Přibližně polovina pacientů s koronavirem, kteří ve Francii, Itálii, Španělsku, Belgii či Irsku zemřeli, žila v domovech pro seniory či s pečovatelskou službou, jak ukazují data Londýnské školy ekonomie. Titulky o mrtvých seniorech nalezených armádou v pobytových zařízeních v Madridu posloužily jako přesvědčivá ilustrace vážnosti situace ve Španělsku. V Itálii už se nekontrolovaným šířením smrti po zařízeních sociální péče zabývá i parlament.

Podobně je tomu u nás, přestože jako všude jinde hájila vláda restriktivní opatření dvěma argumenty: je třeba se vyvarovat přetížení zdravotnictví a zároveň ochránit zranitelnou část populace, tedy chronicky nemocné a seniory. Zavřeli, co jsme mohli, a přeci se nákaza proplížila do dvaceti pobytových služeb pro seniory v republice. 

Sedm z jedenácti pacientů, kteří koronaviru podlehli v pražské Všeobecné fakultní nemocnici, se nakazilo v domově pro seniory v pražské Michli — stejně jako další desítky klientů. Ve strachu z choroby zařízení opustila polovina personálu.

Více než třetina ze stoosmdesáti případů nákazy na Litoměřicku vzešla z domova pro seniory U Trati. Do domova hlídaného policií starosta minulý týden poslal místo pozdravu sto květináčů s kvetoucími růžičkami. A jinému litoměřickému domovu přijel pod okna zazpívat Michal David.

V domově se zvláštním režimem v Břevnicích na Havlíčkobrodsku se nakazilo všech čtyřiadvacet klientů i deset zaměstnanců, které neměl kdo nahradit. Volání o pomoc vyslyšeli až hasiči, kteří nyní nemocným seniorům vaří či perou. Další dobrovolníci přespávají v karavanech před domovem.

Vysoké desítky pracovníků pečovatelských služeb pak přespávají na matracích v kancelářích či společenských místnostech. Některé domovy pro seniory po celé republice totiž v hrůze z břevnického scénáře vstoupily do karantény dobrovolně — to jim koneckonců přímo doporučil náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula.

„Respirátory FFP3 a ochranné obleky, jaké vidíme v televizi, tu samozřejmě nemáme, zdravotní sestřičky tu jsou dvě, o nakažené klienty bychom neměli, jak se postarat. Klienti jsou spokojení, vyhovuje jim, že stále vidí stejné tváře, a konečně se cítí bezpečněji. I zaměstnanci se tak cítí lépe, chrání nejenom klienty, ale i své rodiny,” popisuje Vlasta Hrabcová, ředitelka domova pro seniory v brněnských Medlánkách, která spí ve své kanceláři od 3. dubna. Hovoří vřele, málem nadšeně, jako by vyprávěla o své dovolené.

Starosta Medlánek koneckonců označil tým domova na Twitteru za „srdcařky“ — v opomíjeném sektoru pracují zpravidla ženy. Právě vysoce feminizovaná profese sociální péče je nyní potřeba víc než kdy předtím. S dětmi pečovatelek teď zůstávají doma otcové.

Jinak než srdcem se sociální práce ani dělat nedá. Sociální pracovníci a pečovatelé — respektive pracovnice a pečovatelky — dělají, co můžou, ve dne, v noci, a to za výrazně podprůměrné mzdy okolo dvaceti tisíc korun hrubého.

Místo roušek snůšky rad

Krátkodobé příčiny současného stavu jsou nabíledni. Domovům pro seniory se zpočátku od státu nedostávalo jiné pomoci než směšné snůšky rad. Úředníci místo, aby zjišťovali, kde chybí ochranné pomůcky — a ty chyběly všude — rozesílali poskytovatelům služeb informativní e-maily a dotazníky.

„Na konci března, kdy je pandemie v plném útoku a dopadá na kolektivní zařízení, nám doporučíte, abychom zakázali návštěvy, zavedli hygienu rukou a měřili zaměstnancům a klientům teplotu. No dovolte! Děláte z nás nekompetentní blbečky, kteří potřebují poradit tak bazální věc,” ohradila se proti vládnímu mudrování Daniela Lusková, viceprezidentka Asociace poskytovatelů sociálních služeb.

Stát přitom zařízením uložil povinnost si ochranné pomůcky obstarat. Svépomocí. „Hodně telefonuju, všude jezdím a prosím a to samé dělají kolegové. Jsme šťastní, když se k nám něco dostane,“ shrnul situaci pro Respekt Jan Gabriel, ředitel domova pro seniory v libereckém Františkově.

Místo úředníků telefonovala do domovů s dotazy na to, kolik čeho potřebují, novinářka Judita Matyášová. „Přišlo mi, že mluvím s trosečníky na pustém ostrově, kteří bojují o přežití pro nejslabší. Během tří týdnů naše parta dobrovolníků rozvezla dvacet tisíc roušek, tisíce obleků, stovky litrů dezinfekce a rukavic, ale pořád to bylo málo,“ popsala ve svém blogu na Aktuálně. S dotazy, kde sehnat ochranné pomůcky, jí dokonce začaly kontaktovat i městské části.

„Dodavatelům pomůcek volají dobrovolníci, ti stejně tak uklízejí, myjí záchody, protože na to teď sociální pracovníci nemají čas. Systém sociální péče už předtím fungoval jenom díky vypětí sil lidí, kteří v něm pracují,” popisuje brněnská politička a aktivistka Barbora Antonová. Ve strachu z vyhazovu či krácení na již tak nedostatečných dotacích však zaměstnanci domovů odmítají o tristní situaci promluvit veřejně.

Priority systému ilustruje i mnohatýdenní dohadování se na téma pravidelného testování zaměstnanců pobytových zařízení. To je přitom nezbytně nutné i s ohledem na zahájené dobrovolné karantény některých domovů, jelikož zaměstnanci se mají v nepřetržitém pobytu v práci každé dva týdny střídat. Odborná veřejnost o opatření žádala týdny. Dvacetitisícové sady rychlotestů určené pro pravidelné testování pracovníků v domovech pro seniory však vláda rozeslala krajům teprve minulý týden.

Někteří se mezitím postarali sami. Pravidelné testování personálu domovů pro seniory jako první zahájily Praha 3 a Praha 7, pražský magistrát jej slibuje zajistit domovům v celém hlavním městě. A to přesto, že rychlotesty od vlády už dorazily — právě proto, že jsou to rychlotesty. 

„Vláda pořídila rychlotesty a teď neví, co s nimi. Je to samozřejmě lepší než nic, ale běžné testy, které zjišťují přítomnost RNA, nikoliv pouze protilátek, jsou spolehlivější,“ komentuje postup Prahy radní pro zdravotnictví a sociální politiku Milena Johnová. „Vláda vydává jen teoretické pokyny, kterými si nad situací myje ruce, nezajímá se ale o realitu,“ shrnula státní postup ochrany zranitelných, načež ji poslanec za ANO Patrik Nacher vyzval, aby si zametla před vlastním prahem, neb pobytové služby zřizují kraje a obce.

„To je do nebe volající nehoráznost. Stát zakázal nákup všem kromě státu. Sklady nám nemohly vydat ochranné pomůcky, přestože je měly. My bychom se postarali o všechno, kdyby nám to stát neznemožnil,“ reaguje na útok poslance starosta Prahy 7 a pražský zastupitel Jan Čižinský.

„Skoro se zdá, že účelem bylo především ochránit systém, nikoliv lidi,“ komentuje socioložka se specializací na stárnutí Lucie Vidovićová.

A tak pořád stavíme ústavy

Dlouhodobým nešvarem, který vynikl vinou současné mediální přetahované mezi ministrem zdravotnictví Adamem Vojtěchem a ministryní práce a sociálních věcí Janou Maláčovou, je neschopnost sektorů sociálních služeb a zdravotnictví účinně spolupracovat. Ministryně Maláčová s dotazy na plán postupu v otázce domovů pro seniory koneckonců odkázala Deník Referendum na Vojtěchovo ministerstvo. „Sídlí přitom vedle sebe na nábřeží, ale pořád si vymezují svá území a budují zákopy,“ říká gerontoložka Iva Holmerová.

Tradičním problémem, na který lze ukázat nejsnáze, jsou samozřejmě peníze. „Instituce sociálních služeb mají rozpočet jako fotbalista měsíční plat,“ glosuje socioložka Vidovićová. Odbory i poskytovatelé sociálních služeb každoročně žadoní o zvýšení rozpočtu sociálních služeb o jednotky miliard korun, aby se nedostatky nemusely dofinancovat z kasiček zřizovatelů služeb. 

Pečovatelství jako profese si navíc společnost nijak zvlášť necení, přestože teď vyplouvá na povrch, jak moc a nepřetržitě je zapotřebí. I premiér Babiš ve svém lidumilném projevu na sociální pracovníky zapomněl — a to v něm jinak poděkoval snad úplně všem.

Důsledkem je dlouhodobý nedostatek pracovníků, který přirozeně vede ke zhoršené kvalitě péče. Už v roce 2017 jich podle Asociace poskytovatelů sociálních služeb scházelo až deset tisíc. Srdcaři, respektive srdcařky, které se nepoddají syndromu vyhoření a vytrvají, se musí postarat o papírování i o několikero klientů. Třeba o třicet, upozorňovala v tentýž rok předsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče Dagmar Žitníková. Teď nás navíc zavřené hranice připravily o pečovatelky ze zahraničí.

Českým — stejně jako všem zahraničním — pečovatelkám pracujícím v Rakousku mezitím tamní vláda slíbila, že pokud zůstanou v zemi po dobu pandemie, zdvojnásobí jim plat.

Tlak na sociální služby roste každý rok. Stárneme všichni. Zatímco domovy pro seniory zřizované obcemi či kraji mají kapacitu přibližně šedesát dva tisíc lůžek, více než osmdesát tisíc žádostí o umístění do zařízení zůstává nevyslyšených. Skutečný převis poptávky bude ve skutečnosti přibližně čtyřikrát menší, protože většina seniorů zděšená představou mnohaletého čekání na uvolněné místo posílá žádosti do více zařízení. Přesto se odborníci shodují, že více domovů pro seniory nepotřebujeme

„Politici na upozornění, že populace stárne, reagují dvěma způsoby: buďto, že nebude na důchody, nebo že je potřeba stavět ústavy. A tak pořád stavíme ústavy, u nichž se politici vyfotí, aniž by si uvědomili, že je to nejdražší možný způsob, jakým sociální péči zajišťovat. My samozřejmě domovy pro seniory potřebujeme — ale měly by být pouhým vrcholem péče,” podotýká gerontoložka Holmerová.

Z průzkumu Masarykovy univerzity v šestnácti domovech pro seniory, realizovaného v roce 2007 na popud ministryně pro lidská práva Džamily Stehlíkové, přitom vyplynulo, že pouhá polovina respondentů se rozhodla pro život v domově proto, že ze zdravotních důvodů potřebuje celodenní péči. Desetina jako důvod uvedla pocit osamělosti, sedm procent, že „už na to mají věk“. Ti, kteří si zvolili možnost „z jiného důvodu“, pak nejčastěji dodávali, že už nechtěli být na obtíž.

Potřeby oné poloviny respondentů, kteří nepotřebují žít v domovech seniorů kvůli nepřetržité péči, by mohly být uspokojeny jinými, méně nákladnými službami. Náklady na lůžko v domově pro seniory vychází na přibližně třiadvacet tisíc korun měsíčně. Státem stanovená maximální cena, kterou si mohou domovy od klientů účtovat, je přitom 210 korun za ubytování a 170 korun za jídlo denně.

Dát seniorům hlas

Nejde ale o to, kolik stát na domovech tratí. Lidé si přejí dožít doma, což opakovaně přesvědčivě potvrzují průzkumy. V přetížených neosobních institucích velkokapacitní péče klienti, vytržení z prostředí, na nějž si uvykli, často trpí dojmem ztráty soukromí a kontroly nad svou každodenností. Z ombudsmanova šetření v roce 2007 kupříkladu vyplynulo, že klienti si přejí trávit více času na čerstvém vzduchu — mají však obavy se o svá přání podělit s personálem, neb ten je příliš zaneprázdněn.

Péče má probíhat v místě bydliště a má být v gesci obcí. Potřebujeme terénní a ambulantní služby, a to i v odlehlých regionech — ty jsou v současnosti schopny denně navštívit pouze jednotky tisíc klientů v celé zemi. Teprve až bude fungovat síť alternativních služeb, které zajedou ke klientovi domů, ukáže se, kolik pobytových služeb ve skutečnosti potřebujeme.

Je také třeba přizpůsobit stárnoucí populaci bytovou politiku: nabídnout možnosti adaptace bytu, sdíleného bydlení nebo obecní byty s ošetřovatelskou službou. A zároveň bychom měli v zemi, kde průměrná penze nepokryje měsíční pronájem pražské garsonky, konečně přijmout zákon o sociálním bydlení. Existují i senioři, pro něž umístění do instituce znamená vysvobození z bytové krize. Kolik z nich teď asi bude živořit, protože kvůli pandemii přišli o brigády, jimiž si „přilepšovali k důchodu?“

Systém péče, jež se nepřizpůsobuje přáním svých příjemců, přitom stejně jako vládní postup během pandemie či důvody seniorů pro odchod do institucí poukazuje na náš patologický vztah ke stáří a na to, jak slabý má v naší společnosti hlas. „Pokud senioři získají právo hlasu, možnost říkat, co chtějí a co nechtějí, povede to zároveň k rozšířené paletě služeb,“ upozorňuje socioložka Vidovićová.

„Podceňujeme navíc potenciál staršího člověka vyléčit se. Jsme dobří v péči o akutní stavy, o těžce nemocného mladého člověka. Jenže kašleme na doléčení a rehabilitaci, kašleme na specifickou geriatrickou péči,“ dodává gerontoložka Holmerová. Ministerstvo zdravotnictví ovšem namísto toho dvakrát během posledních patnácti let uvažovalo o zrušení studijního oboru geriatrie.

Zase slabí a nemohoucí

Vlivem pandemie nemoci Covid-19 se situace mění. K seniorům se stáčí mediální pozornost i dobrá vůle: neznámí lidé jim chtějí venčit psy, vyřizovat nákupy, šít roušky. Píše se o institucionální péči i o náročnosti práce dosud neviditelných sociálních pracovnic a pracovníků — a konečně se jim dostává uznání.

Nezdá se ale, že by se měnil náš stereotypní náhled na lidi pobírající penzi jakožto na nemohoucí masu čtenářů slevových letáků, jež nejvíce potěší Michal David pod okny. Obraz stáří jako potenciálně aktivního období života ve veřejném prostoru stále schází, přestože mnoho lidí starších 65 let nadále pracuje, a to i v obecně ceněných profesích. Není potom divu, že nás příchod staří do vlastních životů děsí.

„Senioři konečně dostali příležitost dostat se do veřejného diskurzu — jenže zase se o nich píše jako o těch slabých a závislých,“ poukazuje Vidovićová. Pětinu populace jsme vyhnali do izolace. Někteří senioři si stěžují, že se jejich zájem zapojit se do dobrovolnických aktivit setkal s okamžitým odmítnutím, jakoby byl věk rizikem sám o sobě. Ale to není. Rizikem je oslabená imunita, nemoc nebo nemohoucnost.

„Neexistuje riziková skupina. Co existuje, je rizikové chování,“ dodává Vidovićová s tím, že správně poučený a vybavený může být dobrovolník v jakémkoliv věku a je spousta aktivit, kterým se senioři mohou věnovat i na dálku — jenže k tomu je nikdo nepřizval. 

Irský profesor Kieran Walsche proto sepsal mezinárodní výzvu, která v kontextu pandemie varuje před ageismem, sociálním vyloučením starších lidí a uzpůsobování opatření a péče věku, namísto reálným potřebám. V českém prostředí pak vznikl obdobný apel, v němž zástupci odborné veřejnosti varují, že „směšování různorodých lidí do jedné, kalendářním věkem definované skupiny, vůči níž se přijímají stereotypní opatření“, má za následek kromě ponižující stigmatizace a segregace i nevyužití lidského potenciálu a zanedbání péče tam, kde je potřeba.

„Měli bychom přestat říkat ‚ti senioři‘, ale ‚my senioři‘. Všechno, co pro zlepšení života seniorů děláme, děláme pro vlastní budoucnost,” uzavírá Vidovićová. 

Zdánlivě šedivá bublina populace lidí 65+, pro níž se ujalo souhrnné označení senioři, koneckonců čítá dva miliony obyvatel České republiky. V roce 2030 by mohli tvořit téměř třetinu populace, v roce 2050 dvě pětiny. My všichni budeme senioři. Je proto v našem nejvyšším zájmu umožnit lidem zestárnout tak, jak bychom si přáli zestárnout my — klidně i s Michalem Davidem, ale ne sami, bez pomoci a pocitu, že máme společnosti co nabídnout.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.