Každých sedm minut a pět sekund

Petr Pospíchal

Počet obětí nového koronaviru z řad občanů České republiky je obrovský, v přepočtu na velikost populace dokonce největší na světě, píše jeden z iniciátorů akce Minuta ticha za oběti pandemie, která připadá na poledne v pondělí 22. března.

Společenská debata se nesmí opírat o náhodné, nekompetentní nápady a výroky, nýbrž o poučená a zodpovědná fakta podložená názory lidí, kteří za ně ručí svojí osobní pověstí. Jen tak můžeme plánovat budoucnost, která bude v našich rukou. Foto FB Eka Sipoczova

Každých sedm minut a pět sekund zemře na koronavirus jeden z nás. Údaje z posledních dnů, v nichž počet zemřelých stoupá, jsou opravdu takto tragické. Další zemřelí se objeví ve statistikách nadúmrtí, které budou dopočítány s několikatýdenním zpožděním.

Tento sedmiminutový interval nezahrnuje žádné oběti dopravních nehod, jak se nám snažil nedávno namluvit ten pán, který je z důvodu náhody ministrem zdravotnictví. Pro porovnání: dopravní nehody v České republice připravily v roce 2020 o život celkem 460 lidí. I to je mnoho a jsou to velmi smutné příběhy, svým počtem ovšem v docela jiném řádu.

Prožíváme nyní období, v němž jsou dobré zprávy vzácné. Jejich čas jistě zase přijde, teď se ale musíme podívat realitě pěkně zblízka do tváře. Máme za sebou několikaměsíční zkušenost, kdy jsme si nalhávali, že situace je lepší, než skutečně byla. Že jsme na dobré cestě. Že hůř už bylo. A že si zasloužíme normální Vánoce. Že máme taky různá práva, třeba právo lyžovat na přeplněných svazích nebo se scházet a navštěvovat se. Současná situace by nás tedy neměla překvapovat. Je logickým důsledkem předchozího chování naší společnosti. Naději nesmíme hledat v dětinském popírání skutečného stavu věcí.

Nynější počty obětí v naší zemi jsou mimořádně tragické. Píše-li jeden z velkých českých informačních webů o situaci v Brazílii pod titulkem Jako když spadne atomová bomba. Covid v Brazílii sílí, dopad bude globální, je to popis přiměřený rozsahu tamní tragédie.

My bychom si ale mohli jen přát, aby u nás řádila, obrazně řečeno, pouze ta atomová bomba z titulku. Bohužel je třeba říct, že u nás je — vůči počtu obyvatel — zemřelých dvojnásobek. A to jak v celkovém počtu obětí, tak i v počtech těchto dní, které jsou v Brazílii po velkém růstu počtu obětí v posledních třech týdnech obzvláště tragické.

Ve Spojených státech amerických uspořádal prezident Biden v minulých dnech velkou smuteční vzpomínkovou akci za oběti koronaviru. Zemřelých tam dosud je celkem půl miliónů, a vždy se dodává, že nejvíc na světě. Českých více než 23 tisíc dosavadních obětí podle oficiálních statistik snadno porovnáme, počet odpovídá 730 tisícům obětí v USA. Pojem „nejvíc na světě“ tedy patří k celkovému počtu zemřelých v naší zemi. Přijměme tento fakt a nepokoušejme se ho přesouvat do vzdálených zemí. Máme jen smůlu? Kdepak, smůlou to není. Nedokázali jsme si vynutit přísná opatření v době, kdy byla nezbytná.

Kdyby každý den spadlo nad naší zemí dopravní letadlo standardního modelu Boeing 737, ba ne, to si vůbec neumíme představit. Právě tolik obětí nyní denně umírá na covid-19.

Prožíváme katastrofu, kterou nesmíme zlehčovat ani v náznaku. Je to tragédie, jakou si budou výstražně připomínat i pokolení, která přijdou po nás. Připustit si to je zkouškou naší odvahy a našeho smyslu pro realitu.

Popírání jako obranný reflex

Je třeba mít jisté pochopení pro všechny, kteří si rozsah následků a rozsah tragédie nepřipouštějí. Obranný mechanismus mají lidé jako biologický druh ve své přirozené mentální výbavě. Je to clona, která nám lidem dovoluje dále žít — navzdory neštěstím, pohromám či válkám. Bez ní bychom se stěží mohli nadále starat o živobytí, o rodinu, o svoje vlastní bezpečí. Snažíme se nepřipouštět si nebezpečí a uzavírat se před špatnými zprávami. My lidé potřebujeme naději a je dobře, že se její náznaky snažíme objevit i v krajně obtížných situacích.

Přesto máme říkat a psát, jak se věci ve skutečnosti mají. To je druhý pól našeho přirozeného lidství. Varujeme se navzájem před nebezpečím, voláme do okolí, jestliže se cítíme ohroženi.

Moderní společnost musí umět s těmito ze své podstaty protichůdnými přirozenými postoji zodpovědně pracovat. Nezlehčovat hrozby, umět se rozhodovat k opatřením, která odpovídají vážnosti situace. Nezvyšovat hladinu strachu, ale účinnými omezeními potlačovat reálné ohrožení. Toho nelze dosáhnout jinak než snížením komfortu naší každodennosti.

Omezení, která máme a musíme strpět, jsou připomínkou skutečnosti, že jako jednotlivci nejsme na světě sami. Však bychom úplně sami ani nedokázali žít. Na sobectví nemáme právo. Naopak máme právo, ba povinnost, upozornit ty, kteří věří ve svou vlastní nesmrtelnost, zatímco smrtelnost druhých je obtěžuje. Každé naše porušení pravidel může někoho stát život, nebo třeba jen — dá-li se to vůbec takto říci — nekonečné dny v bolestech.

Počty, údaje a statistiky ohledně pandemie působí odtažitě a na leckoho i málo srozumitelně. Ale jsou tím nejdůležitějším poznatkem, který máme. Tím poznatkem, který může zachraňovat životy, protože nám umožňuje pochopit, co se bude dít zítra, za týden, za dva týdny, ba i za měsíc. A tomuto pochopení přizpůsobovat své rozhodování. Údaje jsou ale také neúprosné.

Respekt k faktům

Z počtu nákaz lze počet budoucích úmrtí odhadnout velice přesně, stejně tak počet pacientů s těžkým průběhem onemocnění. Křivky grafů se nelámou nečekaně, vždy jsou plynulé a jejich ohyb je pozvolný. Lze podle nich dobře předvídat, co se bude dít.

Věřit v brzké rozvolňování je stejně pošetilé, jako věřit pověrám z dávno minulých staletí. Jednou z příčin současné katastrofy je ochota příliš mnoha lidí uvěřit pandemickým pověrám těchto měsíců. Tyto pověry jako fata morgana předstírají blízký zdroj vody, ačkoliv ještě daleko za obzorem je pouze sucho. Písek, žár a zase sucho.

Chceme-li se vyhnout další vlně nákaz, nemoci a umírání, nesmíme žádné rozvolňování v nejbližších týdnech připustit. A měli bychom vypískat všechny, kteří to budou navrhovat. Když ne kvůli jiným, tak alespoň kvůli sobě. Lidé budou na tuto nemoc umírat ještě dlouhé měsíce. Jen se neví, kteří to budou. Může se stát, že mezi zemřelými budeme my sami. Já nebo ty. Většina z těch, kteří už nejsou mezi námi, si tuto krutou možnost nepřipouštěla. Jenže naše lidská existence je křehká. Naše životy se v tomto čase kymácejí na velmi tenké, bouřlivě rozhoupané niti.

Počty a údaje platí, zatímco dojmy a pocity teď nepomáhají. Snad nám současná tragédie pomůže pochopit, že mezi názorem a výkřikem, který se za názor vydává, je zásadní rozdíl. Ne všechno, co někoho napadne, je názor. Společenská debata se nesmí opírat o náhodné, nekompetentní nápady a výroky, nýbrž o poučená a zodpovědná fakta podložená názory lidí, kteří za ně ručí svojí osobní pověstí. Jen tak můžeme napříště řešit společenské krize, jen tak můžeme plánovat budoucnost, která bude v našich rukou. Jen tak se můžeme propracovat k budoucnosti, v níž umírání bude opět v naprosté většině přirozeným koncem našeho vyměřeného času.

Zatímco dočítáte tento článek, zemřel jeden z lidí kolem nás na komplikace spojené s koronavirem. Měl své blízké, kteří ho anebo ji měli rádi. Bude jim chybět. Dva další byli během vašeho čtení přemístěni v nemocnici mezi pacienty v závažném stavu. Tři další byli přijati v akutním stavu do nemocniční péče. Šest jiných dostalo oznámení o pozitivním výsledku testu. A dalších osm se nakazilo, aniž by u nich nákaza vyvolala příznaky onemocnění. Přesto však mohou onemocnění dále šířit.

Strach nás zraňuje a oslabuje. Nechci posilovat strach, protože nesmíme ztrácet naději. Chci připomenout, že lhostejnost a sobectví zabíjí. Bohužel doslova.

Diskuse
JV
March 18, 2021 v 14.21
Pár řádek na vysvětlenou

Díky za pěkný článek, pane Pospíchale.

Ptáme-li se proč právě u nás jsme na tom ohledně Covidu tak špatně, resp. nejhůře na světě, nemělo by nám uniknout několik následujících faktů:

Zaprvé. U nás se v politice a veřejné sféře nikdy nic neřeší proto, aby se daný problém vyřešil, ale proto, aby z řešení daného problému měl někdo prospěch a někdo jiný zase neprospěch. Tento „princip“ si tu pěstujeme mnoho a mnoho desetiletí.

Zadruhé. Nikdy nic nedovedeme dělat naplno a důsledně. Všechno se u nás dělá polovičatě, tedy na způsob chytré horákyně a vlka, který se nažral a koza přesto zůstala celá. Také tento „princip“ si tu pěstujeme po mnohá desetiletí.

Zatřetí. Švejkujeme a nic nebereme vážně. Toto švejkování jsme se naučili tak dokonale, že s ním počítají i instituce státní moci. Samy tyto instituce už ani nepředpokládají, že by jejich závazné výnosy bral někdo smrtelně vážně. (Proto někdy raději jen „doporučují“.) I tento „princip“ švejkování si tu pěstujeme nejméně sto let.

Začtvrté. U nás je celospolečensky přijatelné, že „autority“ kážou vodu a píjí víno. Krásně nám to předvedl pan Prymula. Ale i pan Babiš, jehož manželka si s dcerou vyrazila z domoviny sužované Covidem na dovolenou do exotických krajin. Také toto je náš pradávný standard, jímž se nemalá část našeho občanstva bez uzardění řídí.

Pro to všechno ovšem neviním oním zoufalým pandemickým stavem vládu, resp. pouze vládu. Naše Coronavirová tragedie je totiž obrázkem stavu celé společnosti. A také si dovedu představit, že za vlád předchozích, tj, vlád Klausových, vlády Topolánkovy, Nečasovy i Sobotkovy by to bylo jenom horší.

Nicméně Babišova vláda to odskáče při podzimních volbách (dočkáme-li se jich vůbec) a odskáče to zaslouženě. Protože nedokázala jít jinou cestou než tou „tradiční“, jak jsem ji popsal ve čtyřech výše uvedených bodech. Co přijde po této vládě to si raději nechtějme ani představovat …

March 19, 2021 v 20.44
Řešíme, jako vždy, minulou válku.

Nepěkným klišé nejprve "vytknu před závorku", že připsat 100% nadúmrtí koronaviru je věcně nesprávné. Právě ta opatření, která odmítáte "rozvolňovat" (uvozovky proto, že jde o v češtině neexistující slovo, novotvar vytvořený loni) se na nadúmrtích podílejí. G. Orwell přesně vystihl působení newspeaku.

A k věci samé: Proč tvrdím, že bojujete minulou válku? Protože stádní imunita prostě vzniká tak jako tak. Imunizaci lze rozdělit na aktivní a pasivní, a tu aktivní pak na přirozenou a umělou. Pasivní imunizaci (gamaglobulinové preparáty z lidské krevní plazmy a hyperimunní séra získaná od osob po rekonvalescenci) jsme nevyužili v míře přiměřené možnostem. Proč, to je na delší debatu, ale podstatou - vedle běžné neschopnosti lidí, co se vecpali na místa s rozhodovacími pravomocemi - je mimo jiné i zoufalé popírání role lidské imunity při velkých epidemiích. Zoufalé proto, že se tak podobá popírání klimatických změn nebo popírání Darwinovy evoluční teorie. Škoda těch životů, které by hyperimunní sérum od dobrovolného dárce krevní plazmy odebrané po prodělání nemoci mohlo zachránit. A. Wright, šéf objevitele penicilinu Fleminga, by plakal, bývala to před sto lety (!) jeho parketa. Hrdinové z roku 1925 na Aljašce, kteří vezli sérum proti záškrtu na psích spřeženích z Anchorage do Nome, by nechápali co máme v roce 2021 proti sérům. Oni s ním překonali 1800 km Aljašským mrazem, dodnes se tou trasou jezdí závod psích spořežení (Iditarod) na jejich počest. Ale to bychom nemohli imunizaci nahradit newspeakem "promořování" a udělat z ní bubáka, že...

Zbýva imunizace aktivní. Té přirozené jsme se v ČR vyhli loni, a proto to musíme dohnat letos. Osud zbabělých. Ta umělá (očkování) jde stejným směrem a účinek obou se sečte. Škoda těch životů lidí, kteří letošní zimu museli zemřít, protože nedostali šanci na přirozenou imunizaci loni v pozdním jaře a v létě za příznivějšího sezónního individuálního zdravotního stavu. Ale to je již osud nešťastných členů zbabělých lidských společenství.

Je-li toto minulá válka, jaký boj nás tedy teprve čeká?

On nečeká, ta tragédie právě teď probíhá. Tragédie celé generace dětí. Jsme svědky infanticidy, na niž bezmocně hledí rodiče, a která je páchána ve jménu "zranitelných" prarodičů. Důsledky těchto dvou let, respektive obrovské zbabělosti těchto dvou let, přetrvají nenapravitelně a nekompenzovatelně po celý život současné juvenilní populace, tedy nejméně šedesát příštích let, ale patrně se přenese i do další generace. Můžeme si gratulovat. Zavřít dětem a adolescentům školy, sportoviště, zájmové kroužky a kulturu kvůli dvouleté epidemické epizodě bez ohledu na budoucí nenapravitelné důsledky je v zásadě totéž, jako svítit si čtyřicet let "na jádro" bez ohledu na tisíce let rozpadu vzniklého jaderného odpadu. Praktické cvičení z předmětu "alibismus".

"Počet obětí... v přepočtu na velikost populace dokonce největší na světě... Připustit si to je zkouškou našeho smyslu pro realitu."

--------------------------------------

Existují místa, kde neexistují žádné hygienické standardy, úroveň zdravotní péče je tam nesrovnatelná, řádí tam nové, daleko agresivnější mutace koronaviru, lidé tam žijí hlava na hlavě - dodržování nějakých protiepidemických opatření je tam těžko představitelné.

Jsou u nás lidé nedisciplinovanější než Brazilci, Indové, či Egypťané, je na tom naše zdravotnictví hůř než ve Venezuele, je naše vláda ze všech vlád úplně nejneschopnější světě, nebo tu řádí ta nejhorší mutace koronaviru na světě? Můžete to, prosím, někdo nějak vysvětlit!?!!

Tohle je zkouška našeho smyslu pro realitu.

JV
March 20, 2021 v 9.7
Odpověď panu Nushartovi

Vážený pane Nusharte,

vysvětlení, které žádáte, Vám nepodá nikdo. Principům šíření Coronaviru totiž nikdo v dostatečné míře nerozumí.

Nejde však o to, jestli jsme v té věci doslova a do písmene nejhorší na světě. Jde o to, že jsme na tom zdaleka nejhůře mezi srovnatelnými zeměmi. A to stačí.

Já bych nás srovnával třeba se sousedním Rakouskem. Sám jsem tam řadu let žil a tak mohu srovnávat např. to, jak si Rakušané dokáží zorganizovat věci celospolečenského charakteru s tím, jak si totéž dokážeme zorganizovat v Čechách. A mohu Vás ujistit, že je to rozdíl ohromný. Samozřejmě v český neprospěch.

A v tom vězí ten důvod, proč jsme na tom nejhůře mezi srovnatelnými zeměmi.

Jiří Vyleťal

1. Důsledkem předkládání těžko uvěřitelných informací je nedůvěra.

2. Důsledkem nedůvěry je odpor k dodržování vyžadovaných opatření, která jsou pro potlačení nákazy potřeba a zachraňují životy.

3. Předkládání těžko uvěřitelných informací má za následek zbytečnou smrt mnoha lidí.

1. Pokud je pravda, že jsme nejhorší na světě, je třeba to rozumně zdůvodnit, tak aby tomu bylo možné uvěřit.

2. Pokud je to účelová lež s cílem oslabit vládu (tu vládu, která občanům předkládá ta opatření, ke kterým panuje nedůvěra), pak takováto účelová lež (že jsme v úmrtnosti na covid nejhorší na světě) má bohužel na svědomí zmařené lidské životy a sama k té vysoké úmrtnosti na covid u nás přispívá.

PK
March 20, 2021 v 9.36

Oni totiž v Rakousku nemají za prezidenta pana "Ku.da sem, kun.da tam", kterého jste ráčil volit, pane Vyleťale.

A nemají tam za předsedu vlády trestně stíhaného oligarchu, agenta StB, o kterém jste ráčil napsat obdivný článek (a urážlivý vůči Milionu chvilek pro demokracii) na jeden profláknutý dezinformační web.

JV
March 20, 2021 v 9.49
Máte pravdu, pane Nusharte

Ano, pane Nusharte, s tím lze naprosto souhlasit.

Jenom bych ještě ve zkratce shrnul to, co jsem v mém prvním vstupu uvedl opisem:

Náš systém správy veřejných věcí není vystavěn a provozován tak, aby byl schopen spravovat záležitosti obecného dobra. Naopak je vystavěn tak, že spravuje záležitosti výhodně postavených jedinců a zájmových skupin. Samozřejmě včetně penězovodů, které k nim směřují.

Ne že by to jinde (např. ve již zmíněném Rakousku) bylo principielně jiné, ale přeci jenom ten poměr mezi schopností státní správy konat ve věci obecného dobra a schopností státní správy vycházet vstříc zájmům mocných jedinců a jejich zájmových uskupení je jiný než u nás. Jiný ve prospěch obyčejných občanů.

Jiří Vyleťal

"Nejde však o to, jestli jsme v té věci doslova a do písmene nejhorší na světě."

O tu informaci, pane Vyleťale, podle mě právě jde.

Taková pravdivá informace má sílu nás vyburcovat k tomu, abychom to dělali lépe.

Taková nepravdivá informace má sílu zničit v nás poslední zbytky důvěry k tomu, abychom to dělali lépe.

JV
March 20, 2021 v 10.24
Moc pouhé věty?

Myslím, pane Nusharte, že takovou moc tato věta nemá.

Snad by ji mohla mít, kdybychom byli jako občané alespoň trochu jednotní, kdyby u nás existovalo alespoň v nějaké míře jakési společné "my", ale nic takového tu nevidím.

Jako celek jsme společnost rozbitá a žádná smysluplná jednotící síla tu není. Ani ten strach z Coronaviru. Však jsem to zmínil v mém prvním vstupu.

Jiří Vyleťal

PK
March 20, 2021 v 12.37

Jinak chtěl bych ovšem využít tuto příležitost ke konstatování, že to, jaký výkon podávají naši zdravotníci, je obdivuhodné, a zaslouží největší uznání.

Bohužel, dobří lidé musí pracovat a obětovat se navzdory svatouškům typu páně Vyleťala, kteří v Česku vládnou, a jsou zodpovědní za veškerou jeho mizérii.

Vy jste tu, pane Kolaříku, s těmi svými urážkami opravdu chyběl.

-----------------------------------

Autor článku, pod kterým, pane Vyleťale, tuto diskusi vedeme, se nás přece tou informací (že jsme nejhorší) snaží vyburcovat k tomu, abychom to dělali lépe. Pokud je ta informace pravdivá, může se mu to podařit. Pokud pravdivá není, podařit se to nemůže.

Říkáte tedy, že informace snad má tuto moc, ale jen v případě, že společnost je jednotná.

Tou jednotící silou bývávala obvykle kultura (nikoliv však ve smyslu "umělecká tvorba") a nějaký společný - z té kultury vyrostlý a jejími evolučními tlaky stále znovu a znovu ve své pravdivosti ověřovaný - společný ideál, podle kterého všichni toužili žít (a když už podle něj žít netoužili, tak to alespoň předstírali).

Kdysi zde snad skutečně byla ušlechtilými pohnutkami vedená snaha nějakých pokrokových sil přesvědčit lidi o pravdivosti svého ideálu - snaha stát se součástí jejich lidské - stále se rozvíjející a měnící se - kultury, součástí z ní vyrostlého a ve zkoušce pravdivosti znovu a znovu ověřovaného jednotícího ideálu. To se nepodařilo, ideál selhal, nebyl pravdivý, ukázala se jeho falešnost, byli jsme "poučení z krizového vývoje" a i ty pokrokové síly se poučily. Poučily se, takže dnes už ve jménu pokroku neusilují o jednotu, není také na čem se sjednotit, zato je na čem se roztříštit, na čem roztříštit starý řád (podobně jako ti ruští nihilisté druhé poloviny devatenáctého století).

JV
March 20, 2021 v 14.20
Pár slov o jednotě, rovnosti a solidaritě - panu Nushartovi

Ano, pane Nusharte, máte nepochybně pravdu.

Já bych řekl, že míra jednotnosti společnosti je přímo úměrná míře rovnosti. Tam, kde se pěstuje nerovnost, mizí solidarita a následně i jednotnost.

U nás jsme si dali po listopadu 1989 nerovnost přímo do vývěsního štítu naší nové tzv. demokracie. A podle toho to tu také vypadá. Jaká tak asi může být solidarita bezdomovce bydlícího pod celtou v lese u Dymokur a oligarchou soutěžícím s druhým oligarchou o délku zámořské jachty, že?

Bohužel, kapitalismus vytváří nerovnost zcela zákonitě a s ní zákonitě i nejednotnost.

Je-li přesto někde, kde vládne kapitalismus, méně nejednotnosti, tj. více solidarity a sociálního cítění, je to proto, že v takové společnosti pořád ještě žije (nebo přežívá?) křesťanství. To je třeba případ Rakouska.

Tam, kde se po křesťanství bezohledně šlapalo, jako např. u nás hned po první svět. válce, a to až do konce éry komunismu, je na tom společnost ve věci rovnosti a z ní rostoucí solidarity a jednotnosti daleko, daleko hůř. Dlužno podotknout, že ani po roce 1989 se křesťanství u nás nevzpamatovalo v tom smyslu, že by se odvážilo kritiky společenských principů (myšlen především kapitalismus), které solidaritu, rovnost i jednotu ničí a nadto se křesťanství příčí.

Jiří Vyleťal

Svět je, pane Vyleťale, nespravedlivý, plný utrpení. Člověk má často sklon chápat utrpení jako trest a hledat viníka. Ježíšovi učedníci uvažují podobným způsobem - třeba když se ptají: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ (I my všichni nyní hledáme viníky současného stavu, ať jde třeba o pandemii nebo o změnu klimatu, ptáme se, kdo se prohřešil, zda jsme to byli my sami, naše vláda, nebo třeba v případě klimatické změny snad naši předci?) Jak Ježíš učedníkům odpověděl je známo - neukazuje na viníka, ukazuje na smysl. Podle mě ta Ježíšova odpověď tedy poodkrývá smysl jinak těžko pochopitelného utrpení: naším úkolem není zkoumat, kdo zhřešil - čí je to vina, že od narození slepý člověk „není roven“ člověku, který od narození vidí a najít toho hříšníka, který je vinen slepotou nevinného (nebo ty viníky, kteří jsou vinni naší současnou situací) a pak je všechny ve svém srdci odsoudit za toto (naše) nespravedlivé utrpení. Naším úkolem je nechat se "křížem" utrpení ve svém srdci proměnit, neztratit důvěru ani přesto, že zatím smysl nevidíme a nechápeme. Buď nám pak "smysl dějin" sdělí třeba Karel Marx, nebo ho někdy poznáme ještě i za našeho vlastního života - co bylo zprvu neštěstím (například nějaké postižení), to se později může jevit jako požehnání a člověk nakonec může pociťovat i vděk. I kdybychom si ale všichni byli rovni v "právu na štěstí", od životních kopanců, tedy od těch neštěstí, by nás to stejně uchránit nemohlo, bylo by to jen striktní odmítnutí neznámého (jakéhokoliv) smyslu utrpení, bylo by to přesvědčením, že toto konkrétní utrpení žádný smysl nemá, že člověk má právo netrpět a v krajním případě se tohoto „práva netrpět“ má domoci třeba i uplatněním práva na eutanazii.

Odmítnutí utrpení je tedy potom odmítnutím života, protože sám život JE utrpení.

A odmítnutí viníka ("hříšníka") - jeho odsouzení v srdci - je odmítnutím bližního a vlastně i odmítnutím sebe sama, protože člověk je velmi často k vlastním vinám zcela slepý a nevědomě si je promítá do druhých.

JV
March 20, 2021 v 20.13
Pár slov o smyslu/nesmyslu utrpení

Vážený pane Nusharte,

to jsme se v té debatě o opatřeních proti šíření coronaviru dostali poněkud dál, než se čekalo.

Smysl lidského utrpení, to je pradávná otázka křesťanství.

Dnešní pohled na smysl či nesmysl lidského utrpení je asi tento: Utrpení samo o sobě žádný smysl nemá. Bůh si totiž utrpení nepřeje. A představa, že by Bůh lidi vychovával pomocí utrpení, je zcela nepřijatelná.

Avšak, jak víme, svět je vinou prvotního hříchu nedokonalý a proto není prost utrpení. Bůh však nabízí lidem možnost zpracovat utrpení uvnitř jejich duše tak, že plodem tohoto utrpení se nestane zatrpknutí, zášť, či cokoliv negativního, ale poznání, že každá bolest, utrpení ba i zlo nebudou mít poslední slovo. A že Bůh nakonec člověku každou slzu osuší a člověk s Ním jednoho dne bude hodovat v ráji, kde žádné utrpení není.

Váš Jiří Vyleťal

Ateista by, pane Vyleťale, nejspíše plným právem namítl: "Pokud si Bůh utrpení nepřeje a pokud je Bůh všemohoucí, proč tedy Bůh vůbec dovolí, aby nějaké utrpení existovalo, když utrpení samo smysl nemá?"

Já bych asi odpověděl, že toto je rozpor, který je neřešitelný bez změny naší představy buď o Bohu, nebo o utrpení, nebo změny obou těchto představ. Snad bych se mohl takovou změnu pokusit nastínit.

PK
March 21, 2021 v 19.15

Dopředu jsem avizoval, že nebudu mlčet, když tady budou trousit svá moudra pokrytečtí svatouškové “Ku.da sem, kun.a tam”, ovšem samozřejmě s plnou hubou křesťanství.

“Proti těm, co přes protesty

Mluví stále, ale z cesty.”

Jiří Suchý

Nu, vy dva jste si navzájem zbyli. K tomu vám blahopřeji. Nevím, komu více.

JV
March 21, 2021 v 19.44
Proč Bůh nezasahuje jak by si to lidé přáli - panu Nushartovi

Ano, pane Nusharte, to obvykle ateisté říkají. A já jím odpovídám toto:

Zaprvé. Lidé s Bohem žít nechtěli (příběh Adama a Evy) a pořád nechtějí (viz stav dnešního světa) a prpto s ním nežijí. Bůh totiž nechce, aby s ním lidé chtěli být, neřku-li jej milovat, protože to po nich někdo chce. Bůh je gentleman a necpe se tam, kdo ho nechtějí a proto nebrání lidem v tom, aby si život zařizovali bez něho. Bůh lidem dává svobodu.

Zadruhé. Následky ovšem si musí nést lidé sami. (Kdo je rodič, jistě to chápe.) Kdyby následky lidského jednání nesl Bůh, resp. lidi by před následky jejich zhoubného jednání chránil, nebyl by pravdivý. Sám by se protivil řádu, který při stvoření veškerenstva stanovil. Byl by nedůvěryhodný a byl by stejný jako lidé a nebyl by to už Bůh. (Kdo je rodič a ještě k tomu např. učitel, jistě chápe.)

Zatřetí. Připusťme na chvíli, že by Bůh měl zasahovat tam, kde se cítí člověk v nebezpečí, kde vidí nějakou hrozbu či nespravedlnost. Pak nastává ovšem otázka, kde by měl ten Bůh začít a jak by to měl dělat? Když rozhodčí ve fotbale nařizuje desítku, tak se křižuje a volá tedy Boha na pomoc - střelec i brankář. Střelec proto, aby mu to brankář nechytil a brankář proto, aby to střelci chytil. Komu má Bůh vyhovět, aby by spravedlivý a byl Bohem všech?

Vezměme vážnější situaci. Jak mohl Bůh dopustit takové zlo, jakým bylo masové vraždění Židů za druhé světové války. Proč všemohoucí Bůh při té hrůze matek jdoucích s dětmi v náručí do plynových komor nezasáhl? To se na to mohl dívat? To mu nestálo za to, aby konečně svou všemohoucnost projevil? Kde byl v Osvětimi ten Váš Bůh, ptají se pravidelně ateisté.

Všimněme si, jak lidé přesně na způsob Adama, který na Boží otázku „cos to za špatnost udělal?!“ odpovídá: „Navedla mne žena, kterou jsi mi dal.“ Vinen je tedy podle Adama Bůh a to tím, že mu dal ženu. A co dělají lidé po Osvětimi? Vinen je prý Bůh tím, že nezasáhl. Ne lidé, kteří vraždili. A proto prý žádný Bůh neexistuje nebo je bezmocný anebo mu ti děti v máminých náručích za to nestály.

Možná si někdo myslí, že i tak měl zasáhnout. A jak to měl udělat? To měl nechat ty dozorce na místě zkamenět? Nebo měli v tu chvíli zemřít v táboře všichni kromě uvězněných? Nebyla by to také nespravedlnost? Vždyť ti vojáci i s veliteli vládnoucí nad životy uvězněných měli doma také manželky, děti a rodiče. Do války je vyhnali z jejich pokojných domovů, měli svá civilní povolání a nikdy by je nenapadlo někoho posílat do plynu. Neměli na výběr, chtěli přežít, tak jaká je jejich vina?

A potom, kdyby měl Bůh zasahovat všude, kde se děje nepravost, musel by nás vodit jako loutky. Bůh však chtěl stvořit člověka a nikoliv loutky či naprogramované automaty. A co lidé? Ti by také chtěli být voděni jako loutky a fungovat jako roboti?

Zatřetí. Bohu se také vyčítá, že neochraňuje ty spravedlivé, kteří se proti Bohu neproviňují. (O tom je celá kniha Jób.) Jenže, kdyby ty dobré ochraňoval, pak by se přece lidé chovali vzorně jenom proto, že za to něco je. Byl by to obchod, něco za něco: „Já se budu chovat podle tvých představ Bože a ty mne za to něco dáš. A když mi nic nedáš, tak já se na všechno vykašlu, nebudu se tebou vůbec řídit a až to dotáhnu k válkám a hrůzám v Osvětimi, ještě tě obviním, že‘s to dopustil…“. Tak přesně tohle Bůh nechce. Bůh chce, abychom byli dobří sami ze sebe ne kvůli někomu a za něco.

Tak to byla taková úvaha na téma theodicey, na které jste naši diskusi navedl.

Dobrou noc, Váš Jiří Vyleťal

Děkuji Vám za odpověď, pane Vyleťale. Je to skutečně zajímavé - ano, Bůh nemůže tak docela nést následky svobodného lidského jednání. (Napadá mě k tomu ten vtip: Když chce Bůh člověka potrestat, splní mu do písmene jeho vlastní přání.)

No, teď jdu na test, pokud budu stále tak negativní jako doposud, tak se s chutí zapojím do výrobního procesu a k odpovědi se tedy pravděpodobně dostanu spíše až večer. Přeji pěkný den Vám i panu Kolaříkovi, který se také s potěšením zúčastňuje naší diskuse.

Tak jsem, pane Kolaříku, nejspíše negativní jako Vy. Nasadím tedy opět ten svůj sterilní čumák a s bezbřehou tolerancí O,046mm jdu dál radostně roztáčet kola kapitalismu!

Ateista by, pane Vyleťale, možná s nějakým bohem být i chtěl, musel by mu ale ten bůh existovat.

Čili ateisté si patrně často myslí, že náboženství je tu od toho, aby nějak (nějak podobně jako vědecká teorie) VYSVĚTLOVALO třeba vznik světa a pod. Já si naopak myslím, že od vysvětlování (odpovídání na ty otázky „jak“) je spíše věda. Náboženství podle mě vůbec nemá soupeřit s vědou, náboženství má odpovídat na ty otázky, na které věda není schopna nijak odpovědět, a to jsou otázky po smyslu věcí (otázky typu „proč"). Například proč existuje utrpení, jaký to má smysl, aby utrpení existovalo (pokud tedy neexistuje jen tak beze smyslu - cpát do všeho teleologický úhel pohledu je možná také nesmysl).

Ve Vaší odpovědi mě zaujala ta myšlenka, že Bůh nemůže nést následky svobodného lidského jednání, nemůže nést následky zhoubného jednání tím způsobem, že by každé takové jednání nějak "uváděl na pravou míru", že by ho napravovoval, včetně jeho (časných) důsledků. Tím by samozřejmě člověk přestal být svobodný a láska by byla znemožněna, protože žádná láska z donucení neexistuje, pro ni se musí člověk rozhodnout - potřebuje tedy k rozhodnutí pro lásku svobodu. Na druhou stranu však Bůh v určitém slova smyslu následky našich špatných činů přece jen nese - to je totiž stěžejní téma křesťanství, že Bůh vzal naše vlastní viny na sebe.

JV
March 23, 2021 v 8.41
Podstatné bylo řečeno - odpověď panu Nushartovi

Vážený pane Nusharte,

velice s Vámi souhlasím a myslím, že problematiku týkající se víry v Boha a ateismu, vidíme stejně.

Ateisté jsou lidé, kteří v existenci Boha nevěří, protože o jeho existenci se prostředky, které uznávají za jediné spolehlivé, nemohou přesvědčit.

S vědou a náboženstvím je to jak říkáte: věda zkoumá to, „jak“ věci v přírodě fungují a náboženství zkoumá „proč“ takto fungují a „proč“ tu dokonce jsou.

Ještě je dobré si uvědomit rozdíl mezi zkoumáním vědy a zkoumáním náboženství. Věda zkoumá tak, že starší výsledky výzkumů přehodnocuje, upravuje a nezřídka dochází ke zjištění, že je to jinak nebo i úplně jinak. Naproti tomu náboženství lidské poznání z pradávných dob a způsoby, jimiž lidé v dobách dávno minulých nahlíželi na svět kolem sebe, bere velmi vážně. Navazuje na ně a také v nich a pomocí nich nachází značnou část odpovědí na ono „proč“.

Ano, Bůh nemůže napravovat následky lidských hříchů, ale může - a to dělá – vést lidi k tomu, aby už nehřešili. Přičemž lidem trvale – stojí-li lidé o to – jejich hříchy odpouští. (To je dar přesahující všechno představitelné.) Na tom staví křesťanství. Bůh má také svůj plán jak hříchy nejen odpustit a lidskou vinu sejmout z viníků, ale i znovu otevřít lidem dveře do ráje, které za sebou zabouchli Eva s Adamem. Posílá na zem Ježíše Krista. Ale to už je další kapitola křesťanství, kterou my dva, pane Nusharte, bychom měli dobře znát.

Já myslím, milý pane Nusharte, že co se týče naší debaty, takhle už to stačí. Dobře jsme si porozuměli, podstatné bylo vysloveno a možná si to se zájmem i někdo přečetl.

Jiří Vyleťal

„Vést lidi, aby už nehřešili... odpouštět jim hříchy... Bůh má plán...“, obávám se, že tohle ateista nemůže pochopit.

Co si o tom myslíte Vy, pane Kolaříku? Nedalo by se třeba to slovo "hřích" nějak nahradit? Dovedu si představit, že na to slovo mohou mít někteří k náboženství kritičtí lidé i alergii. Mohou totiž nabýt dojmu, že slovo "hřích" je spojeno s jakousi bohorovností těch, kdo svévolně určují, co hřích je a co hřích není. Nedalo by se tedy nahradit například slovem "vina", které na rozdíl od "hříchu" budí dojem objektivity, dojem nezaujatého stanoviska? Hřích je totiž podle dnešních měřítek něčím, o čem si jakýsi nemoderní zaostalý člověk zcela nerozumně myslí, že je to špatné jednání, ovšem nelze nijak doložit, že o špatné jednání také ve skutečnosti jde. Hřích je prostě jakési "trapné" přesvědčení zaostalého člověka, kdežto vina - ta je objektivní, vinu lze člověku dokázat u soudu. Je to tak, pane Kolaříku?

PK
March 24, 2021 v 18.47

Nu, odpovím vám tedy, pane Nusharte, co bych vám neodpověděl.

Vina je do značné míry totéž co hřích, ale pokud tím míníte něco, co porušuje nějaká právní ustanovení a dá se dokázat u soudu, nemusí tomu tak být.

Odporné svatouškovské pokrytectví např. je samozřejmě veliký hřích, ale u soudu za to nikoho žalovat nemůžete.

+ Další komentáře