Jednání Poslanecké sněmovny o dalším prodloužení nouzového stavu je už zavedeným a nudným rituálem. Minulý čtvrtek vzbudilo zájem hlavně v souvislosti s potyčkou národovce a zmateného antirouškaře Lubomíra Volného o mikrofon předsedajícího. Menší pozornost si vysloužila jen bizarní vystoupení toho posledního, od nějž by je člověk čekal: ministra zdravotnictví Jana Blatného (nestr. za ANO).

Co se stalo? Jakub Michálek (Piráti) na počtech obětí epidemie covid-19 ilustroval, jak mizerně si Česká republika vede oproti sousedním zemím. Ministr Blatný v obraně uvedl: „My vykazujeme každého, kdo zemře i na autonehodu a má covid, jako člověka, který zemřel na covid; pak ten den máme kolem 150 mrtvých.“

Není to bohužel poprvé ani naposled, co něco podobně bizarního říká. Nejprve si vyjasněme, proč se jedná o nesmysl. Blatný relativizoval jak již delší čas platné doporučující metodiky, tak průběžná zkoumání. Z nich ve zkratce vyplývá, že pro třicet procent zemřelých je covid-19 jasnou příčinou smrti. U dalších šedesáti procent sehrály roli komorbidity, ty ale neznamenají, že dotyční nemohli, nebýt nákazy, ještě dlouhé roky žít.

Lidé, kteří jsou uvádění ve statistice, ale jejich smrt s nemocí nesouvisela, činí asi deset procent. Ze strašlivých 15,5 tisíc mrtvých se ale nedá jen tak odečíst desetina. Demografická data a zkoumání nadměrné úmrtnosti naznačují, že zemřelých je více, nežli uvádí oficiální evidence. Lze odhadnout, že se jedná o opomenuté oběti takzvané nadměrné úmrtnosti, jež s novým koronavirem souvisí přímo i nepřímo: o ty, kteří zemřou bez testu mimo nemocnici či v důsledku omezení neakutní péče a izolace.

Jak shrnuje biochemik Jan Konvalinka v jednom z pravidelných rozhovorů: „Na covid, ne s covidem, zemřelo podle odhadů Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy asi 17 tisíc lidí.“ Z hlediska základní lidskosti jde o to, kdo by nebýt pandemie žil, ne co má napsáno „v papírech“. Navíc nikdo neví, kolika lidem nemoc zkrátí život svými trvalými následky. Podle zahraničních studií pacienty trápí nejen takzvaný dlouhý covid, ale zvláště v případě těžkého průběhu i horší dlouhodobá perspektiva.

Vymlouvat se na autonehody je zpupné a scestné. Myslí si snad Blatný, že nemocní porušují izolaci a houfně se mění v piráty silnic? Nebo se obětem nehod posmrtně dělají testy? Za celý rok zemřelo na českých silnicích 460 lidí, z toho asi 130 od zářijového vzestupu epidemie. I pokud by v covidové bilanci skončili všichni, tvořili by zhruba procento z celku obětí epidemie. Těžko říct, zda případ záměny autonehody a covidu existuje alespoň jeden.

Navíc je to jedno. Tváří v tvář obecné devastaci, šílenému úhrnu ztracených let života či prvnímu snížení střední délky života od války je jakkoli tvůrčí kverulantství nemístné. Stejně tak se můžeme hrabat v obskurně podrobných statistikách úmrtí a dumat, kolik covid-pozitivních zemřelo pádem ze stromu nebo po útoku krokodýla. Pokud budeme důslední, jistě lze napsat Blatnému, ať ihned vyšetří, zda dotyčný zemřel takříkajíc na krokodýla, nebo s krokodýlem. Co tím zjistíme, netuším.

Nebuďte slušnej, řekněte „promořování“

Stejně tak je nejasné, zda ministr Blatný ví, co dělá. Je ale zřejmé, co dělá z nás. Zlehčuje koronavirový masakr, zřejmě v jakési snaze naplnit vizi, podle níž se má strach z covidu-19 změnit v respekt. Ministrovi se zatím hlavně daří přikládat pod kotel informačního chaosu a dávat munici lidem, kteří — ať z hlouposti, snahy o psychický únik či přesvědčení — chtějí věřit, že za poslední půlrok nezažíváme bezprecedentní tragédii.

Nynější ministrovy výroky doplňují linii pravidelných tiskových konferencí a dalších výstupů, v nichž se zpravidla nehovoří o obětech pandemie, ale technicistním zásahu „rizikové populace“, jež se promítá do „zatížení nemocnic“. Mrtvé ostatně z nedávného projevu odfiltroval i Miloš Zeman, který jinak ke covidu-19 vystupuje — na své poměry — racionálně.

Na úrovni politických špiček převládá tón, podle něhož se nákaza „tak nějak“ děje. V terénu ji tiše za cenu nadlidské dřiny řeší zdravotníci. A nemocní jsou jakási poskakující čísla. Jsou-li vysoká, vývoj je „rizikový“, jsou-li nižší, tak se „stabilizuje“. Utrpení se dehumanizovalo, a to nejen vlivem obecné únavy.

Podíl nesou i nepovedené diplomatické snahy ztělesněné Blatného frází „nesmíme strašit“, jíž v nedělních Otázkách Václava Moravce „poučil“ prezidenta České lékařské komory Milana Kubka. Případně ministrova oblíbená floskule, která se snad jednou dostane do kroniky nejhorších politických výroků pro krizové řízení: „Jen konstatuji, nekritizuji.“

Ze slova „mrtví“ se stává tabu. Krouží se kolem něj stejně, jako se na podzim kroužilo kolem slova „lockdown“, které se odpovědní lidé báli použít tak dlouho, až jej nestihli zavést. A teď se podobně krouží kolem ještě ošklivějšího slova — „promořování“.

Přístup, jejž zaujala Česká republika, již neodpovídá původní takzvaně marginalizační strategii, jejímž cílem je zatlačit počty případů co nejníže a držet je pod kontrolou trasováním. Sám Blatný za situaci, v níž máme epidemii pod kontrolou, označil tři a půl tisíce nově zachycených případů nákazy týdně, tedy pět set denně. Tam jsme byli naposledy 6. září.

To, co se nyní děje, reálně odpovídá strategii mitigace. Jinak řečeno, onoho „kontrolovaného promořování“, o němž se ve slušných kruzích od jara nehovoří. Je nemorální, protože chladně počítá s tisíci zbytečných úmrtí. Nadto je hospodářsky i zdravotně absurdní, protože lidé, kteří si utvořili na podzim imunitu, o ni budou nyní postupně přicházet. A je přitom vcelku jedno, nakolik se jedná o nezamýšlený řetěz příčin a následků táhnoucí se až někam do léta, anebo o pokradmu přijímanou strategii v situaci, kdy vláda už není ničeho jiného schopna.

Vůle k prudkému brždění epidemie schází, přestože bychom na něm ve středně- i dlouhodobém výhledu vydělali. Musíme tedy brát zavděk aspoň tím, že se nemá rozvolňovat dříve, než počet hospitalizovaných klesne pod tři tisíce. Tak díky. Není to postup k překonání nákazy skrze soudržnost, strategii a vědu, ale jen cesta bez jasného směru plná chmurného překračování mrtvých.

Potřebujeme tlak zdola

Krize vlastního krizového řízení u nás není nová. Vyplývá z odpovědnosti, již na sebe vzala vláda tvrdým a správným zvládnutím jara, třebaže jí k tomu dopomohla šťastná a zcela nesystémová náhoda v podobě bývalého ředitele České pojišťovny, který členy Babišova kabinetu poučil s využitím excelové tabulky o závažnosti hrozeb.

Jenomže vláda tuto odpovědnost nebyla schopna nést dále: „Ti, kteří měli přijít, nepřišli.“ Hlubších příčin selhání je celá řada. Pro nás je ale nyní jeho nejpodstatnějším důsledkem, že v čele ministerstva zdravotnictví stojí sice schopný lékař, ale neschopný ministr, který vypouští z úst konstrukce bez sebemenší opory v realitě.

Není divu. Jistě si pamatujeme, jaká situace Blatného do funkce vynesla. Úřad tehdy nikdo kvůli zuřící epidemii nechtěl. Jediný člověk, který se pro danou situaci navzdory možným výtkám hodil a současně disponoval ochotou nést její tíži, byl Roman Prymula. Onen Prymula, který za obecné škodolibé radosti odcházel po tajemném incidentu na Vyšehradě.

Oproti Blatnému se nesnažil o diplomacii za každou cenu, oproti pozapomenutému Adamu Vojtěchovi působil suverénně a zřejmě by dokázal odolávat nástrahám babišovské autokracie. I když nás „Plukovník“ může v čemkoli iritovat, buďme rádi, že stále funguje alespoň jako vládní poradce.

Kompetentní lidé ve vedoucích pozicích jsou nedostatkoví. Máme tu sice odborné poradní kapacity, jako je Iniciativa Sníh či Centrum pro modelování biologických a společenských procesů, ale užitečnost jejich poznatků závisí na tom, zda je někdo s reálnou mocí bude ochoten vzít vážně.

Od ministra Blatného už se toho nejspíše nenadějeme, zvláště vidíme-li, že právě s nezávislými experty je po svých vystoupeních v minulém týdnu na kordy. Ochotnější je snad i Babiš, který při schůzce s Iniciativou Sníh prý projevil vůli uvolnit prostředky pro sledování výskytu „britské“ varianty SARS-Cov-2.

To ale nestačí. Než pandemii porazíme, čeká nás ještě spousta bolesti, nejistoty a dřiny. Prvním krokem je, aby to vláda přiznala — podobně, jako jsme nejpozději v srpnu potřebovali, aby se přiznala nefunkčnost „chytré karantény“.

Zda to Babišova vláda dokáže, těžko říct. Jistě by ale pomohlo, kdyby se stejně jako odpůrci roušek a očkování začali mobilizovat k protestům i ti, kterým — slovy Iniciativy Sníh — není byť jen jediný lidský život lhostejný.