↗

O lidech, kteří zemřeli na koronavirus, se tu informuje s odstupem a chladně. Už jen fakt, že se o nich mluví jako o mrtvých, a nikoliv jako o zemřelých, usnadňuje jejich odtažité vnímání, redukované na údaje a počty. My všichni v nich ale potřebujeme vidět lidi se svými osudy a se svými náhlými odchody. Památník obětem covid-19 ve Washingtonu. Místní umělkyně Suzanne Brennanová Firstenbergová za každou oběť umístila na plochu v parku praporek s jejím jménem. Foto Ron Cogswell, flickr

Když jsme koncem loňského března sledovali záběry večerních procesí pohřebních vozů v italském Bergamu, začínali jsme chápat, že koronavirus není informace o dění ve vzdálené Číně, ale mimořádné ohrožení. A že je příliš blízko nás.

Přísné uzávěry a omezení nastaly nejspíše díky tehdy tajemnému muži, který zavčas přišel a přesvědčil nejvýznamnější členy české vlády, že je třeba rychle a tvrdě zasáhnout. Alespoň loni na jaře se to podařilo, na rozdíl od konce léta. Ale záběry z Bergama a později i dalších měst přesvědčily většinu obyvatel, že hrozba je vážná. Proto měly podstatný význam pro široké souhlasné přijetí uzávěr a omezení, a to zdaleka ne pouze v naší zemi.

Rituál prožívání smutku

Série večerních defilé pohřebních vozů v Bergamu a také večerní ovace zdravotníkům na balkónech měly ještě jeden význam, o kterém se dosud vlastně příliš nemluvilo. Rozsáhlé umírání obyvatel v důsledku nakažlivé nemoci může společnost zvládnout jen tak, že si projde rituálem spojeným s prožíváním smutku.

Je to jako v životě jednotlivce, když mu zemře někdo blízký. Při takovém počtu zemřelých, při tak nezvladatelné epidemii se potřeba smutku a rozloučení týká celé společnosti. Smutek jí umožní uvědomit si rozsah ztrát a symbolicky prožít odchod svých blízkých i neznámých, kteří už navždy budou chybět na ulicích, v parcích, v obchodech, v životech ostatních.

Uvědomí si tím trvalou nejistotu života a stálou blízkost smrti. A také si společnost připomene, že obvyklé priority běžného života nejsou neměnné a v nečekaných situacích si s nimi nevystačíme. A že i zvyklosti a uspořádání společnosti se mohou rychle změnit.

Nezpracované a neuzavřené trauma se vrátí později a bude naší společnosti ztěžovat přechod k normálnímu životu, ať už to má znamenat cokoliv. My všichni budeme potřebovat po této těžké zkušenosti pocit úlevy.

Neumírají čísla, ale lidé se svými jedinečnými osudy

Znepokojuje mě, s jakým odstupem a chladně se o těch, kteří zemřeli na koronavirus, informuje. Už jen fakt, že se o nich mluví jako o mrtvých, a nikoliv jako o zemřelých, usnadňuje jejich odtažité vnímání, redukované na údaje a počty. My všichni v nich ale potřebujeme vidět lidi se svými osudy a se svými náhlými odchody.

Jako by se za vyjádření empatie styděly politické elity, jako by se styděla média. Potřebujeme znát příběhy jednotlivých obětí. A nemusejí to být jen média, která o nich budou mluvit. Kdyby Poslanecká sněmovna zahajovala každý jednací den krátkým příběhem některého ze spoluobčanů, kteří zemřeli na koronavirus, byl by to velký přínos pro soudržnost naší společnosti.