Buďme si kočkou! Rok s pandemií očima lékařky

Anna Kšírová

Český rok s covidem: nasazení a solidaritu vystřídala na podzim únava a lhostejnost. Společnost, stmelenou zprvu ochotou nezištné vzájemné pomoci, možná nejvíce rozklížil nedostatek uznání.

Vyhrožujeme si. Druhým Bergamem, přehlcením nemocnic, únavou zdravotníků. A na druhé straně nevzdělanými dětmi s psychickými problémy, krachem podniků, kolapsem ekonomiky. Jako by to stálo proti sobě: ve skutečnosti nestojí. Foto Dns Frbrch, Flickr

„Rozjíždíme na univerzitě tu výrobu nanoroušek, je o to děsnej zájem, píšou nám i ze zahraničí,“ telefonuje mi muž. Je druhý týden března 2020, jsem s dětmi na horách. Z jižních svahů Krkonoš koukáme na celou českou kotlinu.

Roušky shánějí všichni. Poté, co jsme byli opakovaně ujištěni, že jsou, se ukázalo, že nejsou. Děje se něco naprosto neuvěřitelného. Kdo může, vytahuje šicí stroj. Šije se ve dne v noci. Staré cejchy opouštějí skříně, aby byly přeměněny na ochranné pomůcky. Probíhá nevypsaná soutěž o nejlepší střih. Objevují se stromy rouškovníky.

„Nikdy mě nenapadlo, že jako textilní firma budeme součást klíčové infrastruktury,“ píše kamarádka z šicí dílny, zatímco řeší, kde vzít další dobrovolníky na šití nanoroušek a kde sehnat nedostatkové tkalouny.

Republika není na příchod covidu připravená. Kamarád lékař pracující na urgentním příjmu vypráví, že mají připravený jeden ochranný oblek a improvizovanou zástěnu. „Až to spotřebujeme, nebudeme mít nic.“ Na ARO vznikla šicí dílna: zaměstnanci přinesli několik šicích strojů a tvoří. Plánovaná péče je zrušená, akutních pacientů je i díky razantně snížené mobilitě málo.

Manžela v té době skoro nevidím. Na univerzitě nejprve rozjedou výrobu nanoroušek a nanofiltrů a pak pomáhají rozběhnout průmyslovou výrobu filtračního meltblownu.

Všechno, co vyrobí, dodávají Libereckému kraji a ten je distribuuje po nemocnicích. Přesto mi volají kamarádi z nemocnice, že k nim na oddělení se nic nedostalo. Rozdávám jim naše osobní zásoby a dementuju dezinformace.

„Zakázali nám ty filtry nosit v práci, můžeme je používat jen na doma a volný čas. Prý ten nanofiltr vytváří elektrostatické pole a narušuje fungování ventilátoru?“ ptá se po týdnu kamarádka.

Manželovi pomáhám spravovat Facebook. Kvůli nanorouškám mu každý den píšou desítky zoufalých lidí: zubní lékařka ze Zlína, lékař z děčínské ortopedie, matka samoživitelka se třemi dětmi a strachem, aby o ni nepřišli. Žena s autoimunitním onemocněním. Dcera rodičů s onkologickým onemocněním. Každý den odepisuju padesátkrát dokola to samé: moc mě to mrzí, ale nanoroušky neprodáváme. Všichni jsou ve svém zoufalosti laskaví a chápou to.

Pocit sounáležitosti a sepětí je velký. Občanská společnost podává nevídané výkony. Objevují se další a další skupiny, které vládní nařízení zasáhla. Je to občanská společnost — jednotlivci, neziskovky, spolky — kdo zvládá rychle a účinně pomoci.

Zároveň dochází k prvním rozčarováním. České firmy, univerzity i výzkumné ústavy přicházejí v rekordním čase s řadou zajímavých a často funkčních řešení. Jsou ochotné je poskytnout za nízkou cenu nebo zdarma, jsou otevřené společnému hledání dalšího postupu. Stát ale zájem nejeví, namísto toho narychlo nakupuje ochranné pomůcky v Číně, což budí odpor řady lidí.

Úspěšné zvládnutí první vlny si pro sebe uzurpuje úzká skupina lidí. Nikdo z vlády se neobrací na to obrovské množství lidí, aby jim poděkoval za jejich nasazení, spolupráci a vysokou míru respektu k opatřením. Jejich zásluhy jsou shazovány a snižovány, přisvojují si je politici. Chybí pravidelné poděkování rodičům za to, že zvládají doma učit svoje děti, všem dobrovolníkům, kteří pomáhají v nemocnicích a nosí seniorům nákupy, všem výzkumníkům a studentům, kteří vyvíjejí ventilátory, tisknou štíty, vytvářejí doporučení pro další postup.

Velké množství energie letí komínem nevyužito. Jaro 2020 ale byl náš společný příběh a nemělo by být zapomenuto jen proto, že ho nikdo z tehdejších představitelů státu neuměl patřičně docenit.

Je to jen teorie založená na mém osobním dojmu, ale kdyby byla tahle iniciativa lidí patřičně doceněna a využita, možná by nedošlo k tomu, že se koncem léta profilovky na sociálních sítích hromadně proměnily. Ti, kdo na jaře šili roušky a podporovali jejich nošení, zcela plynule přešli na heslo: „Jsem pro imunitu.“ Nebo by se tak stalo v menší míře. Kdo ví — je snadné být generálem po bitvě.

...

Zatímco na jaře byl nedostatek ochranných pomůcek, na podzim došel artikl, který se nahrazuje hůř: zdravotní sestra školená v intenzivní péči. Nedá se ušít, nevytisknete ji na 3D tiskárně.

V té době jsem se do zdravotnictví vrátila i já. Po osmileté pauze jsem dostala týden na aklimatizaci a pak první samostatnou službu. Podrželi mě kolegové i zkušené sestry. Ocenila jsem tehdy, že naše nemocnice měla zpracovaný doporučený postup pro léčbu pacientů s covidem-19.

Doporučené postupy totiž nejsou v české medicíně až tak samozřejmá věc. Ani to, že by se podle nich postupovalo. Příliš často se pěstuje to, čemu sama pro sebe drze a cynicky říkám fetiš umění medicíny: osobní zkušenost a fluidum nade vše.

„Při léčbě se prostě držím doporučených postupů, nemůžu od nich uhýbat,“ říká kamarádka, která pracuje v Německu. Představuju si, že takové prostředí je jasnější, přehlednější, snáze se v něm člověk zapracovává a orientuje. Pokud se doporučené postupy dostatečně často upravují, nehrozí ani nedostatek pružnosti v reakci na nejnovější poznatky vědy.

...

Třetí a čtvrtá vlna skoro splynuly, ale stejně je zhoršení posledních dnů znát. V práci sleduju intenzivisty, jejichž únava by se dala krájet. Sestry smutně vyprávějí o člověku ve věku mé mámy, kterého překládali na ARO a on na chodbě během rozhovoru se sestřičkou přestal dýchat. Kolega z dlouhodobé intenzivní péče říká, že bude mít první volný den po měsíci za dva týdny a že ho sestry ve službě stále častěji mají problém probudit.

„Rád bych nějak pomohl, ale nejsem zdravotník,“ píše mi jeden laskavý člověk. Propojuju ho s příslušným primářem, během pár dnů nastupuje jako sanitář na nově zřízenou jednotku intenzivní péče.

Často myslím na to, jak obrovské množství lidí je do řešení pandemie zapojeno. Je to dokonalý opak one-man show. Přála bych si, aby to velké společné dílo někdo dokázal ukázat v celé šíři. Všem, kdo se na něm podílejí, bych z celého srdce přála, aby se jim dostalo uznání, které si zaslouží.

...

Už v listopadu jsem si spočítala, že jsem zhruba za tři týdny od návratu do nemocnice vypsala stejně úmrtních listů jako předtím za dva roky práce. Dokážu se smířit s tím, že lidem, kteří u nás umírají, nabízíme převážně paliativní péči — tedy takovou, která směřuje k minimalizaci utrpení a zachování komfortu a důstojnosti nemocného bez zkracování délky života. S čím se smířit nedokážu, je lhostejný přístup, který ke smrti desítek tisíc lidí zaujímá velká část společnosti včetně lidí v mém okolí.

Jako by na životě člověka, kterému je sedmdesát nebo osmdesát let, už nezáleželo. „Umělé prodlužování životů osmdesátníků za každou cenu,“ četla jsem někde o dnešních opatřeních. Kamarádka mi píše o své mamince, která je dlouhodobě nemocná a házení starších a nemocných lidí přes palubu ji psychicky trápí. A pak u nás během mé služby umírá tatínek kamarádů.

„Posledních dvacet pět let se kvůli srdci zadýchával i při cestě na autobus. Před pár lety se to po operaci zlepšilo tak, že mohl na výlet, na běžky. Plánovali s vnoučaty čundr, že si vynahradí to, co tak dlouho nešlo... Je těžké přijmout, že už to nebude,“ píše kamarádka o tom, co se nedá vrátit.

...

Vyhrožujeme si. Druhým Bergamem, přehlcením nemocnic, únavou zdravotníků. A na druhé straně nevzdělanými dětmi s psychickými problémy, krachem podniků, kolapsem ekonomiky. Jako by to stálo proti sobě: ve skutečnosti nestojí. Neseme si s sebou ale pořádný batoh traumat. Je snadné pod tou tíží vylétávat jako čert z krabičky a hádat se o rouškách, zavřených školách, očkování, Ivermektinu...

„Paní doktorko, co můžu dát panu H.? Je špatnej z toho, jak vedle něj pan V. umřel,“ ptá se sestřička. Jdu se na pana H. podívat. „Víte, mně tyhle věci dost berou,“ povídá pán. „Já jsem měl kocoura, a když mi umřel, měl jsem čtrnáct dnů arytmie. Pak mi přinesli kotě a přešlo mě to.“ Jak vypráví, představuju si, že bych mohla v rámci léčby předepisovat kočky. Velké, chlupaté a hřejivé. Předepsala bych je do nemocničních postelí, ale myslím, že bychom něco takového potřebovali skoro všichni.

Je to samozřejmě iluzorní představa — a alergici by něco takového určitě neocenili. Jestli ale tahle společnost něco potřebuje jako kočka drbání, je to pocit, že jsme důležití. Že se naše existence počítá a že jsme hodni důvěry. Buďme si kočkou, pro sebe i pro druhé!

Diskuse

Krásná slova, paní doktorko. ;-)

Ovšem, takový Marx by k tomu poznamenal, že napřed je nutno odstranit bezcitný systém kapitalistické produkce, který svým principem všeobecné konkurence denně sám generuje negativní vztahy mezi lidmi - a že teprve potom je možno mít reálné vyhlídky na to, aby se lidé proměnili v "hřejivé kočičky"...

Pokud ovšem, pane Poláčku, četnost mentálních interakcí s Marxem stoupne v určitém místě prostoru nad kritickou hranici, zažehne se v okolí destruktivní zuřivá reakce.

Bezcitný systém včetně všech negativních vztahů je pak doslova rozmetán na kousky a lidé se promění nikoliv v hřejivé, ale přímo v prskající kočičky. Veškeré zdroje Marxova ionizujícího záření by proto měly podléhat přísnému oku Dany Drábové.

Co se zacházení s ideovým dědictvím jistého Karla Marxe týče, pane Nusharte, pak i tady platí především Aristotelova maxima: všeho s mírou.

Brát - a používat - z Marxe to co je z jeho myšlenek trvale platné; ale (tady máte pravdu) chránit se všeho co by mohlo přerůst v neřízenou řetězovou reakci.

V jaderné energetice pokud vím tuto funkci plní kadmiové filtry; v oblasti společenského dění by tímto "filtrem" měl být zdravý lidský rozum. Kterého je ovšem bohužel velmi pomálu, jak se kromě jiného znovu a znovu ukazuje právě v dění kolem koranavirové krize.

Z mého Geiger-Müllerova počítače se, pane Poláčku, začíná ozývat podezřelé praskání. Raději na sebe hodím olověný oblek a půjdu si zaběhat.