Do České republiky se dostala takzvaná britská varianta SARS-Cov-2. S jistotou o ní nelze říci mnoho, o to větší vzbuzuje mezinárodní znepokojení. Kde všude a v jaké míře se nachází, přesně nevíme. Přesto přinášíme souhrn šesti základních tezí k novým rizikům, jež v dané souvislosti vyvstávají.

1. Virus mutuje a mutovat bude

Hovoří se v prvé řadě o britské variantě, ale není jediná. Označuje se jako linie B.1.1.7, zkratkou z klasifikace WHO VUI 202012/01 („varianta poprvé vyšetřována v prosinci 2020“), potažmo 20B.YV1. Pro přehlednost se přidržíme první možnosti. Další obdobné nevítané novinky přicházejí z Jihoafrické republiky a z Brazílie. V přímém přenosu tak sledujeme evoluční proces viru.

B.1.1.7 se vyznačuje sedmnácti změnami v aminokyselinách formujících proteiny. V podstatě se jedná o drobné úpravy v písemném kódu, jímž se vyjadřuje proteinová stavba: některá „písmena“ se změní, jiná vymažou, výsledkem je velmi mírná změna tvaru — především ostře sledovaného spike proteinu, povrchové části viru užívané k napojení na buňky. Jak něco takového vypadá, přehledně ukazuje infografika New York Times.

Mutace jako takové jsou obvyklé, jde o drobné chyby při kopírování genomu. SARS-Cov-2 se mění pravidelně a variant je v oběhu více. Ani B.1.1.7 nezhoršuje průběh covid-19, byť u nedávno objevené mutace z JAR, 501.V2, existuje podezření na vážnější zásah mladších lidí. O brazilských variantách, P.1 / VOC 202101/02 a zřejmě méně zajímavé VUI 202101/01, je informací ještě méně. O zvýšení nakažlivosti se hovořilo při některých minulých mutacích, které byly ve skutečnosti takříkajíc evolučně neutrální.

Teorie zjednodušeně říká, že většina mutací nic nedělá, jiné poskytují evoluční výhodu: lepší adaptaci, snazší přenos a podobně. Další jsou nevýhodné a vedou k vymizení varianty.

I kvůli častému přirovnávání pandemie k válce je zde na místě zopakovat, že viry nemají žádný zvrácený plán. Jsou fascinující a jejich fungování složité, ale nemyslí. V tomto směru jsou patogenovým automatem, o kterém lze vést až filosofické debaty, zda patří do živého světa.

2. Nakažlivější o třicet, nebo o sedmdesát procent? Nevíme a je to jedno

Původní informace přičítaly B.1.1.7 šíření rychlejší až o sedmdesát procent. Zprávy stavěly na nejhorší možnosti a modelech. A byly spíše nadsazené. Nyní se odhady liší, přesto jsou asi všechny ve svých důsledcích ohromné. Česká vláda pracuje s odhadem čtyřicetiprocentního nárůstu nakažlivosti.

Jak v rozhovoru pro Aktuálně.cz říká viroložka Ruth Tachezy, zvýšení nakažlivosti kolem padesáti procent je zřejmě realistické. Přesné číslo nelze stanovit: zkoumání v podmínkách pandemie je z podstaty složité a musí vycházet z dat ovlivněných místními rozdíly.

První výskyt mutace lze vystopovat v září, větší mezinárodní záchyty probíhají od konce prosince. To ale velmi pravděpodobně vychází i z narůstající snahy po nové variantě pátrat.

Modely amerického federálního Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) odhadují, že se z B.1.1.7 stane ve Spojených státech amerických během jara dominantní varianta. Výstupy jsou podobné při započtení vakcinace a bez ní, jakož i s různým předpokládaným reprodukčním číslem. Nová linie může převládnout i u nás, v podstatě neexistuje způsob, jak jí v tom dlouhodobě zabránit.

3. Ano, jsou to špatné zprávy

„V tuto chvíli není znám rozdíl v klinických projevech [B.1.1.7]; přesto vyšší míra přenosu povede k více případům, a zvýší tak počty těch, kteří potřebují hospitalizaci, zhorší zátěž již nyní zmoženého systému zdravotní péče a vyústí ve více mrtvých,“ shrnuje hlavní problém americké federální Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí. Naše vláda popisuje hypotetický plný vpád nakažlivější varianty do stále prachbídné epidemické situace jako „téměř nezvládnutelné riziko pro nemocnice“.

Zázračné řešení neexistuje. Lze a podle mnohých odborných hlasů je záhodno zintenzivnit sekvenování, tedy hledání mutací, ale samo nás před šířením neochrání. Česká republika zatím týdně zvládá analyzovat asi padesát vzorků. Nejsme výjimka. Tu představuje naopak Velká Británie — v míře sekvenování je ojedinělá, proto také poskytuje tolik dat.

Logický doplněk v podobě trasování, jež by mělo vést k „vylovení“ B.1.1.7 z populace, za stávajících okolností plně nefunguje. Varianta se tu tedy zkrátka už vyskytuje.

V prvotní fázi její výskyt nepředstavuje bezprostřední problém, její větší šiřitelnost se začne projevovat až později. Pokud podíl varianty naroste na řádově desítky procent, lze čekat, že se tempo celé epidemie zrychlí. Pragmatickým výstupem je brzdit šíření čehokoli a očkovat s virem o závod.

4. Očkování by novinky mělo ustát

Zásadní nadějí je, že i proti nové variantě budou fungovat právě užívané očkovací látky. Měly by, a to nejen proti B.1.1.7. Zvlášť u jihoafrické a brazilské mutace je ale zapotřebí ještě další výzkum. U nás zatím nejrozšířenější vakcína, Comirnaty (od BioNTech/Pfizer) se během testů vypořádala i s patnácti dřívějšími mutacemi, byť nebyly tak významné a patřily spíše do kategorie těch, jež laika ničím nezajímají.

Výhodou mRNA vakcín je možnost relativně rychlé úpravy tehdy, pokud by se objevily ještě odlišnější, dosavadní očkování překonávající, mutace. Taková situace naštěstí není na pořadu dne. Představuje spíše možnou zkoušku do budoucna. Vidíme, že virus nežádoucím směrem mutovat může, a již z hlediska pravděpodobnosti se to tedy zřejmě i bude dít: zvláště tehdy, dostane-li šanci na plošné šíření v populaci s různou mírou imunity.

Stávající vakcíny cílí na spike protein. Doufáme tedy, že mutace v dané oblasti jsou sice neobvyklé, stále ale relativně malé. Spíše než by virus očkovacím látkám zcela unikl, uvažuje se o možném snížení — nyní velmi slušné — účinnosti. Přemýšlíte-li co si ze všech uvedených pochybností odnést jako věcný závěr, zde je: můžete-li, nechte se očkovat bez ohledu na varianty viru.

5. Snazší šíření znamená drsnější brždění

Zřejmá zvýšená infekčnost B.1.1.7 nevychází z toho, že by virus dělal něco extrémně nového. Zdá se, že jeho snazší šíření vychází z efektivního napojování na lidské buňky (respektive takzvaný ACE2 receptor). Hovoří se i o teoreticky kratší době mezi přenosem a infekčností nakaženého, ba dokonce o možnosti, že se u části pacientů nachází v horních dýchacích cestách vyšší virová nálož.

Základní principy obrany zůstávají stejné. Jedná se o omezení mezilidského kontaktu a odstup, co nejdostupnější testování, zvýšenou hygienu rukou, užívání ochranných prostředků — ideálně respirátorů. Ty nyní spolu se zdravotnickými ústenkami nahrazují v Německu a Rakousku podomácku šité „roušky“ a o podobné změně se uvažuje i u nás. Podle hlavní hygieničky se přechod k respirátorům alespoň třídy FFP2 zatím zavede v rovině doporučení.

Posun je logický: přínos zakrytí obličeje je evidentní a respirátory jsou z hlediska ochrany nositele i okolí výrazně výše než obyčejná látka. Otázkou je zajištění dostupnosti: právě kvůli té Německo při zpřísnění pravidel dává na výběr mezi respirátorem či ústenkou a Rakousko respirátory osvobozuje od DPH. Respirátor je ovšem jen technický prostředek: aby měl smysl, musí jej lidé v rizikových situacích opravdu nosit.

Cestou ke kontrole infekčnějších variant i při vyšším výskytu je takzvaná marginalizace čili prosté stlačení počtu nakažených a přenosu. K tomu vede jen kombinace dobrovolné disciplíny a základních omezení. Rozvolnění je při stávajícím počtu nakažených, enormní zátěži nemocnic, malé proočkovanosti a pravděpodobných rizicích z mutací nemyslitelné. Pro kontext ale dodejme, že například Austrálie je v počtu nových případů čtvrtý den na nule.

6. Očkování s virem o závod není nadsázka

Zvláště vzhledem k nakažlivějším variantám je hlavní dlouhodobou šancí vakcinace. Ta může i při mírně snížené efektivitě a dosažení jen nejrizikovější části populace dramaticky snížit počet úmrtí.

Platí ale, že potřebujeme co nejrychleji proočkovat co nejvíce lidí — ideálně dříve, než dosáhne podíl nových variant koronaviru řádově desítek procent. Kromě nejhorších dopadů infekce je tu totiž i přízrak „dlouhého covidu“ a poškozené zdraví i těch, kteří nemocí prošli relativně lehce.

Teorie o možném „promoření“ mladších a zdravějších lidí je ve chvíli minimální proočkovanosti absurdní. Zaprvé: účinnost vakcín není stoprocentní. Zadruhé: těžký průběh covid-19 může mít i člověk, který do prioritně očkovaných skupin nespadá: typicky na prahu šedesátky, s mírnou obezitou a nediagnostikovanými chronickými problémy. Zatřetí: „dlouhý covid“ neznamená jen obtížné důsledky i pro mladé a jinak zdravé, ale také nejistou dlouholetou prognózu.

Nejjistější způsob, jak imunizovat populaci, je zkrátka očkování. Jiné varianty se prakticky určitě vymknou původnímu záměru. Pokud bychom umožnili nekontrolované šíření viru dokonce už nyní, lze očekávat, že se počet mrtvých, který již nyní činí ohromných patnáct tisíc osob, může přinejmenším zdvojnásobit. A to je jen konzervativní odhad.