Dagmar Žitníková: Lůžka se vždy najdou, ale bez personálu jsou k ničemu

Jan Gruber

S předsedkyní Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče Dagmar Žitníkovou jsme hovořili o přístupu vlády Andreje Babiše k řešení koronavirové krize, nezbytnosti uzavření výroby i neutěšené situaci v českých nemocnicích.

Obávám se, že krizová opatření nezafungují a vláda spolu s opozicí budou nuceny pod tlakem vnějších okolností přehodnotit své postoje k uzávěře výroby. Foto FB ČMKOS

Paní předsedkyně, od pondělí platí nová krizová opatření, která výrazně omezují volný pohyb osob a většinu služeb. Lidé mohou v podstatě chodit jen do práce a zpět domů. Odborníci varují, že ani zpřísněná pravidla nejsou dostatečná a bez uzávěry výroby se epidemiologická situace nezlepší. S takovým krokem ovšem politická reprezentace nepočítá. Jak zdravotníci novou podobu částečného lockdownu hodnotí?

Obávám se, že stávající opatření nebudou pro zkrocení pandemie stačit, pracoviště jsou z hlediska možného přenosu viru zdaleka nejrizikovější a v mnohých firmách není možné dodržovat všechna nezbytná opatření, například povinné rozestupy nebo používání respirátorů. Proto jsme na jednání tripartity navrhovali částečnou uzávěru provozů. Chtěli jsme alespoň to, aby fungovaly obdobně jako v dobách celozávodních dovolených a utlumily ty části výroby, jež nejsou nezbytně nutné.

Politikové, ani zástupci zaměstnavatelů ovšem s takovým návrhem nesouhlasili, odvolávali se na testování a říkali, že mají věc pod kontrolou. Ráda bych tomu věřila, ale rostoucí čísla nakažených a hospitalizovaných jejích vyjádřením neodpovídají. Nevylučuji, že se křivka v následujících dnech zploští, ale neočekávám, že stávající opatření nás dovedou k vytčenému cíli, tedy výraznému omezení šíření koronaviru.

Nedochází lidem ve zdravotnictví pomalu trpělivost, když experti říkají, že potřebujeme uzavřít fabriky, ale vláda se k tomu nemá? Jaká mezi nimi panuje nálada?

Nálada v nemocnicích je pochopitelně velmi špatná. Zdravotníci se stále snaží poskytovat péči v co nejširším rozsahu, ale jsou vyčerpaní a frustrovaní. Sanitky jim každý den přivážejí nové a nové pacienty, přičemž další v nemocnicích i dlouhé týdny zůstávají, protože je nelze propustit do domácího ošetřování.

Na vině ovšem není jen vláda, ale i opozice. Všichni bohužel upřednostňují vlastní politické zájmy, protože se blíží volby. Politikové se nejsou s to domluvit a jasně říct, že lidské životy mají větší cenu než ekonomika. Když se hospodářství rozvrátí, jde to napravit, byť to může trvat dlouho, ale život nikomu vrátit nelze, stejně jako poškozené zdraví.

Dagmar Žitníková
Dagmar Žitníková je od roku předsedkyní Odborového svazu zdravotnictví a sociální peče, tuto funkci zastává od roku 2010, v předcházejících letech byla jeho místopředsedkyní a členkou výkonné rady. Vystudovala Střední zdravotnickou školu v Hranicích na Moravě a soukromou Vysokou školu aplikovaného práva v Praze, kde v roce 2010 získala bakalářský titul. V minulosti pracovala mimo jiné na anesteziologicko-resuscitačním oddělení Nemocnice ve Valašském Meziříčí nebo v Územním středisku zdravotnické záchranné služby Zlínského kraje.

Jaké máte jako odboráři nástroje k tomu, abyste vládu, případně celou politickou reprezentaci přesvědčili o tom, že uzavření zbytných podniků je pro zvládnutí pandemie klíčové?

Obávám se, že v oblasti zdravotnictví a sociálních služeb prakticky žádné nástroje nemáme, s ohledem na situaci je totiž absolutně nepředstavitelné bavit se o přerušení práce. Ale ještě více se obávám toho, že se naše predikce naplní, opatření nezafungují a vláda — ale i opozice — bude nucena pod tlakem vnějších okolností svůj postoj k uzávěře přehodnotit.

Nezbývá nám proto nic jiného než apelovat na veřejnost, neustále opakovat naše stanoviska a nadále poukazovat na kritickou situaci v nemocnicích. Pro významnou kolektivní akci ve zdravotnictví ale nevidím žádný prostor. Sestry a lékaři často slouží i pětadvacet dvanáctihodinových směn měsíčně. Jsou neskutečně vyčerpaní a jsou rádi, když si zvládnou mezi směnami alespoň trochu odpočinout.

Lidé ve zdravotnictví již dlouhé týdny pracují naadoraz. Z centrální evidence ministerstva zdravotnictví vyplývá, že na ARO a JIP zbývá zhruba patnáct procent kapacit. A v některých krajích, například v Pardubickém, který v úterý vyhlásil stav hromadného postižení osob, jsou lůžka v nemocnicích zcela vyčerpána. Pomineme-li uzavření provozů, které není na pořadu dne, jaká opatření by vláda měla přijmout, aby jim pomohla?

Diskutujeme o pomoci zdravotníkům v jednotlivých nemocnicích, neboť existuje možnost nařídit pracovní povinnost zdravotnickým pracovníkům, kteří nepracují v nemocnicích. Tímto způsobem lze doplnit nemocniční kapacity z řad ambulantních specialistů, třeba pro péči o ty pacienty, kteří nejsou na covidových lůžcích. (Pozn. DR: Rozhovor byl pořízen ve středu po poledni, téhož dne večer vláda přistoupila k vyhlášení pracovní povinnosti pro všechny zdravotníky s výjimkou praktických lékařů, pediatrů, gynekologů a porodníků.)

V nemocnicích po celé České republice chybí velké množství zdravotníků, průměrně kolem deseti až patnácti procent kapacit. Někteří jsou nemocní, jiní pečují o své blízké. A bez lidí se v nemocnicích zkrátka neobejdete. Lůžka se vždy dají někde sehnat, stejně tak ventilátory, ale když nebude nikdo, kdo by se o nemocné postaral, tak budou k ničemu.

Promítlo se do personálních kapacit nemocnic i uzavření škol a školek, nebo se podařilo zajistit dostatek míst pro děti zdravotníků?

Situace se různí město od města, kraj od kraje. V některých regionech se kapacity ve školách a školkách podařilo vytvořit bezprostředně, v jiných nikoliv.

A dohodli jste se již s vládou na výplatě mimořádných odměn?

Ministerstvo zdravotnictví připravuje dotační titul, který by mělo příští týden předložit vládě, a jsme domluvení, že nám jej zašlou k připomínkám. Zatím ovšem nevíme, zda ministr Jan Blatný (nestr. za ANO) přistoupil na naše požadavky, aby každý zdravotník obdržel pětasedmdesát a ostatní pracovníci, například uklízečky nebo údržbáři, třicet tisíc korun. Když to dopadne dobře, měli by peníze dostat v průběhu června.

Je veřejným tajemstvím, že v českém zdravotnictví neplatí zákoník práce. V Deníku Referendum jsme před časem zveřejnili komentář, v němž jeden lékař psal, že ještě před pandemii koronaviru měsíčně obvykle odsloužil přes tři sta hodin. V současné době se nedodržováním zákonů zřejmě zabývat nelze, nicméně co je třeba učinit pro to, aby se situace v nemocnicích zlepšila?

Tuhle otázku jsme řešili s mnoha ministry zdravotnictví. Zdravotníci utíkají z nemocnic kvůli špatným pracovním podmínkám, jsou přetížení a nakládá se na ně čím dám tím více práce. Jediná možnost, jak jim pomoci, je navýšit stavy. Pokusit se získat ty, kteří v minulosti odešli mimo obor. Proto jsme navrhovali, aby vláda vytvořila specifické programy, jež by nemocnicím umožnily nabírat nové lidi.

Zároveň jsme chtěli, aby pro ně vláda udělala něco navíc, například v podobě výsluh. Prosazovali jsme, aby zdravotničtí pracovníci dostávali po patnácti odpracovaných letech příplatek ve výši deseti až patnácti procent mzdy, nebo platu. Na ministerstvu nám řekli, že to není možné.

Také jsme se zasazovali, aby lidé ve zdravotnictví získali nárok na ozdravené pobyty. Ale i to ztroskotalo kvůli penězům. Stabilizace zdravotnictví je přitom pro společnost klíčová.

S jakými dalšími problémy se vedle téměř nekonečných služeb české zdravotnictví potýká, respektive na která jeho slabá místa pandemie koronaviru v posledním roce poukázala?

Zcela jistě potřebujeme investovat do materiálního vybavení nemocnic a pokračovat v digitalizaci. Kdybychom v dnešní situaci neměli eNeschopenku a eRecept, tak bychom se potýkali s ještě závažnějšími problémy, protože všichni covid-19 pozitivní nemocní by museli navštěvovat své praktické lékaře, ke kterým by si pro recepty současně docházeli i chroničtí pacienti. A virus by se dál šířil.

A co znamená posledních dvanáct měsíců pro odbory? Co nového jste se museli naučit?

Stejně jako všichni ostatní jsme se naučili využívat nové formy komunikace. S našimi členy jsme v kontaktu téměř výhradně elektronicky, pravidelně jim zasíláme rozličné informace týkající se pracovních podmínek, osobních ochranných pomůcek nebo nejnovějších krizových opatření a očkování. Vše přitom běží rychleji než dříve, což je samozřejmě časově velmi náročně. A musím přiznat, že ani my na odborovém svazu nejsme s to dodržovat zákoník práce. Lidé zkrátka potřebují pomoc, takže je vedlejší, kdy se na nás obrátí.

Zaznamenali jste během loňského roku zvýšený zájem o členství v odborech, nebo lidé — s ohledem na vysoké pracovní vytížení — naopak neměli o zapojení se do odborové práce valný zájem?

Členská základna se rozrůstá. Mám z toho radost, protože to chápu jako ocenění naší práce.

Vraťme se ještě k otázce odměňování: Máte již představu, s jakými požadavky vstoupíte do jednání s kabinetem o zvyšování platů pro příští rok?

Chceme, aby růst platů a mezd ve zdravotnictví pokračoval. Máme ovšem jeden daleko větší cíl, a to sjednocení odměňování v příspěvkových a soukromých nemocnicích. V České republice totiž existují dva systémy. V prvním určuje výše platů vláda, v druhém se řídí toliko vládním nařízením o minimální mzdě a zaručených mzdách, přičemž zbytek je odvislý od výsledků kolektivního vyjednávání. Dále se plánujeme zaměřit na problematiku zvláštních příplatků pro nemocnice za péči o covidové pacienty, které se oproti minulému roky snížily.

Podle údajů Informačního systému o průměrném výdělku ve třetím čtvrtletí minulého roku brali lidé pracující v oblasti zdravotní a sociální péče v průměrů bezmála třiačtyřicet tisíc, medián pak činil před devětatřicet tisíc, což je podstatně více než republikový průměr. Neznamená to, že ohodnocení těchto pracovníků je dostatečné?

Pouze na první pohled. Sám jste se přece zmiňoval o množství přesčasů, které zdravotníci odpracují. Pokud bychom se podívali, kolik si lidé ve zdravotnictví vydělají za hodinu, rázem by statistika vypadala jinak. Naším cílem je, aby doktoři, sestry i další zdravotnický a nezdravotnický personál dostávali důstojnou mzdu za standardní penzum práce.

Zmínila jste sousloví důstojná mzda. Zajímalo by mě, zda při kolektivním vyjednávání — ať už se zaměstnavateli, nebo s vládou — využíváte nástroj takzvané důstojné minimální mzdy, jejíž výši spočetl expertní kolektiv pro letošní rok na dvaatřicet a v Praze na bezmála osmatřicet tisíc korun?

Když jsme se zástupci vlády diskutovali o navyšování minimální mzdy, tak mi byl tenhle nástroj k užitku. Myslím, že ho lze dobře využívat právě při takových příležitostech, abychom poukázali, co všechno by si lidé měli být schopni z výplaty dovolit.

Probíhající krize ukázala, že se naše společnost neobejde bez péče, což je téma se tu dlouhodobě přehlíží. Domníváte se, že se situace i díky mimořádnému nasazení zdravotníků promění a pracující — nejen ve zdravotnictví — se dočkají lepšího postavení a odpovídajícího ohodnocení?

Byla bych velmi ráda, abychom si z krize odnesli, že lidé, kteří pečují o druhé jsou pro společnost nenahraditelní. Člověk může být zdravý, zabezpečený, bez jakýchkoliv problémů a během pár minut skončit na nemocničním lůžku, přičemž na kvalitu jeho dalšího života bude mít zásadní vliv úroveň péče, které se mu dostane.

JAN GRUBER

Text vychází ve spolupráci se zastoupením nadace Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

Diskuse