Když jsem vloni 22. března po několika měsících v zahraničí vystupovala z nouzového vládního autobusu na pražském hlavním nádraží, v nemocnici Na Bulovce zrovna na koronavirus umíral první člověk v naší zemi. Byl to čtyřiadevadesátiletý muž, který se pevnému zdraví netěšil ani před nákazou.

Tehdejší ministr zdravotnictví Adam Vojtěch jeho smrt označil za nesmírně smutnou zprávu. Stejně tak učinil i vicepremiér Jan Hamáček, který zároveň vyslovil naději, že úmrtí otevře oči lidem, kteří koronavirus zlehčují. Dokonce i prezident Miloš Zeman — či přinejmenším jeho účet na sociálních sítích — vyjádřil nad úmrtím lítost a vyzval společnost k pospolitosti a dodržování opatření.

Vydala jsem se prázdným vlakem do rodného Trutnova, nad nímž tak jako snad úplně vždycky viselo šedivé nebe. Když jsem mámě na prahu domova řekla, že by mě možná neměla poprvé po půl roce obejmout, protože jsem se zrovna vrátila z jednoho z evropských ohnisek nákazy, rozplakala se.

Dva dny po mém příjezdu podlehli koronaviru další dva lidé, třiasedmdesátiletá žena a čtyřiačtyřicetiletý muž. Ano, tělo onoho čtyřiačtyřicátníka sužovalo nádorové onemocnění. Umenšuje to snad v porovnání se zdravými jedinci jeho právo na život? Neumenšuje. A ani se to tehdy nikdo neodvažoval tvrdit, ač nás jeho rakovina možná uklidňovala, že po zdravých lidech zatím koronavirová smrt nesahá.

Nálada společnosti houstla obavami a nejistotou. Šlo však o obavy a nejistoty sdílené většinou. Spojovaly nás. Domácnostmi po celé republice klokotal v zájmu nedostupných roušek rytmus šicích strojů. Sítěmi se šířila hashtagová naděje #spolecnetozvladneme.

Tehdejší pospolitost a trpělivost společnosti zřejmě patří mezi důvody, proč jsme jarní vlnu koronaviru skutečně zvládli. I když i tehdy umřeli lidé, kteří umřít nemuseli. Třeba třiačtyřicetiletý Jaroslav Filip, po němž zde zůstala žena Martina, dvě dospělé děti, dva vnuci a nejmladší syn s vrozenou vadou. Na živobytí Martiny a nejmladšího syna se následně pořádala finanční sbírka…

Naše nesouměřitelné bolesti

Uplynul rok. Píše mi Mike, jak se mám. Mike je neskutečně dobrosrdečný Brit, který mě vzal vloni v září stopem ze španělské Sevilly. Shodou milých náhod jsme oba mířili na magickou pláž v pobřežní vesničce Bolonia, na niž navazují písečné duny a borovicové lesy.

Mike je mimo jiné i zatraceně svědomitý. Po celou dobu jízdy jsme na sobě měli roušku. Na pláži jsme se rozdělili s tím, že se možná sejdeme později. Večer dul mocný vítr. Bylo naprosto nemyslitelné, abych spala pod širákem, jak jsem plánovala. Mike mě pozval do dodávky na víno a kvůli popíjení si tak roušku konečně svlékl. Opakovaně vyjadřoval radost z toho, že se po půl roce ocitá v blízkosti člověka, a v položertu se omlouval za možnost, že má koronavirus a nakazí mě.

Vůbec jsem měla během oné letní rozvolněné naivity dojem, že jsou na sebe lidi tak nějak hodnější.

„Všichni jsme unavení a rezignovaní, nikdo ničemu nevěří, nikoho nic nezajímá, žádné světlo na konci tunelu, hluboká společenská krize,“ odpovídám teď Mikeovi na zprávu. Když si to po sobě čtu, vidím, že jde o přehnaně paušální a temné tvrzení.

Nadále mezi námi dýchají lidé, kteří v lepší zítřky věří a kterým na ostatních záleží. Obecně jsme však zvlášť v porovnání s jarem poněkud rozklížení a sami. Každý se zvlášť potýkáme s různě tíživými břemeny, které na nás život během pandemie naložil.

Někteří ztratili práci, jiní partnera či matku. Někteří umírají na koronavirus, jiní v beznaději ukončují život z vlastního rozhodnutí. Někomu svírá hrdlo samota v garsonce, jiné dusí nemožnost utéct z domácí ponorky s rodinou a znásobenými domácími povinnostmi.

Každý z nás si s sebou nese své bolesti. Nejde je postavit na váhu a porovnávat s bolestmi ostatních. Na každé z nich záleží, každá z nich ve svém prvopočátku vychází z totožné příčiny a každou z nich bychom se měli jako společnost zabývat. Přesto se zájmy ekonomiky staví proti zájmům zdravotnictví. Zájmy živnostníků proti zájmům lidí, kteří mohou zemřít.

Co mrtvý, to jeřáb

Uplynulé tři týdny jsem trávila z velké části hovory s pozůstalými po obětech koronaviru a se zdravotníky z covidových jednotek, tedy s lidmi, kteří jsou přímým dopadům koronaviru na zdraví a životy nejblíže. Je to právě zlehčování, popírání či nezodpovědnost části veřejnosti — pramenící mnohdy částečně z jejích vlastních bolestí —, které jak pozůstalé, tak zdravotníky zraňují — vedle ztráty lidských životů — nejvíce.

Umírá dvě stě lidí denně. Zdravých i nemocných, mladých i starých. V momentě, kdy píšu tento text, je oficiální počet zemřelých 24 530. Mnoho dalších lidí zemře ještě předtím, než tento text stihnu dopsat. V pondělí 22. března ráno, kdy má tento text vyjít, bude oficiálních obětí koronaviru asi 25 tisíc. Mezi tím půltisícem lidí, kteří do pondělí zemřou, může být někdo, koho známe.

Zdá se však, jako by rostoucí číslo zemřelých otupovalo naši schopnost představit si, co pětadvacet tisíc mrtvých znamená: něčí lásky, příbuzné, přátele, ale třeba i zdravotníky, pečovatele, kolegy či zaměstnavatele. To, že mnozí zkrachovali nebo propadli depresím, je strašlivé, ale vedou z toho — sic trnité — cesty zpět. Ztracené životy nevrátí nic. „A zapomíná se na nás, kdo jsme tu zůstali,“ posteskla si mi Renata, jejíž tatínek podlehl koronaviru vloni v říjnu.

Jak si představit desetitisíce či statisíce mrtvých? Jak si představit zcela jistě značně podhodnocené 2 715 249 ztracených životů na celém světě? To jsou otázky, které bychom si za účelem uznání závažnosti situace a důstojného vykročení do postpandemické budoucnosti měli klást.

Někteří na ně již odpovídají. Vznikají virtuální památníky, kam pozůstalí vkládají vzpomínky na zemřelé blízké. Umělkyně Karla Funderburková začala vloni na jaře za každého zemřelého Američana skládat z barevných papírů jeřábí origami. Když přestala stíhat (což se stalo zatraceně brzy), začali jí tisíce papírových ptáčků posílat lidé z celého světa.

Abychom jako společnost nebyli v rozkladu

Stejně tak země po celém světě vynalézají způsoby, jak společně a veřejně projevit zemřelým a pozůstalým úctu. Některé s tím čekaly do výročí prvního koronavirového případu, úmrtí či lockdownu, jiné s výrazy sdíleného smutku neotálely.

V čínském Wu-chanu, odkud se nákaza do světa rozšířila, vloni v dubnu po dobu tří minut všechny semafory zářily červeně a zastavily dopravu. Těžce zasažené Španělsko vloni v květnu oficiálně truchlilo dokonce po dobu deseti dní, kdy ani Real Madrid netrénoval. Velká Británie zase v červenci osvítila své veřejné budovy modře.

Někde se světla rozsvěcejí, jinde zhasínají, někde se navěšují stužky, jinde se svěšují vlajky. Možností rituálů je nespočet a na jejich podobě až tak nezáleží. Jejich společné prožívání má nicméně důležitou terapeutickou a očistnou funkci pro naši poraněnou společnost.

„Jde o to, abychom to jako společnost zvládli, abychom po konci pandemie nebyli v úplném rozkladu. Stalo se, že jsme si málo připomínali smutek těch, kteří jsou okolo nás, a že řadu lidí už nebudeme znovu potkávat,“ vysvětluje v rozhovoru pro Novinky bývalý disident a publicista Petr Pospíchal, který organizuje českou Minutu ticha za oběti pandemie.

Dnešní minuta ticha, provázená vyzváněním kostelních zvonů po celé zemi, znamená pouhý začátek našeho vyrovnávání s pandemií. Iniciativa s dneškem nezaniká, ba naopak chce nadále fungovat jako „prostor pro společný stesk a setkávání“ a plánuje i založení sbírky na důstojný památník obětem koronaviru.

Jde o uznání bolesti pozůstalých a závažnosti neštěstí. O připomínku, že v pandemii nejsme sami. O návrat lidskosti a empatie do způsobu, jímž o pandemii uvažujeme a hovoříme.

Minuta je časový úsek, během nějž si obvykle třeba nestihneme ani uvařit kafe — a přesto může mít zásadní celospolečenský význam. Nezáleží na tom, koho volíme, co si myslíme o vládních opatřeních, jak moc byly za poslední rok postiženy naše životy, ani koho či co z toho viníme.

Dvacet pět tisíc lidí se už mezi nás nikdy nevrátí. Věnujme jim dnes v poledne, na první výročí koronavirového úmrtí v České republice, jednu minutu ticha.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.