Ministr Blatný se stal přívržencem promořování. Zastavit ho může jen tlak zdola
Jan KašpárekVláda se ve svých prohlášeních o epidemii úzkostlivě vyhýbá slovu „mrtví“, tak jako už dříve slovu „lockdown“. Nyní nám zapomněla říct, že její faktickou strategií se stala nemorální, zdravotně i ekonomicky nesmyslná koncepce „promořování“.
Jednání Poslanecké sněmovny o dalším prodloužení nouzového stavu je už zavedeným a nudným rituálem. Minulý čtvrtek vzbudilo zájem hlavně v souvislosti s potyčkou národovce a zmateného antirouškaře Lubomíra Volného o mikrofon předsedajícího. Menší pozornost si vysloužila jen bizarní vystoupení toho posledního, od nějž by je člověk čekal: ministra zdravotnictví Jana Blatného (nestr. za ANO).
Co se stalo? Jakub Michálek (Piráti) na počtech obětí epidemie covid-19 ilustroval, jak mizerně si Česká republika vede oproti sousedním zemím. Ministr Blatný v obraně uvedl: „My vykazujeme každého, kdo zemře i na autonehodu a má covid, jako člověka, který zemřel na covid; pak ten den máme kolem 150 mrtvých.“
Není to bohužel poprvé ani naposled, co něco podobně bizarního říká. Nejprve si vyjasněme, proč se jedná o nesmysl. Blatný relativizoval jak již delší čas platné doporučující metodiky, tak průběžná zkoumání. Z nich ve zkratce vyplývá, že pro třicet procent zemřelých je covid-19 jasnou příčinou smrti. U dalších šedesáti procent sehrály roli komorbidity, ty ale neznamenají, že dotyční nemohli, nebýt nákazy, ještě dlouhé roky žít.
Lidé, kteří jsou uvádění ve statistice, ale jejich smrt s nemocí nesouvisela, činí asi deset procent. Ze strašlivých 15,5 tisíc mrtvých se ale nedá jen tak odečíst desetina. Demografická data a zkoumání nadměrné úmrtnosti naznačují, že zemřelých je více, nežli uvádí oficiální evidence. Lze odhadnout, že se jedná o opomenuté oběti takzvané nadměrné úmrtnosti, jež s novým koronavirem souvisí přímo i nepřímo: o ty, kteří zemřou bez testu mimo nemocnici či v důsledku omezení neakutní péče a izolace.
Jak shrnuje biochemik Jan Konvalinka v jednom z pravidelných rozhovorů: „Na covid, ne s covidem, zemřelo podle odhadů Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy asi 17 tisíc lidí.“ Z hlediska základní lidskosti jde o to, kdo by nebýt pandemie žil, ne co má napsáno „v papírech“. Navíc nikdo neví, kolika lidem nemoc zkrátí život svými trvalými následky. Podle zahraničních studií pacienty trápí nejen takzvaný dlouhý covid, ale zvláště v případě těžkého průběhu i horší dlouhodobá perspektiva.
Vymlouvat se na autonehody je zpupné a scestné. Myslí si snad Blatný, že nemocní porušují izolaci a houfně se mění v piráty silnic? Nebo se obětem nehod posmrtně dělají testy? Za celý rok zemřelo na českých silnicích 460 lidí, z toho asi 130 od zářijového vzestupu epidemie. I pokud by v covidové bilanci skončili všichni, tvořili by zhruba procento z celku obětí epidemie. Těžko říct, zda případ záměny autonehody a covidu existuje alespoň jeden.
k vašemu "tlaku zdola" se nemohu připojit.
Všechna nadúmrtí nezpůsobil virus, mnohá nadúmrtí působí a ještě dál způsobí nesprávný "boj" s ním. Obdobně, jako všechna nadúmrtí na blízkém východě po 11.září nezpůsobil "terorismus" ale některá i nesprávně vedená "válka" s ním.
Čím více nálepkujících adjektiv ("nemorální, zdravotně i ekonomicky nesmyslná") o faktu imunizace populace použijete, tím více přiznáváte, že jen zakrýváte katastrofální neúspěch tzv. "marginalizační strategie". Její neúspěch není dán počtem lidí, kteří si nainstalovali e-roušku, nýbrž biologickými vlastnostmi viru (v kombinaci s nesprávnými postupy a zejména jarní neupřímností k obyvatelstvu ve stylu "příští dva týdny rozhodnou"). To co se děje, není volba, ale to, co nám zbylo.
Jsme přece světoví rekordmani - ovšem v počtu vyučovacích dní, o které jsme okradli děti. To ty (a Komenského duch - Komenský zažil i epidemii dýmějového moru a jako o "hlíze" o něm i psal) mají právo žalovat.
Lidé se rouškovali a rouškují, pendleři se testovali a testují, trasovači trasovali a trasují, živá kultura stejně jako třeba sportování mládeže je v kómatu, děti úspěšně tuční a hloupnou a adolescenti, kteří nedospěli ke zdravé revoltě, dospěli do o to hlubší depresivní poruchy, z níž někteří se budou léčit léta, mnozí již celoživotně a jiní (statistické zákonitosti nedbají generací, statistika je pro ně stejně neodvratná jako u vašich "ohrožených skupin") o hodný kus života přijdou. Nikomu z nich nemáte právo vyčítat, že se dnes z marginalizačního snu musíte vzbudit. Na jaře média zesměšňovala Švédy - my pět set úmrtí, oni pět tisíc. Dnes mají oni deset tisíc, a my patnáct. Ten pětitisícový rozdíl, který dál poroste, je smutná daň za jarní paniku a letní marginalizační utopie. Mohli žít - kdyby se mohli nakazit na jaře či v létě. Anders Tegnell: Ztráty se sčítají až na konci.
Naštěstí je to, co nám zbylo, zároveň i tím, co mají mnohobuněční živočichové proti virům k dispozici "odjakživa". Imunizaci. Nic proti vakcinaci, vakcinace je totiž rovněž imunizace.
Děkuji jemu za tento výstižný komentář, kterému by slušel být samostatným sloupkem.
V této krizi selhávají i jiné státy, některé mají jen "menší" problémy než ty ostatní. Že si to každý národ řeší po svém je jednoznačné.
U nás zdejší vládní elita neumí pracovat se svým národem a není schopna adekvátně fungovat jako jeho vláda, která vede, ale spíše je vládou která zpětně reaguje a dělá jen to, co zbývá. Samozřejmě by se dalo z druhého pohledu konstatovat, že tento národ si neumí do svého čela postavit vládu, která by ho efektivně řídila.
Dnes ještě více než v normálním provozu pociťujeme, jak nám moc chybí během dvacátého století decimované elity, včetně těch německy mluvících a rovněž částí židovského obyvatelstva, které vyhladili nacisté, ale dílem potom přímo nebo nepřímo také naši komunisté.
S národem, který se ohne, ale nepodřídí je nutné pracovat zcela jinak než jej krmit idealistickými sny, které brzy vystřídá realita - viz minulé jaro. Miloš Zeman ani netuší, jak ve svém slavném článku v Technickém magazínu z roku 1989 vystihl v podobenství o samotném běžci na trati nikoli jen tehdejší pokulhávání perestrojkového dodýchávání komunistického režimu, ale celkovou podstatu českého moderního údělu ve střední Evropě. Běžíme sami, chvíli si myslíme, že jsme první, ale můžeme být poslední a potom z hrůzou zjistíme, že jsme opustili samotnou závodní trať.
Ve Švédsku vystoupí král a omluví se za nesprávnou, byť logickou strategii, kterou švédská elita na jaře zvolila. Naši představitelé se umí akorát křečovitě rozčilovat a pendlovat mezi populistickým podbízením a naštváním na ty "nevděčné voliče". Pokud nejsou schopni přiznat chyby, je to spíše symptom toho, že to neumí celý národ.