Letní čas přeje dovoleným. Vyskočení ze zajetého koloběhu práce, studia či péče o domácnost nás každoročně nutí znovu nasvítit a přerámovat naší obvyklou realitu. Nepracujeme moc? Nepracujeme málo? Staráme se dostatečně o naše blízké, o své okolí, o sebe?

Ruku v ruce s hlubšími úvahami o našem bytí přicházejí také otázky týkající se našeho vztahu k digitální komunikaci. Pro ty, kdo dlouhodobě pociťují únavu z nekonečné on-line audiovizuální záplavy podnětů — ta dle lednové zprávy činí průměrně šest hodin a 40 minut denně — představuje letní informační útlum skvělou příležitost pro trénink vědomějšího přístupu k digitálním technologiím.

Přístupu, v jehož rámci nejsme obětí algoritmů a bezmocným kusem hadru potácejícím se v informačním víru, ale opravdu tím, kdo drží otěže a míru sebedigitalizace si určuje sám.

A jelikož přetahovanou o to, kdo je pánem situace, hraji s digitálními technologiemi už několik dlouhých let, dovoluji si nabídnout tři osobní přirovnání, která mohou pomoct omezit využívání digitálních technologií na únosnou míru. Aplikovatelné jsou v dospělosti, mládí, a konečně i na úrovni rodiny.

Mobil je lopata

Existuje bezpočet nástrojů a aplikací, které měří čas strávený na mobilu. Kontrolují, jak dlouho sledujeme my či naše děti YouTube, počítají, kolik času trávíme hraním her.

Jakkoliv tyto nástroje a softwarová nastavení mohou pomoct, nenahradí nastavení v naší hlavě. I u digitálního minimalismu totiž platí, jak by řekl každý správný (i falešný) kouč, že vše je v hlavě.

Mně dlouhodobě pomáhá představovat si, že můj mobil je lopata. Beru ho jako nástroj, který v domácím prostředí zůstává většinu dne někde opřený a který se snažím brát do ruky skutečně jen ve chvíli, kdy ho potřebuji.

Pro mobil-lopatu mám tak doma vyčleněné jedno místo, kam ho/ji odkládám. Přirozeně neberu mobil-lopatu do ložnice, neberu ho/ji na záchod, nejde se mnou ani na malý nákup — neměl/a by tam totiž žádné využití.

Je přitom docela jedno, zda toto přirovnání aplikujete na mobil chytrý nebo hloupý. Chytrý mobil má sice větší schopnost lapit vás svým obřím okouzlujícím barevným displejem, nepříjemné pnutí a často falešný pocit povinnosti být na příjmu či na něco reagovat však může vytvářet i trvalá přítomnost mobilu tlačítkového.

Více budíků a hodinek, méně mobilů

Myšlenkový konstrukt o mobilu coby lopatě pomáhá též redukovat představu mobilu jakožto nepostradatelného multifunkčního nástroje, který musíme mít stále po ruce. A tak jako lopatu potřebujeme jen ve chvíli, kdy kopeme jámu, mobil se v tomto cvičení učíme používat jen ve chvíli, kdy chceme reálně někomu napsat nebo zavolat. Nebo když nutně potřebujeme zkontrolovat, jestli někdo nepsal či nevolal nám.

Aby tato strategie alespoň trochu fungovala, je nutné osekat na minimum další funkce, které v dnešní době mobil může mít — a delegovat je na jiné nástroje. To může být někdy jednoduché: budík, hodiny i foťák lze efektivně nahradit… budíkem, hodinkami či foťákem.

Někdy to ovšem může být komplikovanější, ale stále možné. Funkce mobilu coby nástroje na placení se nejlépe zbavíme tak, že platíme hotově. Ani při cestování městskou hromadnou dopravou nepotřebujeme mobil: stále existují a fungují (byť jsou často dražší než digitální alternativy) papírové lístky či průkazky.

Takřka nemožné to však může být v případě komunikačních aplikací — zde může být částečným řešením prostě je odinstalovat z mobilu a následně využívat pouze přes rozšíření na ploše počítače. Ten má totiž tu výhodu, že ho s sebou zpravidla nenosíme všude. Nejrůznějším skupinám a konverzacím se tak věnujeme třeba jen párkrát denně, a tedy ve zdravé míře.

Zásadní výzvou je orientace v prostoru — tištěné mapy či autoatlasy jsou dnes již hůře dostupné. Posloužit může navigace coby samostatné zařízení, jež umožní navigační funkci mobilu decentralizovat. Při pohybu ve městě se však někdy stačí na cestu prostě jen… zeptat.

Na praktické úrovni bude život s mobilem jako s lopatou výrazně složitější a dobrodružnější. Na úrovni duševního klidu však začne být každodenní bytí o poznání snesitelnější.

Cigarety, oheň a další

Ti, kdo se obávají rostoucích závislostí, sociální sítě často přirovnávají k cigaretám. Ti, kdo paniku kolem sociálních sítí vnímají, avšak zmírňují, připodobňují současné sociální nástroje k podobnému pozdvižení, jaké provázelo nástup rozhlasu či televize.

Jiní přicházejí do diskuzí o sociálních sítích s lišáckým tvrzením o ohni, který je stejně jako sociální sítě „dobrý sluha, ale zlý pán“. Ač to všechno jsou přirovnání pěkná a dá se nad nimi jistě dlouze rozjímat, jde bohužel o tvrzení z podstaty nepraktická, to jest jen udržující neblahý status quo.

Jsme oprávněně nervózní z toho, kolik času na sociálních sítích trávíme a zároveň zcela bezmocní reagovat na důslednost, s jakou po nás naše (zlo)zvyky přebírají děti.

Jsme nervózní z algoritmů, které nám doporučují třaskavý obsah, a zároveň netušíme, co bychom si bez sledování dojemných či smutných videí na sítích vlastně počali.

Stýskáme si na úpadek „tradičních“ médií, ale mezi neurotickým překlikáváním mezi jednotlivými komunikačními aplikacemi si už ani neuvědomujeme, která že to vlastně jsou.

Sociální sítě jsou nonstop bar

Sociální sítě představují největší past právě ve své schopnosti být ve stejnou chvíli užitečné a zároveň úplně k ničemu. Čímž se velmi blíží jednomu sociálnímu prostoru, který známe už trochu déle: je jím nonstop bar.

Nonstop bar je dnes již mizející časoprostor, ve kterém chybí celá řada nepsaných pravidel, jež nám často usnadňují komunikaci. Je zde velmi nesnadná orientace v denní době — potkat zde můžete lidi jdoucí z práce i ty, kdo se do ní naopak za pár hodin chystají. Je zde často k vidění široký průřez společností: zapomenout se zde mohou lidé pracující manuálně i lidé pracující hlavou.

Vše je navíc více či méně zahalené drogovým oparem, a přihodit se tak může leccos. Můžete tu s někým sepsat významný politický manifest, ale klidně i zabít spoustu hodin, z nichž si navíc nic nebudete pamatovat. Na jednu noc i při pravidelných návštěvách si zde můžete poměrně jednoduše vytvořit identitu někoho, kým vůbec nejste.

Příslib podobné útěchy i zkázy nabízejí právě i sociální sítě. Brát přihlášení na sociální síť podobně jako vstup do nonstopu nám tak může pomoct opatřit blížící se zážitky čímsi jako bezpečnostním rámem.

Naučí nás to přistupovat k jakémukoliv příspěvku na síti kriticky a podezřívavě, což je ve chvíli, kdy sociální sítě zaplavuje obsah tvořený umělou inteligencí a kdy je například Facebook osídlen robotickými účty do té míry, že začíná více než co jiného připomínat sraz zombíků, více než případné.

Dle posledních zpráv navíc ti, kdo jsou zodpovědní za běh sociálních sítí, již prakticky rezignovali na jakékoliv pokusy moderovat obsah na nich šířený. Spočítali si, že se jim to zkrátka nevyplatí.

Přirovnání sítí k nonstopu do jisté míry potvrzují i data: například v Polsku se nejvíc nenávistného obsahu objevuje v komentářích mezi čtvrtou a šestou hodinou ranní.

Zvážíme-li tedy všechna uvedená pro a proti, nutně nám vyplyne, že navštěvovat sociální sítě je zkrátka vhodné asi tak jako navštěvovat nonstop bar: jednou za čas, v omezené míře a s adekvátní mírou nedůvěry.

Hranice mezi domovem a prací

Třetí přirovnání, které nabídnu, je již usedlejší a vychází z nedávné kolektivní pandemické zkušenosti.

Tehdy díky technologiím řada lidí, pro jejichž obživu je počítač klíčový a často jediný nástroj, poměrně bezbolestně vplula do režimu práce z domova. Jak ale již dnes víme a jak řada lidí předpověděla, z dlouhodobého hlediska je práce z domova pro týmovou činnost nefunkční. Omyl úvah, které předjímaly nový trend a věštily konec kanceláří, byl korunován před rokem, kdy své zaměstnance povolala do kanceláří i firma Zoom, jejíž nástroj práci z domova zhusta umožňoval.

Zásadní poučka, která se během pandemie v rámci rad z cyklu „jak se z toho nezbláznit“ šířila, zněla asi takto: ohraničte práci z domova drobnými rituály. Ty mohly spočívat v oblečení — oblečte se jako do práce, přestože do práce fyzicky nejdete — či v rozestavění nábytku — vytvořte a určete si doma jeden konkrétní prostor, kde pracujete.

Cílem všech těchto taktik bylo jediné: alespoň v hlavě zachovat hranici mezi osobním (rodinným) a pracovním životem, kterou fyzická cesta do 3D kanceláře za normálních okolností přirozeně vytyčuje.

Práce u počítače je práce v uhelném dole

Po pandemii jsme sice v nějaké míře kanceláře znovu osídlili, zlozvyk ve formě časté práce z domova či díky propojeným zařízením de facto odkudkoliv však zůstal. A tento zlozvyk se obnažuje právě v létě, když jsme i na dovolené stále tak trochu na příjmu — kdyby „něco“. Dle nedávného výzkumu se více než polovina Češek a Čechů na dovolené od práce prostě neodpojí.

Co s tím? Zásadním předpokladem je dosáhnout alespoň částečného oddělení práce od osobního života přímo na zařízeních, která používáme.

Veškerá předsevzetí „neotevírat pracovní věci“ na našich osobních přístrojích jsou sice chvályhodná, málokdo je ale pouhou silou vůle umí dodržet. Mnohem jednodušší je proto technicky zařídit, abyste nic pracovního ve vašem osobním mobilu a počítači prostě neměli. A nekontaminovali tím dovolenou — pokud tedy dovolenou skutečně stále chápeme jako období, kdy se nepracuje.

Tedy: máte pracovní počítač či pracovní mobil? Zachovejte přístup do pracovního e-mailu a dalších pracovních konverzací pouze na nich.

Oproštění od pracovního nánosu alespoň na čas může prakticky pomoct představa, že pracujete v uhelném dole. V tomto přirovnání se po práci věnujete pravidelné hygieně, kdy však ze sebe nesmýváte prach uhelný, ale prach informační. Tato očista může probíhat každý den tím, že zanecháte své nástroje (pracovní počítač, pracovní mobil) v kanceláři. A vrátíte se k nim zase až při návratu: podobně jako byste sjížděli výtahem do uhelné šachty.

Pokud si od těžby informačního uhlí dáváte pauzu delší, můžete e-mail, který opouštíte, navíc opatřit nějakou pěknou automatickou odpovědí: i letos jich ostatně na webu Automatická odpověď několik připravili čeští spisovatelé a spisovatelky.

Well-being, ne Orwell-being

S tématem digitálního detoxu a „digitálního well-beingu“ nápadně čím dál častěji pracují ve svých letních kampaních i velké značky. Skrze naléhavé téma však paradoxně usilují o navýšení počtu zákazníků či fanoušků na sítích. Máme-li za to, že přístup nás samých či naší rodiny k digitálním technologiím je problematický, musíme jednoduše přijít s vlastními strategiemi.

A takových strategií, jak jsem ukázal, je bezpočet. Vedle ztřeštěných přirovnání mezi ně může patřit třeba i dočasný přechod na tlačítkové telefony či střídání hloupého a chytrého telefonu. Anebo jen přepnutí mobilu do černobílé verze a osekání o rušivé aplikace.

Nejde přitom jen o to cítit se dobře. Jde i o naše soukromí. Čím více času trávíme na sítích, s aplikacemi či obecně on-line, tím více dat generujeme, a tím více jsme jako zákazníci či uživatelé sledováni a ovlivňováni. Pokud tomuto sledování nevytyčíme jasné vědomé hranice, čeká nás místo vytouženého well-beingu jen starý známý Orwell-being.

Článek vznikl v rámci projektu Rodina a digisvět za přispění prostředků státního rozpočtu ČR z programu NDT Rodina Ministerstva práce a sociálních věcí.