11. března uplyne rok od chvíle, kdy Světová zdravotnická organizace prohlásila šíření covid-19 za pandemii. V České republice zřejmě nákaza právě tehdy naroste do dosud nejhorších rozměrů. Pověstně „best in covid“ země opakovaně proráží do titulků světových médií s popisy jako „covidová katastrofa“ či „chaos“, našeho smutně rekordního počtu infekcí na hlavu si všímají i v Indii.

Nemocnice jsou zahlceny a nikam se nesmí, zatímco průmysl říká „hybaj do práce“. Nové varianty viru vyhlašují totální vítězství. Na zásilky očkovacích látek se nám skládají zahraniční přátelé, vakcinace vázne.

Lidé zatím za přizvukování vlády a konspiračních teoretiků zahájili run na neregistrovaný lék proti parazitům a bez jakýchkoli důkazů osočují lékaře, když jim nechtějí „zázračnou“ substanci vydat. Prezident na vlastní pěst objednává neschválené čínské vakcíny.

Úpadek narůstá do netušených rozměrů a již dlouhé měsíce kyne i obecný pocit, že v českém prostředí nelze již vymýšlet ani nejčernější satiru, neboť ji žijeme. Epidemické zoufalství důkladně pokrýváme již rok a obsah textů je stále temnější.

Ale snad právě proto je na místě vyzvednout šestici pozitiv, již jsme ve světě — či dokonce u nás — za uplynulý rok zahlédli. Zvláště v kontextu nadcházejících obtížných týdnů nutno říci, že se lidé dokáží viru postavit a mohou dokázat úžasné věci. Jaké?

1. Virus nejsou žádné čáry, chápeme jej

Covid-19 a jeho příčina, SARS-Cov-2, je od počátku předmětem nebývalého vědeckého úsilí. Virus máme doslova přečtený. Existují stohy studií o šíření viru, účinnosti ochranných prostředků, průběhu nemoci i jejích následcích.

Pokud byste si vytiskli jen to, co o koronaviru publikoval prestižní žurnál Lancet, můžete si z odborného bádání a fundovaných názorů postavit stan. Když ministryně spravedlnosti svého času říkala „Ten vir je naprosto nepředvídatelný“, mýlila se. Vědci mají jasnou představu, co se děje.

Díky nim víme, jak se chránit. Ono prosté „ruce — roušky — rozestupy“ navazuje na staletí fascinujícího bádání o nakažlivých nemocech a způsobech, jak je potírat. Oproti nebožákům při morových ranách víme, že nemoc není boží trest, ale důsledek přírodního procesu. Umíme a můžeme se jí postavit.

Ostatně máme krom znalostí a prevence i účinnou diagnostiku, léčebný proces zachraňující životy, přístroje na podporu dýchání i například dostupnou dezinfekci a respirátory. Ty by nám předkové z mnohých údobí dějin vyvažovali zlatem. Nemusíme zapalovat ohně, malovat na domy kříže a vybíjet psy a kočky jako za velkého londýnského moru nebo všude vykuřovat ve vzpomínce na pověstné časy cholery.

Největším výdobytkem jsou vakcíny. O těch průběžně a detailně referujeme, například zde či zde. Především z propíraného příkladu výtečně proočkovaného Izraele víme, že očkování proti covid-19 funguje. Výsledky se ostatně dostavují i u nás mezi zdravotníky a proočkovanými seniory, ač daný pozitivní trend přehlušuje celkově zuřící epidemie. Celosvětově počet aplikovaných dávek překročil 270 milionů.

2. Češi nejsou jen sobečtí hlupáci

Zvláště poslední měsíce se zdá, že se Češi potácejí mezi depresí a bezohledným hněvem na všechno a všechny. Není to ale plná pravda. Pokud by se společnost opravdu plošně rozhodla doslovně kašlat na druhé, byli bychom na tom mnohem hůře.

Přestože nelze hovořit o bůhvíjaké kolektivní disciplíně, mnoho lidí se chová odpovědně, aniž je k tomu kdo nutil. Omezují kontakty, chodí preventivně na antigenní testy, nosí mezi blízkými respirátor a informují je o možném riziku nákazy.

Z množství anekdotických důkazů vyplývá, že někteří investují nemálo energie i do přesvědčování okolí o vážnosti situace a snaží se pomáhat přinejmenším rodině a přátelům. Zmínit se lze také o přirozené mezigenerační solidaritě, jež se vzedmula při spuštění veřejného očkování: mladší ročníky trávily hodiny tím, že se snažily navzdory zfušovanému systému registrovat s internetem méně zběhlé rodiče či prarodiče.

Máme tu známější i méně známé případy pomoci, štědrosti a odvahy. Češi si dávají ochranné prostředky, chodí bez nároku na odměnu pomáhat do sociálních i zdravotnických zařízení, pečou zdravotníkům dobroty a nosí kávu. Nadále, ba intenzivněji probíhá například rozdávání jídla lidem bez domova v rámci iniciativy Food not Bombs.

Přispívá se na dobročinné účely a občanským organizacím. Ty hlásí, že navzdory propadu příjmů a ekonomické nejistotě lidé stále darují množství peněz — zvláště na projekty přímo spjaté s pandemií.

3. Z Bergama nás tahají unavení lidé v „atombordelu“

Děkování zdravotníkům se stalo jakousi mantrou, jež mnohdy zamlčuje, že si nemocniční personál a obecně pracovníci na rizikových postech zaslouží vysoké prémie, péči, odškodné a dlouhou dovolenou. I tak nelze nezopakovat, že jsou to právě oni spolu s dobrovolníky, mediky a vojáky, kdo chrání zemi před bezbřehým kolapsem.

Nemocnice měly bezpočet problémů ještě před pandemií. Neúnosné pracovní podmínky, pro běžného smrtelníka strašlivé směny, neohodnocená emoční práce, znevýhodnění žen… Covidu-19 u nás čelí sice v úhrnu robustní, ale v mnoha bodech problematický a oslabený systém.

O to více je fascinující, že zvládal dlouhé měsíce takový nápor těžkých případů koronavirového onemocnění. Zvláště od prosince se zdá až neuvěřitelné, že v České republice vůbec dokážeme ke všemu ještě očkovat.

Važme si úporného úsilí, jež se tu vynakládá na záchranu životů. Zdravotníci si krom uvedeného zaslouží i naslouchání, když se rozhodnou veřejně vznášet kritiku, stejně jako nejvyšší ochranu před nenávistnými dezinformacemi.

Většina Čechů není jako exhibicionistický šiřitel lží, poslanec Lubomír Volný, který lékaře označuje za vrahy, když nechtějí naslouchat jeho výmyslům. Bylo by však hezké, kdyby to dali hlasitě najevo.

4. Zatímco se plácáme v močálu, svět bojuje

Přestože se na český unikátně špatný boj s epidemií snáší ze všech stran oprávněná kritika, buďme si jisti, že nemít namísto všech polovičatých, zpozdilých a nestrategických opatření vůbec nic, bylo by evidovaných obětí ještě podstatně více než jednadvacet tisíc. Mnoho lidí zachrání i další znouzectnost: solidarita ostatních zemí.

Evropská unie nám nově vyhrazuje 100 tisíc dávek vakcín, sousedi jsou ochotni přijmout nejméně desítky našich pacientů s covid-19. Nabídlo se i Švýcarsko, které si dokonce dokáže nemocné samo přepravit.

Těžíme z toho, že skoro kdokoli zvládá covid-19 lépe. Kromě ostrovních zemí s téměř nulovou mírou nákazy, jako je Austrálie či Nový Zéland, se kolem nás daří například podobně velkému Dánsku. Křivky po dřívějších vlnách citelně klesly ve Velké Británii či Portugalsku, drží se i Němci. Celosvětově jsou od února počty nově potvrzených případů nejnižší od podzimu. Poněkud se zlepšila i situace na evropské úrovni.

Globálně není na místě očekávat, že pandemie jen tak zmizí — spíše se ji podaří zatlačit do podoby takzvané endemie, tedy lokálně se vyskytující nákazy. Přesto mějme v české depresi na paměti, že napříč světem se zachránily a zachraňují miliony životů: epidemiologickou intervencí, očkováním, mezilidskou solidaritou.

5. Rozhánění mlhy

Veřejný prostor přetéká pochybnými informacemi. Média nejsou v honu na shánění názorů schopna dostát své odpovědnosti a předkládat kritický, skutečně vyvážený pohled. V posedlosti tím, aby ke každému tématu mluvil někdo „pro“ i „proti“, zapadá váha a důvěryhodnost jednotlivých perspektiv. Přesto jsou lidé, kteří se ze všech sil snaží do pandemické mlhy vnášet jasné obrysy.

V prvé řadě se jedná o odborníky, ať z Centra pro modelování biologických a společenských procesů (BISOP), Iniciativy Sníh či odjinud. Osvětě se věnují jak samostatně, tak v médiích. Za zmínku stojí v našem prostředí neobvyklý formát pravidelných rozhovorů s biochemikem Janem Konvalinkou na Českém rozhlase Plus. Z řad novinářů vynikají například čerství laureáti Ceny Ferdinanda Peroutky Petr Koubský (Deník N) a Daniel Stach (Česká televize).

Čilý ruch probíhá i na sociálních sítích, byť v úhrnu zahlcených nesmysly a hádkami. Jako příklad prospěšných činností uveďme testování respirátorů či analýzu a opravování rozličných dezinformací.

6. V nekonečných svárech se cení jednota

Vrcholná politická scéna se u nás v koronavirové zkoušce nevyznamenala, popíšeme-li stav věcí velmi mírně. Nikdo zde nedokáže jasně formulovat to, co německá kancléřka Angela Merkelová říkala téměř přesně před rokem: „Nikdo není postradatelný. Všichni se počítají. Je potřeba naše plné úsilí.“ O to cennější jsou veřejná vystoupení, jež se povznášejí nad obecné žabomyší války a politické animozity.

Jedním z odpovědných činitelů jsou odbory. Předseda Českomoravské konfederace odborových svazů, Josef Středula, disponuje propojením diplomatického talentu s ochotou zajmout jednoznačný postoj. Způsob, kterým se mu nyní daří žádat razantní a spravedlivé řešení epidemie, je inspirativní.

Středula umí hovořit i k lidem, jejichž názor na odboráře je jinak přinejmenším rezervovaný. Konfederace jako taková posilovala hlas nadstranického rozumu i během svárů o prodlužování nouzového stavu.

Napříč zemí se při řešení epidemie i vládních zmatků činí místní samosprávy a kraje. Zařizují očkovací proces, informují občany, snaží se pomáhat. Ze symbolického hlediska je silné i překonání politických třenic. To se nyní podařilo v Praze, kde obyvatelům děkuje za odpovědnost a motivuje k dalšímu boji s epidemií celé zastupitelstvo od primátora Zdeňka Hřiba (Piráti) po Radomíra Nepila (ANO).