↗

Vyhrožujeme si. Druhým Bergamem, přehlcením nemocnic, únavou zdravotníků. A na druhé straně nevzdělanými dětmi s psychickými problémy, krachem podniků, kolapsem ekonomiky. Jako by to stálo proti sobě: ve skutečnosti nestojí. Foto Dns Frbrch, Flickr

„Rozjíždíme na univerzitě tu výrobu nanoroušek, je o to děsnej zájem, píšou nám i ze zahraničí,“ telefonuje mi muž. Je druhý týden března 2020, jsem s dětmi na horách. Z jižních svahů Krkonoš koukáme na celou českou kotlinu.

Roušky shánějí všichni. Poté, co jsme byli opakovaně ujištěni, že jsou, se ukázalo, že nejsou. Děje se něco naprosto neuvěřitelného. Kdo může, vytahuje šicí stroj. Šije se ve dne v noci. Staré cejchy opouštějí skříně, aby byly přeměněny na ochranné pomůcky. Probíhá nevypsaná soutěž o nejlepší střih. Objevují se stromy rouškovníky.

„Nikdy mě nenapadlo, že jako textilní firma budeme součást klíčové infrastruktury,“ píše kamarádka z šicí dílny, zatímco řeší, kde vzít další dobrovolníky na šití nanoroušek a kde sehnat nedostatkové tkalouny.

Republika není na příchod covidu připravená. Kamarád lékař pracující na urgentním příjmu vypráví, že mají připravený jeden ochranný oblek a improvizovanou zástěnu. „Až to spotřebujeme, nebudeme mít nic.“ Na ARO vznikla šicí dílna: zaměstnanci přinesli několik šicích strojů a tvoří. Plánovaná péče je zrušená, akutních pacientů je i díky razantně snížené mobilitě málo.

Manžela v té době skoro nevidím. Na univerzitě nejprve rozjedou výrobu nanoroušek a nanofiltrů a pak pomáhají rozběhnout průmyslovou výrobu filtračního meltblownu.

Všechno, co vyrobí, dodávají Libereckému kraji a ten je distribuuje po nemocnicích. Přesto mi volají kamarádi z nemocnice, že k nim na oddělení se nic nedostalo. Rozdávám jim naše osobní zásoby a dementuju dezinformace.

„Zakázali nám ty filtry nosit v práci, můžeme je používat jen na doma a volný čas. Prý ten nanofiltr vytváří elektrostatické pole a narušuje fungování ventilátoru?“ ptá se po týdnu kamarádka.

Manželovi pomáhám spravovat Facebook. Kvůli nanorouškám mu každý den píšou desítky zoufalých lidí: zubní lékařka ze Zlína, lékař z děčínské ortopedie, matka samoživitelka se třemi dětmi a strachem, aby o ni nepřišli. Žena s autoimunitním onemocněním. Dcera rodičů s onkologickým onemocněním. Každý den odepisuju padesátkrát dokola to samé: moc mě to mrzí, ale nanoroušky neprodáváme. Všichni jsou ve svém zoufalosti laskaví a chápou to.

Pocit sounáležitosti a sepětí je velký. Občanská společnost podává nevídané výkony. Objevují se další a další skupiny, které vládní nařízení zasáhla. Je to občanská společnost — jednotlivci, neziskovky, spolky — kdo zvládá rychle a účinně pomoci.