Stávající vlna SARS-Cov-2 v České republice zjevně oslabuje a netrpělivě se vyhlíží rozvolnění plošných omezení. Přestože z nebezpečí zdaleka nejsme venku, zprávy o nadějném vývoji vakcín proti novému koronaviru rozněcují optimismus — jak v lidech, tak na burzách. Vyčerpáni krizí, unaveni ostražitostí a frustrování přívalem chmurných zpráv se ptáme: kdy budou věci zase normální?

Přestože sám konec pandemie není na pořadu dne, čím dál častěji se hovoří o návratu do normálu. Představa návratu do normálu přitom zahrnuje množství složitých a fascinujících otázek, kterými se stojí za to zabývat již nyní. Charakter nové normality totiž určí i prizma, skrze něž ji budeme nahlížet předem. Chceme se vrátit co nejblíže k tomu, v čem jsme žili před březnem 2020, nebo chceme z pandemie vyvodit zásadní poučení pro další směřování společnosti? A co normalita vlastně představuje?

Normalita není normální

Potíž přináší již samotná otázka, co má návrat do normálu — respektive normalita jako taková — přesně znamenat. Jak již v dubnu upozorňoval ve vynikajícím textu pro BBC žurnalista Brandon Ambrosino, pojem „normální“ se nevztahuje k ničemu konkrétnímu.

Normalitu lze chápat statisticky (tedy podle četnosti nějakého jevu), funkčně (jako stav, v němž hodnocený systém plní správně svou funkci), sociokulturně (ve vztahu ke zvykům daného kulturního okruhu) i jinak. V původním latinském užití je norma ‚úhelnicí, pravoúhlým měřidlem‘, ale také ‚pravidlem, předpisem‘.

Z hlediska sémiotiky — tedy nauky o znacích, kódech a významech — lze společenskou normalitu chápat jako protiklad ke krizi. V různých formách krize jsme se ovšem nacházeli již před pandemií. V prvé řadě se jedná o krizi klimatickou, jež — jak setrvale zdůrazňuje klimatické hnutí — s příchodem covidu-19 nikam nezmizela.

Vrcholí či pokračují různé krize politické, často navázané na vzestup nacionalismu a autoritářství posledních let. K těm pandemie ostatně přispívá, a to i v zemích globálního Jihu. Je na místě připomenout, že ještě před covidem a nacionalistickou vlnou jsme měli krizi uprchlickou, před ní krizi ekonomickou a tak dále. Jak dlouhodobě upozorňují mnozí kritičtí teoretici, krize je jakýmsi světovým modem operandi.

Pragmaticky můžeme jako návrat k alespoň relativnímu normálu chápat konec přísných proticovidových opatření a neustálé ostražitosti. Jak napsala kamarádka v drobné anketě, již jsem k tématu normality prováděl na sociálních sítích: „Můj návrat do normálu znamená, že se nebudu muset ‚bát lidí‘, že se nakazím nebo někoho nakazím. Prostě jako je to ve filmech: lidi se spolu baví bez roušek i na pár desítek centimetrů, je to všechno takové uvolněné bez toho pozadí strachu.“

Kdy k něčemu takovému dospějeme, nelze říci. Jakákoli snaha o vytyčení konkrétní hranice zřejmě může vést k nepříjemnému zklamání. Úvodník vědeckého žurnálu Lancet ostatně začátkem října uvedl: „Je na čase lidem bezpodmínečně vštípit, že základní opatření k omezení přenosu SARS-Cov-2 zůstanou. Toto je nový normál.“ Že bychom se tedy jednoho dne probudili do světa bez koronaviru, je nepravděpodobné. Výrazné zlepšení ale jistě „někdy“ očekávat můžeme.

Realistická varianta: zlepšení, nikoli drtivé vítězství

Na tom, co je ono „někdy“, nepanuje odborná shoda. Po nadějných zprávách o vakcíně Pfizer a BioNTech sice následovala společnost Moderna a další vlaštovky jsou na cestě, stále ale není zřejmé, kdy se séra v širším rozsahu nasadí. První očkovací vlny vzhledem k omezeným možnostem výroby i specifikům látek — jako je nutnost skladovat některé z nich v extrémním mrazu až minus osmdesáti stupňů Celsia — velmi pravděpodobně nebudou zcela plošné. Neznámých je velmi mnoho.

Prioritou je vytvoření imunity u zaměstnanců nezbytné infrastruktury, jako jsou záchranné složky či personál nemocnic a pobytových sociálních zařízení, následované očkováním obzvlášť rizikových skupin. Jak jsme popisovali, ty v České republice obecně zahrnují několik milionů lidí. Nejintuitivnější je v daném směru volba seniorů, obzvlášť těch s chronickými zdravotními problémy. Ministerstvo zdravotnictví při dřívějších propočtech pracovalo s plánem proočkovat v první vlně asi 3,5 milionu Čechů.

Pokud u nich vakcína rozvine odolnost nebo alespoň výrazně zmírní případné příznaky covidu-19 — což je pravděpodobné, byť je zapotřebí počkat na výsledky dalších testů — virus to sice ze světa zdaleka nevymaže, výrazně se ale omezí jeho nebezpečnost. Hlavní výzvou bude, aby na očkování opravdu dosáhli všichni, u kterých lze v případě nákazy očekávat komplikace, a aby na něj dosáhnout i chtěli.

To jednak znamená nutnost vakcínu proplácet, jednak potřebu srozumitelné komunikace vlády a odborníků, kteří musí důležitost séra veřejně a důvěryhodně vyargumentovat. Po lidech, u nichž potřeba imunity nevyplývá z obzvlášť rizikové a odpovědné pracovní pozice, lze totiž to, aby se nechali očkovat, autoritativně požadovat jen stěží. Takový přístup by zřejmě oslabil již tak bídnou důvěru populace ve vakcíny a vytvořil by živnou půdu pro konspirační teorie.

Jestliže se podaří úspěšně provést akutní očkování páteřních pracovníků a nejvíce ohrožených lidí, dosáhneme prvního stupně jakési nové normality. Ve vší obecnosti ji můžeme vyhlížet na jaře 2021. V takové situaci SARS-Cov-2 ztratí alespoň část akutní nebezpečnosti a podaří se významně snížit jeho důsledky v podobě hospitalizací a úmrtí. Šíření se nezastaví a přinejmenším odborníci jej budou navzdory méně jednoznačným datům nadále pečlivě sledovat.