Letní čas přeje dovoleným. Vyskočení ze zajetého koloběhu práce, studia či péče o domácnost nás každoročně nutí znovu nasvítit a přerámovat naší obvyklou realitu. Nepracujeme moc? Nepracujeme málo? Staráme se dostatečně o naše blízké, o své okolí, o sebe?

Ruku v ruce s hlubšími úvahami o našem bytí přicházejí také otázky týkající se našeho vztahu k digitální komunikaci. Pro ty, kdo dlouhodobě pociťují únavu z nekonečné on-line audiovizuální záplavy podnětů — ta dle lednové zprávy činí průměrně šest hodin a 40 minut denně — představuje letní informační útlum skvělou příležitost pro trénink vědomějšího přístupu k digitálním technologiím.

Přístupu, v jehož rámci nejsme obětí algoritmů a bezmocným kusem hadru potácejícím se v informačním víru, ale opravdu tím, kdo drží otěže a míru sebedigitalizace si určuje sám.

A jelikož přetahovanou o to, kdo je pánem situace, hraji s digitálními technologiemi už několik dlouhých let, dovoluji si nabídnout tři osobní přirovnání, která mohou pomoct omezit využívání digitálních technologií na únosnou míru. Aplikovatelné jsou v dospělosti, mládí, a konečně i na úrovni rodiny.

Mobil je lopata

Existuje bezpočet nástrojů a aplikací, které měří čas strávený na mobilu. Kontrolují, jak dlouho sledujeme my či naše děti YouTube, počítají, kolik času trávíme hraním her.

Jakkoliv tyto nástroje a softwarová nastavení mohou pomoct, nenahradí nastavení v naší hlavě. I u digitálního minimalismu totiž platí, jak by řekl každý správný (i falešný) kouč, že vše je v hlavě.

Mně dlouhodobě pomáhá představovat si, že můj mobil je lopata. Beru ho jako nástroj, který v domácím prostředí zůstává většinu dne někde opřený a který se snažím brát do ruky skutečně jen ve chvíli, kdy ho potřebuji.

Pro mobil-lopatu mám tak doma vyčleněné jedno místo, kam ho/ji odkládám. Přirozeně neberu mobil-lopatu do ložnice, neberu ho/ji na záchod, nejde se mnou ani na malý nákup — neměl/a by tam totiž žádné využití.

Je přitom docela jedno, zda toto přirovnání aplikujete na mobil chytrý nebo hloupý. Chytrý mobil má sice větší schopnost lapit vás svým obřím okouzlujícím barevným displejem, nepříjemné pnutí a často falešný pocit povinnosti být na příjmu či na něco reagovat však může vytvářet i trvalá přítomnost mobilu tlačítkového.

Více budíků a hodinek, méně mobilů

Myšlenkový konstrukt o mobilu coby lopatě pomáhá též redukovat představu mobilu jakožto nepostradatelného multifunkčního nástroje, který musíme mít stále po ruce. A tak jako lopatu potřebujeme jen ve chvíli, kdy kopeme jámu, mobil se v tomto cvičení učíme používat jen ve chvíli, kdy chceme reálně někomu napsat nebo zavolat. Nebo když nutně potřebujeme zkontrolovat, jestli někdo nepsal či nevolal nám.

Aby tato strategie alespoň trochu fungovala, je nutné osekat na minimum další funkce, které v dnešní době mobil může mít — a delegovat je na jiné nástroje. To může být někdy jednoduché: budík, hodiny i foťák lze efektivně nahradit… budíkem, hodinkami či foťákem.

Někdy to ovšem může být komplikovanější, ale stále možné. Funkce mobilu coby nástroje na placení se nejlépe zbavíme tak, že platíme hotově. Ani při cestování městskou hromadnou dopravou nepotřebujeme mobil: stále existují a fungují (byť jsou často dražší než digitální alternativy) papírové lístky či průkazky.