Pandemie covidu-19 a následná ekonomická krize vehnaly miliony lidí do finanční nejistoty. Evropská unie ve spolupráci s jednotlivými členskými státy spustila bezprecedentní podpůrné programy na ochranu pracovních míst a zmírnění ekonomického propadu. Časopis Green European Journal hovořil s Philippem Pochetem, předsedou Evropského odborového institutu, o dopadech pandemie na pracující v celé Evropě. Krize sice vytvořila nebývalou příležitost k pozitivní změně, neměli bychom však usínat na vavřínech. Ke skutečné celoevropské obnově bude zapotřebí nová „sociálně-ekologická smlouva“, která bude zahrnovat otázky nerovnosti, klimatu i digitální ekonomiky.

Kromě zdravotní krize přivodila pandemie i krizi sociální a ekonomickou. Jaký má covid-19 dopad na evropské platy a zaměstnanost?

Hlavním rozdílem oproti ekonomické krizi v letech 2008 až 2013 byl dopad současné krize na jednotlivá odvětví. Kulturní sektor a sektor služeb jsou pandemií téměř naprosto ochromeny, zatímco například finanční průmysl zůstal téměř nezasažen. Rozdílnost je znát i napříč státy, krize totiž dopadla hůř na země, které jsou více závislé na turismu. Naopak míra zaměstnanosti v Evropě klesla méně, než se očekávalo — především díky úspěšným vládním programům, jako je kurzarbeit. Během minulé ekonomické krize využilo kurzarbeitu jen několik zemí, například Německo. Nezaměstnanost tedy v současnosti nevzrostla tak razantně, nicméně k nárůstu došlo. Od začátku pandemie opustilo evropský pracovní trh asi pět milionů pracujících. Otázkou zůstává, co se bude dít, až podpůrné programy skončí — což může nastat už v létě 2021, pokud bude v tu dobu pandemie dostatečně pod kontrolou.

Nejzásadnějším dopadem krize ale podle všeho bude nárůst ekonomické nerovnosti. Někteří zaměstnanci v současnosti pracují z domova a výdaje jim klesly, daří se jim spořit. Jiní ale žili v nejistotě už před pandemií a příjmy jim teď dále klesají. Programy jako kurzarbeit jsou sice lepší než podpora v nezaměstnanosti, kompenzují ale jen padesát, šedesát, nanejvýše osmdesát procent běžné výplaty. Mnoho lidí potřebuje výplatu celou, nedisponuje dostatečnými finančními rezervami. Z krize vyjdeme rozdělení: někteří s úsporami a jiní zcela bez prostředků. Dopady krize na nezaměstnanost a na růst nerovnosti jsou ale pořád nejisté, více se projeví v nadcházejících měsících.

Nakolik se během zdravotní krize odborům daří prosazovat na jednáních s vládami zájmy pracujících?

Ve většině evropských zemí — s výjimkou například Maďarska nebo Polska — pozorujeme návrat odborů do role silného vyjednavače. Už neplatí argumenty, že odbory jsou konzervativní nebo že chtějí omezovat svobody. Ještě donedávna přitom Generální ředitelství pro finance (instituce Evropské komise odpovídající evropskému ministerstvu financí, pozn. red.) prosazovalo názor, že zdravý pracovní trh musí být co nejflexibilnější, s nízkou minimální mzdou a slabými odbory. Mezinárodní organizace jako OECD naopak už před pandemií namítaly, že odbory se svými tradičními cíli rovnosti a sociální spravedlnosti mají na ekonomiku pozitivní vliv.

Dnes už je zřejmé, že komunikace s odbory je k řešení krizí nutná. Také hnutí jako francouzské Žluté vesty ukázaly důležitost odborů při vyjednávání. Bez přítomnosti vyjednavačů se vládám nedaří vést dialog a dosáhnout kompromisu.

Jaké jsou v této fázi pandemie největší obavy odborů?

Největší obavu máme z návratu politiky „utahování opasků“. V letech 2008 až 2010 byly hlavními hesly investice a zelené keynesiánství. A pak najednou v letech 2010 až 2011 přišly extrémní škrty a návrat neoliberalismu. Pokud cesta z krize povede zpět do světa starých ekonomických pořádků, veřejné zadlužení může opět posloužit k ospravedlnění politiky úsporných opatření. Možná se tak nestane hned v roce 2021, ale už dnes slyšíme hlasy z některých neoliberálních politických stran, hovořící o „udržitelnosti dluhu“.