Digitálně organizovaná práce skýtá spolupracovníkům dané platformy jisté výhody, například nízkoprahový přístup k pracovním příležitostem, mobilitu a vysokou flexibilitu. Zvláště to pak platí pro vysoce kvalifikovanou práci, která je často spojená s podnikatelskou inovací nebo kreativní prací na trzích využívaných lidmi na volné noze. Firmy mohou prostřednictvím platformy získat spolupracovníky, a tím si zajistit přístup ke znalostem, čímž podpoří inovace, urychlí procesy a ušetří peníze.

Nové formy digitálního outsourcování a zaměstnávání přes platformy ale zároveň posilují tendence k prekarizaci, vedou k narušení hospodářské soutěže a přispívají k dalšímu vychýlení mocenské rovnováhy na úkor pracovníků.

Obcházení závazků

Hlavní problém spočívá v tom, že většina provozovatelů platforem s lidmi, které zaměstnává, vehementně odmítá jakýkoli pracovní poměr. Ve svých všeobecných podmínkách se zpravidla ani neoznačují za zaměstnavatele, klienty, natožpak za zprostředkovatele práce.

Ve všech těchto případech se proto s pracovníky platformy zachází jako s osobami samostatně výdělečně činnými, i když je jejich ekonomická nezávislost zřetelně omezená. Takto se provozovatelé pracovních platforem nejen vyhýbají povinnosti platit příspěvky na sociální zabezpečení, ale také obcházejí pracovní a sociální práva, případně práva se kolektivně organizovat.

Práce zajišťovaná prostřednictvím platforem přitom pro rostoucí počet lidí není jen vedlejší činností, nýbrž hlavním zdrojem příjmu. Podle nedávných studií vydělává téměř šest procent německé pracující populace čtvrtinu až polovinu svého příjmu prostřednictvím nějaké platformy.

Díky omezením souvisejícím s pandemií dosáhly online dovážkové služby rekordního růstu, například v Německu se jim počet zákazníků navýšil až pětinásobně. Na takový strmý růst se sice po krizi nejspíš nepodaří navázat, digitalizace světa práce se však už nezastaví. Jak ukazuje mnohomiliardové zhodnocení komerčních a na rizikovém kapitálu silně závislých pracovních platforem jako Uber, finanční trhy očekávají jejich významný vývoj.

Uznání za zaměstnance

V prosinci loňského roku německý Spolkový pracovní soud rozhodl v případě crowdworkera, který se s pomocí odborového svazu IG Metall prostřednictvím žaloby dožadoval toho, aby ho platforma uznala za zaměstnance. Žalobce vykonával takzvané mikrozakázky, jako je fotografování produktů vystavených na čerpacích stanicích a v supermarketech, nahrával je na platformu a odpovídal na otázky ohledně produktové inzerce.

Platforma pro tyto úkoly stanovovala termíny. Za splněné úkoly obdržel crowdworker zkušenostní body, které mu jako v nějaké videohře umožnily postoupit na vyšší úroveň a získat další úkoly. Zejména v crowdworkingu přitom takováto „gamifikace“ provozovatelům platforem slouží jako oblíbený motivační systém.

Žalobce pracoval pro platformu 15 až 20 hodin týdně, ale po neshodách s provozovatelem mu byl přístup na ni zablokován. Případ skončil u Spolkového pracovního soudu, když Mnichovský pracovní soud i Zemský pracovní soud žalobu zamítly.

Spolkový soud pak v průlomovém rozhodnutí uznal crowdworkera za zaměstnance. I když tak učinil na základě skutkové podstaty tohoto konkrétního případu, argumentace soudu bude mít širší dopad.

Platforma podle soudců vytvořila pobídkový systém, díky němuž měla nepřímou kontrolu: crowdworker si nemohl svobodně zorganizovat svou činnost na základě místa, času a náplně. I když zakázky nemusel přijímat, hodnotící systém platformy prostřednictvím „gamifikační“ struktury významně určoval jeho přístup k zakázkám, a měl tak dopad na jeho hodinovou mzdu. V kombinaci s podrobným popisem úkolů a pevným časovým rámcem soud shledal, že došlo k vytvoření osobní závislosti, a tedy i pracovního poměru.

Nejisté podmínky

Toto rozhodnutí vrhá světlo na digitální šedou zónu: obchodní model provozovatelů platforem, který je založený na údajné samostatné výdělečné činnosti zaměstnanců, totiž v mnoha oblastech vede k nejistým pracovním podmínkám.