Smutek a smrt v době pandemie: vyhlašme den obětí covidu-19

Petr Pospíchal

Navzdory cynikům už nemáme pochyb, že se kolem nás odehrává nebývalá tragédie, která patrně uzavírá jednu epochu a tu další započne. Nelze do ní dobře vstoupit bez rituálního prožití smutku za oběti, z nichž každá měla svůj jedinečný osud.

O lidech, kteří zemřeli na koronavirus, se tu informuje s odstupem a chladně. Už jen fakt, že se o nich mluví jako o mrtvých, a nikoliv jako o zemřelých, usnadňuje jejich odtažité vnímání, redukované na údaje a počty. My všichni v nich ale potřebujeme vidět lidi se svými osudy a se svými náhlými odchody. Památník obětem covid-19 ve Washingtonu. Místní umělkyně Suzanne Brennanová Firstenbergová za každou oběť umístila na plochu v parku praporek s jejím jménem. Foto Ron Cogswell, flickr

Když jsme koncem loňského března sledovali záběry večerních procesí pohřebních vozů v italském Bergamu, začínali jsme chápat, že koronavirus není informace o dění ve vzdálené Číně, ale mimořádné ohrožení. A že je příliš blízko nás.

Přísné uzávěry a omezení nastaly nejspíše díky tehdy tajemnému muži, který zavčas přišel a přesvědčil nejvýznamnější členy české vlády, že je třeba rychle a tvrdě zasáhnout. Alespoň loni na jaře se to podařilo, na rozdíl od konce léta. Ale záběry z Bergama a později i dalších měst přesvědčily většinu obyvatel, že hrozba je vážná. Proto měly podstatný význam pro široké souhlasné přijetí uzávěr a omezení, a to zdaleka ne pouze v naší zemi.

Rituál prožívání smutku

Série večerních defilé pohřebních vozů v Bergamu a také večerní ovace zdravotníkům na balkónech měly ještě jeden význam, o kterém se dosud vlastně příliš nemluvilo. Rozsáhlé umírání obyvatel v důsledku nakažlivé nemoci může společnost zvládnout jen tak, že si projde rituálem spojeným s prožíváním smutku.

Je to jako v životě jednotlivce, když mu zemře někdo blízký. Při takovém počtu zemřelých, při tak nezvladatelné epidemii se potřeba smutku a rozloučení týká celé společnosti. Smutek jí umožní uvědomit si rozsah ztrát a symbolicky prožít odchod svých blízkých i neznámých, kteří už navždy budou chybět na ulicích, v parcích, v obchodech, v životech ostatních.

Uvědomí si tím trvalou nejistotu života a stálou blízkost smrti. A také si společnost připomene, že obvyklé priority běžného života nejsou neměnné a v nečekaných situacích si s nimi nevystačíme. A že i zvyklosti a uspořádání společnosti se mohou rychle změnit.

Nezpracované a neuzavřené trauma se vrátí později a bude naší společnosti ztěžovat přechod k normálnímu životu, ať už to má znamenat cokoliv. My všichni budeme potřebovat po této těžké zkušenosti pocit úlevy.

Neumírají čísla, ale lidé se svými jedinečnými osudy

Znepokojuje mě, s jakým odstupem a chladně se o těch, kteří zemřeli na koronavirus, informuje. Už jen fakt, že se o nich mluví jako o mrtvých, a nikoliv jako o zemřelých, usnadňuje jejich odtažité vnímání, redukované na údaje a počty. My všichni v nich ale potřebujeme vidět lidi se svými osudy a se svými náhlými odchody.

Jako by se za vyjádření empatie styděly politické elity, jako by se styděla média. Potřebujeme znát příběhy jednotlivých obětí. A nemusejí to být jen média, která o nich budou mluvit. Kdyby Poslanecká sněmovna zahajovala každý jednací den krátkým příběhem některého ze spoluobčanů, kteří zemřeli na koronavirus, byl by to velký přínos pro soudržnost naší společnosti.

I těm, kteří v existenci koronaviru nevěří, podceňují jej nebo si zatím jsou jisti, že jim osobně neublíží, by se tak lépe doneslo, že v tomto problému jsme všichni spolu pohromadě.

Zkušenost posledního roku přes všechnu snahu o odstup a přes spíše statistické pojetí informací o působení nemoci znamená velké trauma, před nímž neutečeme. Kdybychom si loni v lednu mohli na pár sekund prohlédnout titulky těchto dnů, sotva bychom vůbec dokázali pochopit, natož pak někomu vysvětlit, co se mezitím muselo stát: „Krematoria nestíhají, mrtví se budou převážet“, „Zavřeno až do 22.ledna“, „S očkovacím pasem na sport i do ciziny“, „Bude to ještě strašně dlouhé a bolestné. Německo chce tvrdý lockdown až do Velikonoc“.

Navzdory cynikům, zlehčovačům, chřipečkářům či antirouškařům teď už nemáme pochyb, že se kolem nás odehrává nebývalá tragédie, která patrně uzavírá jednu epochu a tu další započne. Tato tragédie není viditelná na ulicích. Skryla se do sanitek, utekla do nemocnic, obsadila domovy seniorů, vešla do osamělých domácností a stále plní pohřební vozy.

Čtrnáct tisíc dosud zemřelých znamená osudy lidí, kteří mohli dále žít. Řada dalších lidí zemřela bez léčby a diagnózy doma, mnozí jiní zemřeli v důsledku přetížení nemocnic, protože léčba jejich zdravotních obtíží musela být odkládána.

Oběti chaotického řízení státu, který začíná budit obavy svých sousedů

Velká část zemřelých je nejen obětí viru, ale i obětí nepokorného, a především chaotického a nekoncepčního řízení státu, neschopnosti velké části elit dohlédnout dál než k zítřejšímu ránu. A vlastně i obětí nedostatku empatie.

Čím jiným je snaha zbrkle vyhovovat tušeným náladám veřejnosti? Slyšeli jsme mnohokrát, že si jistě přejeme před vánocemi nakupovat a sejít se s příbuznými, a proto je třeba ochranná opatření uvolnit. Inu kdo by si nepřál trochu uvolnění v únavě z izolace a samoty? Mnozí milí příbuzní, kteří o svátcích objížděli své babičky, dědečky a tety, tak nakonec drželi v rukou kromě dárků také kosu, ano, tu zlověstnou kosu ze středověkých a raně novověkých zobrazení smrtky.

Také proto česká média v těchto dnech přetiskují mediální titulky z okolních zemí. Jsou především o tom, že jsme — my, Česká republika — hrozbou, protože jsme nezvládli zkrotit koronavirus alespoň na přijatelnou, v místě a čase obvyklou mez.

Nebudeme-li tyto zprávy vnímat velmi vážně, můžeme zůstat po dlouhé měsíce v izolaci od okolního světa. V naší zemi máme setrvale, už po dlouhé týdny, více než čtyřnásobek pozitivně testovaných osob ve srovnání se sousedními státy. Silně v nich vnímají, že nám chybí odvaha být sami na sebe přísnější a že za každodenním přívalem laciných slov stojí rozporuplné a nedůsledné činy.

A bohužel také neustálá snaha o nenápadné změkčování ochranných opatření pod různými záminkami přikrývajícími tlak profesních zájmových skupin. Mírné snížení počtu nákaz je spěšně interpretováno jako zlepšení situace, ačkoliv současné údaje více než třináctinásobně překračují hranici, při které lze považovat šíření viru za stabilizované, byť zdaleka ještě nikoliv bezpečné — tedy padesát případů na sto tisíc obyvatel v souhrnu posledních sedmi dnů.

Je nutně třeba, abychom současné obavy okolních států proměnili v jasná rozhodnutí, která obnoví podlomenou důvěryhodnost naší země. Ztráta důvěry plodí vleklé krize. Snad ještě není pozdě se takové krizi vyhnout.

Vyžadujme proto ve vlastním zájmu prodloužení uzávěr a ochranných opatření, a to alespoň do konce března. Je to nezbytná podmínka pokojnější budoucnosti, která by v lepším případě mohla nastat ještě v tomto roce. Bez sebeukáznění se ale snadno může stát, že tento rok zůstane v našem povědomí jako ještě horší než ten předchozí.

Dobrodiní lékařské vědy a mezinárodní spolupráce

Pošetilost je družkou hlouposti i cynismu. Nakreslit smrtku s kosou je snadné. Nakreslit nezodpovědnost, nedostatek předvídavosti a ignorování principu předběžné opatrnosti je nemožné.

Představme si to úplně konkrétně: je-li za předchozí den oznámeno více než deset tisíc pozitivně testovaných lidí, je jisté, že dvě stě z nich během dvou až tří týdnů zemře. Nikoliv možná. Ne pouze za nějakých okolností. Zemřou jistě, jen se nedá odhadnout, kteří z nich to budou.

Mezigenerační paměť už zřejmě vytěsnila poslední podobnou událost, kterou byla pandemie španělské chřipky před sto lety. V porovnání s ní se můžeme zamyslet nad dosaženým civilizačním pokrokem, který byl v převážné míře financován po celém světě z veřejných rozpočtů, a tedy z daňových výnosů.

Moderní lékařská věda, genetika, biochemie, řada dalších blízkých oborů, dlouhodobá kumulace vědeckých poznatků, komplexní systémy současného zdravotnictví, ale i celosvětové rozšíření léčebných standardů a klinických postupů a široké otevření vysokého školství, to všechno tu před sto lety nebylo. A nyní nám to všem nejspíše umožnilo vyhnout se desítkám miliónů úmrtí.

Současný svět se často nejeví jako příliš šťastné místo k životu, ale srovnání následků pandemie koronaviru se zmíněnou předchozí pandemií ukazuje, že od mnohem rozsáhlejší tragédie nás uchránila schopnost mezinárodního společenství spolupracovat a sdílet řešení některých podstatných problémů lidstva. Dává nám to naději, že budeme schopni zvládat i jiné hrozby.

Jistě přijdou, to není zlověstná věštba, nýbrž statistická pravděpodobnost naplnění rizik, která jsme si, všichni společně, svou nezodpovědností namnožili. Ostatně i tuto pandemii jsme si svým přístupem k živé i neživé přírodě mimoděk vyprosili.

Třebaže rozsáhlé dopady pandemie dokážeme zhodnotit až s časovým odstupem, aspoň jsme si vyzkoušeli, nakolik se dokážeme vyrovnat se zkušeností náhlého celosvětového ohrožení. Společný celosvětový prožitek šíření i omezování pandemie je natolik unikátní, že nebude jen tak zapomenut a svět spíše stmelí.

I proces utlumení nákazy bude závislý na schopnosti spolupracovat. Necháme-li chudší země bez vakcíny a bez veškeré pomoci s její aplikací, virus se nám vzápětí vrátí zpět jako poděkování za sobectví a za krátkozrakost, a to třeba v době, kdy očkování ještě nebude mít plošný ochranný účinek anebo naopak už začne pomalu vyprchávat. Věřím, že realita si spolupráci nakonec vynutí.

To jediné, co ještě můžeme pro oběti koronaviru udělat

Vraťme se na závěr ke smutku a smrti v době pandemie. Proměna prožívání smutné události je až příliš nápadná v porovnání s nedávnou minulostí: smrt se stala anonymnější a je příliš častá.

Pozůstalí se nemohou rozloučit osobní přítomností u umírajícího. Chybí dotyky, chybí společné strávení posledních chvil.

Pozůstalí po smrti svého blízkého většinou ani nepláčou. Odpoutání se a prožívání loučení je krátké a spěšné. Většinou chybí i setkání příbuzných při smutečním obřadu, ba i obřad sám.

Je v tom přece jen asi i něco z historické paměti — při pandemiích nad prožíváním loučení obvykle převládala snaha těla zemřelých rychle pohřbít. Tato proměna umírání a loučení zanechá stopy nejen na pozůstalých.

Smutek, kterým po ztrátě tisíců obětí koronaviru v naší zemi budeme dodatečně muset projít, by mohl najít svůj symbol v připomínce dne, v němž zemřel první pacient s koronavirem v naší zemi. Bylo to 22. března 2020. Vyhlašme to datum každoročním Dnem památky obětí nemoci Covid-19. Právě tohle je to jediné, co ještě můžeme pro oběti koronaviru udělat.

Diskuse