Během pandemie jsme si zvykli udržovat sociální kontakty na dálku a zaměstnavatelé se připravují na dobu, kde se podobně běžnou stane i práce na dálku. Otázkou je, kdo z nové situace dokáže těžit — a jak se vyhnout rizikům prekarizace.
Pandemie sice vnesla do našich životů mnoho trápení i praktických obtíží, přesto měla pro velkou část pracujících aspoň jeden pozitivní důsledek: práce z domova se v Evropě i jinde stala realitou pro miliony zaměstnanců, vysvobodila je z každodenního dojíždění i z nezdravého prostředí některých kancelářských kolektivů a konečně také omezila nejhorší následky úmorné rutiny „od devíti do pěti“. Nabídla vidinu větší rovnováhy mezi prací a zaměstnáním, zvýšené flexibility a dosud nevídané nezávislosti.
Není tedy divu, že ačkoli mnozí se rádi rozloučí s érou nekonečných schůzek na Zoomu, útrap domácí výuky a znepokojující míry společenské izolace, některé průzkumy už nyní napovídají, že mnoho lidí po skončení pandemie úplný návrat do kanceláří nezvažuje. Také zaměstnavatelé jsou v tomto ohledu rozpolcení: někteří chápou práci z domova jako „anomálii“, od níž je třeba se co nejdříve vrátit k normálu, zatímco jiní vidí pozitiva v omezení výdajů, souvisejícím například s potřebou menších kancelářských prostor.
Nová rizika
Nedávné studie se zaměřovaly převážně na nepředvídaná, ale zjevně relevantní rizika spojená s prací na dálku. Mezi ty se většinou počítají vzrůstající genderová nerovnost a rostoucí psychosociální problémy.
Už méně se však mluví o možných dopadech této „nové normality“ na vztah zaměstnanců a zaměstnavatelů, a to hlavně s ohledem na pravděpodobné zavedení nových podob smluvních pracovních vztahů na dálku. Nedávná studie konzultační firmy McKinsey nás varuje právě před tímto rizikem.