Izolace seniorů jako součást řešení, nebo součást problému?

Veronika Bílková

Izolace seniorů v době pandemie má i své negativní dopady. Vnucuje jim nejen roli pasivní oběti, již je třeba chránit i proti její vůli a která není společnosti už nic platná, ale také roli viníků omezení, jež dopadají na celou společnost.

Stejně jako zbytek společnosti, i senioři ke svému životu nepotřebují jen určitý pocit bezpečí, ale též mnohé další věci: sociální kontakty, možnost seberealizace, pocit potřebnosti a naději. FOTO Bicanski, Pixinio

Zřejmě ještě nikdy k sobě čeští senioři nepoutali takovou pozornost, jako je tomu v posledních měsících od vypuknutí pandemie koronaviru. Otázkou je, zda je to má těšit. Jak stoupenci protikoronavirových opatření, tak jejich odpůrci, ač se jinak neshodnou téměř v ničem, si totiž zrovna v přístupu k seniorům počínají dosti podobně.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Oba tábory mají za to, že seniory je třeba vzhledem k jejich zvýšené zranitelnosti a horšímu průběhu nemoci od zbytku obyvatelstva co nejvíce izolovat. Odpůrci opatření by u této izolace zůstali, stoupenci mají za správné, aby byla doplněna dalšími kroky, jako je uzavírání obchodů a služeb nebo nošení roušek. Sama myšlenka (samo)izolace seniorů tedy měla a stále má širokou podporu.

To se projevilo již během jarní vlny pandemie. Mezi první tehdy vyhlášená opatření patřil zákaz návštěv v zařízeních pro seniory a zákaz vycházení mimo objekt či areál takových zařízení. Doporučení nevycházet mimo domov, s výjimkou neodkladných návštěv, se týkalo též všech lidí nad sedmdesát let, žijících samostatně.

Po rozvolnění režimu během letních měsíců se omezení, včetně uzavření domovů pro seniory a doporučení dobrovolné izolace, vrátila na podzim a zůstala v platnosti dodnes. Starší spoluobčané měli být „ušetřeni“ kontaktů s ostatními a měli v bezpečí svých domovů či zařízení počkat, až se pandemie přežene, popřípadě až pro ně virus na základě očkování přestane být nebezpečný.

Poslední dobou se množí případy, které ukazují, že toto schéma tak úplně nefunguje. Nejde přitom jen o to, že senioři navzdory všem opatřením nadále představují skupinu virem jednoznačně nejpostiženější. Jde i o to, že samy nástroje ochrany před virem, především právě izolace a samoizolace, se ukázaly být dvousečnou zbraní s mnoha vedlejšími účinky, které mohou být pro seniory stejně zhoubné jako virus sám.

Hlavním z nich je dopad na psychické zdraví seniorů, které se může projevit a čím dál více projevuje na jejich zdravotním stavu i jejich vůli pandemii přečkat. Izolace může sice být relativně účinným nástrojem ochrany před vírem, trvá-li ale delší dobu, mění se v past. Stejně jako zbytek společnosti, i senioři ke svému životu nepotřebují jen určitý pocit bezpečí, ale též mnohé další věci: sociální kontakty, možnost seberealizace, pocit potřebnosti a naději. Všeho toho se jim však již nějakou dobu nedostává.

Nejsou v tom samozřejmě sami. Právě u seniorů je ale situace obzvláště složitá. To, že byli šmahem hozeni do jednoho pytle s nápisem „zranitelné osoby, nepřibližovat se“, budí dojem, jako by starší lidé tvořili zcela zvláštní část společnosti, která od druhých vyžaduje pomoc a podporu, sama ale nemá co nabídnout. Tento dojem, na straně jedné, vyvolává rostoucí projevy mezigeneračního napětí.

Senioři jsou navíc stále častěji označováni za hlavní příčinu toho, proč se česká společnost již týdny nachází v lockdownu, jsou zavřené školy, lidé přicházejí o práci apod. Za situace, kdy sám virus není vidět, a politici, kteří o opatřeních rozhodují, jsou daleko, se senioři stávají snadno dostupným terčem, vůči němuž lze směřovat projevy frustrace. A to i přesto, že se na nastavení protiepidemických opatření nijak nepodíleli a jsou jim podřízeni stejně jako kdokoli jiný.

Tento stav poznamenává i samotnou seniorskou populaci. Ani jedna z rolí, které jim společnost v rámci pandemie přisoudila — role pasivní oběti, již je třeba chránit třeba i proti její vůli, a role viníka omezení, jež dopadají na celou společnost — totiž není zrovna lichotivá. Obě navíc odhlížejí od toho, že senioři jsou velmi různorodou skupinou lidí a že tito lidé se svými zájmy, potřebami a tím, co nabízejí, nijak zásadně neliší od zbytku společnosti.

Už z toho je zřejmé, že zatímco v krátkodobém horizontu může izolace či samoizolace seniorů fungovat jako součást řešení, v horizontu dlouhodobém se stává součástí problému. Zřejmé je i to, že tento problém nelze vyřešit bez seniorů, nebo dokonce na jejich úkor, ale jen s jejich plnou účastí. Přesněji řečeno s účastí seniorů současných i budoucích — tedy nás všech.