvěděl, že vlastně neví: něco tam naklikali, když začínala pandemie a od té doby to mají. Navíc se prý ty podmínky stále mění, tak je to vlastně jedno,“ pokračuje s neskrývaným údivem Miloš.

„Jsme tak vlastně nuceni jít do nějaké velmi nejasné smlouvy s komerčním sektorem pouze na základě povinné školní docházky,“ vykresluje Miloš celkový kontext. Naráží tak na to, co řeší i Barbora — dítě si vlastně nemůže vybrat, jak bude do budoucna vypadat jeho digitální stopa.

Právě nucení a nesvoboda jsou hlavní motivací Miloše v diskusi se školou vytrvat. Sám ale uznává, že jeho započatý boj má své limity. „Můj syn má docela dobrý prospěch, proto se do aktuálního střetu s institucí nebojím jít. Kdyby tomu ale bylo naopak, asi bych to nechal být a rovnou vše podepsal a souhlasil.“

Nepustit si domů Microsoft

Výměnu názorů ohledně užitých technologií má se školou svého syna i Petr. Zabývá se grafikou a webovými prezentacemi, jeho syn je ve čtvrté třídě. „Nedávno přišel domů s tím, že má udělat prezentaci v PowerPointu. Automaticky se předpokládá, že ten produkt máme. Vůbec nechápu, kam zmizela diskuse o otevřených formátech z OpenOffice či LibreOffice? Nějak to samozřejmě vyřeším, ale jestli to pak ve škole pojede, nevím,“ krčí rameny.

Petr vysvětluje, že celý počínající konflikt se školou má několik rovin. „Nejde jen o syna, ale o celou naši rodinu, v jejímž rámci jsme se dohodli, že do naší domácnosti prostě produkty Microsoftu nevpustíme. Chceme mít jistotu, co se děje s našimi daty. Další rovina je pak to vnucování monopolů, kdy se vůbec nepočítá s alternativami, jako je třeba Linux. Pak je zde taky rovina morální: můj syn se ve škole vlastně učí, že neřízený sběr dat a monopolizace je v pořádku.“

Petr je přitom, jak sám říká, do technologií poměrně fanda. „Já bych to celé akceptoval, ale chci mít nějaké potvrzení, že si škola uvědomuje, že ten nástroj je riziko. Stejně jako už odrazujeme děti od toho, aby dávaly on-line své fotky, tady by to mělo být přece podobné. Chci zároveň, aby mě škola nevnímala jako nějakého alternativce, ale aby můj postoj brala za rozumný,“ dodává a naráží tak na častou ostrakizaci, které rodiče chránící soukromí svých dětí čelí.

Do většího střetu Petr podobně jako Miloš jít neplánuje. Chce vše řešit na úrovni učitelů a domluvy, což se zatím daří. „Chci jen, aby můj syn tupě neakceptoval status quo. Podobně jako máme třeba u Applu kolonku, kde mě informují o tom, co vše o mě sbírají a nabízí možnost výmazu, byť i to má své limity a stojí v zásadě na dobré vůli, představoval bych si, že něco podobného bude existovat i v rámci školy,“ uzavírá.

Když se rodiče ozvou

Malé bitvy, jaké vede Barbora, Miloš i Petr, jsou často vyčerpávající a náročné. Z dlouhodobého hlediska však mohou přinášet výsledky. V některých evropských zemích se již prosadil zákaz či omezení využívání nástrojů od Google či Microsoftu ve školách.

Jak před dvěma lety uvedla mluvčí českého ministerstva školství, ministerstvo jako takové „centrálně využívaní těchto služeb ve školách neřeší“. Má to  „v kompetenci vedení školy“. Cesta za větším soukromí dětí tak vede zejména skrze sdružování a síťování mezi rodiči.

Že „nesouhlasy se souhlasy“ mají větší sílu, když jsou formulovány ve větší skupině lidí, potvrzuje Jan Kršňák. Ten se nezabývá přímo ochranou soukromí, ale obecně vlivem digitálních technologií na naše životy. Se svým projektem Digiděti objíždí Českou republiku a diskutuje s dětmi i rodiči o digitálních technologiích.

„Na jednom z posledních setkání mi například jedna maminka vyprávěla, jak se jako rodina rozhodli mít každé úterý bez obrazovek, být offline. Pro ostatní byli nejdřív podezřelí, ale nakonec se k nim přidalo několik dalších rodin z okolí a pro děti je to nová norma, za kterou jsou rády.“

Podobné domluvy mezi rodiči jsou podle Kršňáka stále častější. „S postupující diskusí o tom, jakou roli by měly vlastně hrát telefony nejen ve škole, ale obecně v našich životech, bude patrně přibývat rodičů, kteří se například rozhodnou, že pro komunikaci se školou odmítají využívat WhatsApp. Nebo že jejich děti do určitého věku nebudou mít chytrý telefon. Tyto skupinky pak mohou mít rozhodující hlas třeba na třídních schůzkách,“ načrtává Kršňák možnosti nových trendů.

Dění v české popkultuře mu v tomto ohledu dává za pravdu. Server Proženy nedávno přinesl zprávu, dle které čím dál více českých celebrit programově odmítá zveřejňovat snímky svých dětí on-line. Čas ukáže, zda jde stále jen o drobný ostrůvek odporu, či zda se snaha minimalizovat vznik a šíření informací o dětech skutečně stane normou.

Článek vznikl v rámci projektu Rodina a digisvět za přispění prostředků státního rozpočtu ČR z programu NDT Rodina Ministerstva práce a sociálních věcí.