Naprostá osamělost byla vůbec první silnou emocí, kterou ve mně pandemie koronaviru vyvolala. V březnu jsem vykonávala sezónní práci v restauraci ve francouzských Alpách. Situaci jsem dlouho nebrala dostatečně vážně, protože Francie se zaváděním restriktivních opatření zaspala. Ještě v den, kdy Česká republika vyhlásila nouzový stav, Francouzi v elegantních esíčkách sjížděli alpské kopce a plnili si břicha sýrovým fondue. Svět se zdál v pořádku.

Sedmnáctého března nám však nadřízený oznámil, že shora přikázané uzavření restaurací je otázkou dní. Na provozu restaurace záviselo moje zaměstnání i ubytování. 

Představila jsem si, jak opouštím s velkou krosnou lyžařské středisko, zatímco venku číhá neviditelný nepřítel vir. Zachvátil mě pocit nesnesitelné opuštěnosti. Naléhavě jsem zatoužila po objetí blízkého člověka.

Vrátila jsem se do České republiky, kde jsem musela přečkat dva týdny v karanténě — což mi od pocitu opuštěnosti věru neulevilo. Když se mě kamarád v desátý den karantény zeptal, jak se mám, bez váhání jsem odepsala, že osaměle. Dostalo se mi odpovědi: „I já.“

Ministerstvo osamělosti

„Současná situace každého z nás zmáčkla. Posvítila na to, co nás trápilo už před pandemií. A tak se ti, co se už předtím cítili trochu osamělí, cítí osamělí hodně. Osamělí jsme byli vždycky — jen teď o tom víc přemýšlíme,“ myslí si předseda České asociace pro psychoterapii Jiří Drahota. 

A data mu dávají za pravdu. Podle Evropského sociálního výzkumu z roku 2019 se často cítí osaměle sedm procent Evropanů. Nejméně osamělí se cítí Dánové či Švédi — ačkoliv zde polovinu domácností tvoří domácnosti jednočlenné. Naopak nejčastěji osamělost přiznávali Řekové, Italové, Poláci či Češi.

V anglosaském světě na problém osamělosti upozorňuje několik kampaní a boj s ní dosahuje až scifi-orwellovských rozměrů. Velká Británie v reakci na průzkum z roku 2017, podle nějž se osaměle cítí devět milionů Britů, z nichž dvě stě tisíc vůbec s nikým nemluvilo déle než rok, založila ministerstvo osamělosti. A ve Spojených státech amerických, kde v opakovaných průzkumech připouští pocity osamělosti jedna až dvě třetiny občanů, se vědkyně z univerzity v Chicagu Stephanie Cacioppová dokonce pokouší vynalézt pilulku na osamělost.

U nás zatím osamělost tematizují převážně povrchní souhrny tipů, jak porazit samotu, v ženských magazínech. „Obecně sem příliš nepronikla tradice psychoterapie. Zatímco je tu jasně přítomná kultura těla, stále nám chybí kultura duše,“ komentuje to psychoterapeut Pavel Pařízek.

Osamělost přitom sužuje rostoucí podíl lidí všech generací: vedle seniorů se nejčastěji cítí osamělí mladí lidé. A ohrožuje nejen jejich „zdravého ducha“, ale i zdravé tělo.

Jako patnáct cigaret denně

„Osamělost je pocit, že máme méně hodnotných vztahů, než kolik bychom mít chtěli,” vysvětluje německá výzkumnice Maike Luhmannová, která osamělost dlouhodobě zkoumá, v rozhovoru pro americký portál Vox. V roce 2015 se podílela na metaanalýze sedmdesáti studií o vlivu osamělosti a sociální izolace na fyzické zdraví. Osamělost podle ní zvyšuje riziko úmrtí o šestadvacet procent. Tedy asi jako patnáct cigaret denně.

Bílé krvinky lidí, kteří trpí chronickou osamělostí, totiž reagují opožděně — a právě ony zodpovídají za schopnost těla bránit se virům a bakteriím. Chronická osamělost tak zhoubně ovlivňuje náš imunitní systém. Zároveň zvyšuje riziko výskytu kardiovaskulárních chorob, nezdravé hladiny cholesterolu nebo obezity. 

Osamělí lidé jsou náchylnější i k dušením onemocněním. Často se u nich rozvinou deprese, úzkosti či demence. Trpí zhoršením kognitivních schopností i kvality spánku.

Životům osamělých scházejí takzvané rytmizátory, tedy impulzy, jež nás nutí dodržovat denní režim, což vede k sebedestruktiví změně životních návyků. Nikým nekontrolovaní osamělí lidé méně cvičí a více pijí alkohol.

Úpadek těla i duše v důsledku osamělosti se navíc odehrává nikým nepovšimnut. Není člověka, který by churavějícímu samotáři uvařil česnekovou polévku nebo ho přiměl k návštěvě lékaře. Osamělý člověk je zranitelný — a svou zranitelnost pociťuje. „Náš pocit bezpečí závisí na ostatních. Pokud jsme osamělí, cítíme se podobně jako v neustálém ohrožení,“ tvrdí Luhmannová.

Psychoterapeut Drahota náš sociální život rovnou přirovnává ke svalu, jejž je třeba v zájmu zdraví pravidelně procvičovat. Někteří američtí doktoři začínají svým pacientům předepisovat sociální kontakt místo léků a doktorandka studia veřejného zdraví Kasley Killamová rovnou volá po založení samostatné disciplíny sociálního zdraví. 

Samota je stigma

„Někdy mám pocit, že tu ani nejsem,“ zakončuje své vyprávění o pandemií vynucené sociální izolaci osmdesátiletý „pan Marian“ v prakticky jediném českém článku o osamělosti v době pandemie na serveru Čti doma. Právě fungující sociální vztahy jsou tím, co dává našemu životu smysl. Pocit, že našemu hlasu někdo naslouchá. Že na nás záleží.

I proto svou osamělost lidé vnímají jako důkaz vlastní nedostatečnosti — a nechtějí ji sobě ani ostatním přiznat. Vědci, kteří se osamělostí zabývají, upozorňují, že výsledky studií osamělosti se liší v závislosti na volbě otázek. I v anonymních průzkumech se respondenti zdráhají na otázku, zda se cítí osaměle, odpovědět kladně. Vědci proto pracují s otázkami jako: „Máte se na koho obrátit?“ nebo „Cítíte se dostatečně propojeni s ostatními lidmi?“

Rozšířený pocit osamělosti mezi seniory, kteří často žijí sami, potýkají se se ztrátou zemřelých partnerů či přátel a obecným nezájmem společnosti, zřejmě nikoho nepřekvapí. Podle dobrovolníků britské kampaně Za ukončení osamělosti jsou senioři se svou osamělostí smířeni jako s nedělitelnou součástí stárnutí.

Zahraniční výzkumy však opakovaně potvrzují, že vedle lidí starších pětašedesáti let se nejčastěji cítí osaměle lidé ve věku mezi šestnácti a čtyřiadvaceti lety.

Maike Luhmannová, která na vzorku šestnácti tisíc Němců zkoumala závislost pocitu osamělosti na věku, upozorňuje, že pocity osamělosti se během našeho životního cyklu mění. Jejich nárůst vypozorovala i okolo třicátého a padesátého roku života.

Zatímco osamělost adolescentů má co do činění s pocitem nepochopení ze strany ostatních provázejícím často fázi hledání vlastní identity, u třicátníků jej podle vědců vyvolává společenský tlak na budování kariéry a rodiny. Padesátníci pak na sobě poprvé pozorují zhoršující se fyzickou kondici a uvědomují si svou konečnost.

Se skutečností, že se dnes k osamělosti přiznává dvakrát větší objem lidí než v osmdesátých letech, samozřejmě souvisí nárůst jednočlenných domácností i normalizace rozvodů a „single“ života. Oba fenomény jsou zároveň průvodním jevem obecné proměny našich hodnot, jež s osamělostí souvisí. Jako jeden z důvodů osamoceného života uváděli respondenti studie akademiků Masarykovy univerzity „Sami doma“ o jednočlenných domácnostech skutečnost, že mají prostor a čas pracovat takřka neustále.

Mezitím, co se z bytu pro sebe stal ukazatel sociálního statusu, jsme ale zapomněli jména svých sousedů. Více z nás běhá, než hraje fotbal. Města se přizpůsobila životu tisícihlavého davu individualistů. Pod slovíčkem komunita si představíme tak maximálně skupinku hipíků užívajících si bezčasí ve squatu.

V důsledku vytížení prací a světýlky sociálních sítí trpí hloubka našich vztahů. Na té však ve skutečnosti záleží — nikoliv na jejich počtu. V Americe pocity osamělosti připustilo sedm z deseti těžkých uživatelů sociálních sítí. A stejně tak polovina výkonných ředitelů firem.

„Zároveň se zvětšuje objem vztahů, které jsou důležité. Nezáleží už pouze na intimních vztazích či rodinném zázemí, ale na širokém spektru kvalitních vztahů, které si budujeme během realizace kariéry či koníčků. Naše chápání samotnosti se proměňuje,“ upozorňuje sociolog Marcel Tomášek, který působí na Fakultě humanitních studií v Praze.

Single tak jako nikdy předtím

Skutečnost, že někdo žije v jednočlenné domácnosti a nemá partnera samozřejmě neznamená, že se cítí osaměle. Sám, tedy ve smyslu fyzickém, neznamená totéž, co osamělý. A míra sociálního kontaktu, po níž toužíme, se u každého z nás liší. „Jde o to mít zdravě nastavenou svou emoční inteligenci, vědět, kým jsem, kam jdu a jaké mám hodnoty, zkrátka mít kvalitní vztah sám se sebou. Za takového předpokladu svou fyzickou samotu zvládnu,“ vysvětluje psychoterapeut a publicista Honza Vojtko.

Jak navíc upozornila již zmíněná studie Sami doma, o samotě žijící lidé vnímají jako svůj domov celou čtvrť či město. Jejich představa domova zahrnuje kavárny, v nichž vysedávají s přáteli, kluby, kde po večerech zapomínají na svou přepracovanost, zkrátka prostory, jež s sdílejí se sobě blízkými lidmi. S karanténou však nyní o toto teritorium přišli.

„Je mi pětatřicet a jsem single po většinu z posledních sedmi let svého života. Během té doby jsem navštívila nespočet svateb, rozluček se svobodou, rodinných sešlostí — a nikdy jsem se necítila tak moc single jako teď. Přestože jsem doposud pozitiva single života spíše hájila, neochotně přiznávám, že teď si část mě přeje, abych měla partnera, který by byl nucen zůstat mi po boku — v nemoci i ve zdraví,” píše třeba novinářka Nicola Slawsonová.

Svou karanténní samotu na tiskové konferenci zmínil i newyorkský guvernér Andrew Cuomo. „Nikoho jsem týden neobjal a osm dní jím polévku ze stejné misky,“ zvolal zas se sladkou bezprostředností v podcastu New York Times novinář Wesley Morris.

Děs z nařízené samoty ventiloval nespočet nezadaných lidí i na Twitteru. „Karanténa, den čtvrtý. Představuju si, že mám vztah s mužem, kterého jsem potkala před šesti měsíci, přestože jsem se mu tak moc nelíbila,“ zní jeden z mnoha příkladů.

Nárůst uživatelské aktivity zaznamenala nejrozšířenější seznamovací aplikace Tinder, a to především v Itálii a ve Španělsku. Zatímco někteří si se svými potenciálními protějšky vyměňují vzkazy ve stylu „tak třeba někdy po pandemii“, jiní na svých profilech vystavují výzvu ke společnému porušení pravidel karantény.

Karanténa jako paradoxní naděje

S tím, jak se lidská osamělost naplno obnažila v důsledku karantény, tedy vnější okolnosti, zkrátka přestala být domnělým osobním selháním. Lidé o ní otevřeně hovoří a ze všech stran se ozývá: „Já také.“

„Osamělí teď mohou jít se svými pocity ven, protože jsou osamělí v důsledku vnější okolnosti. Jsou součástí rozšířeného pocitu, o němž se mluví. Jenže ti, co se nám s osamělostí svěří po telefon, nejsou těmi nejvážněji osamělými: pořád totiž mají energii zvednout telefon,” popisuje Drahota, který založil linku psychoterapeutické pomoci Anténa.

Je sice najednou možné o své osamělosti promluvit. Začít s rozcvičováním sociálního svalu je však v důsledku nařízené izolace těžší. Jako jediná naděje na kontakt nám zůstává nástroj, jejž přitom někteří označují za spolupříčinu našeho osamění: nové technologie.

„Náš mozek myslí v obrazech. Pokud se nedostanu do fyzického kontaktu s člověkem, tedy i s jeho nonverbální komunikací, dostanou se ke mně pouze slova, ne emoce. V takové situaci máme tendenci nahrazovat chybějící informace domněnkami,“ upozorňuje psychoterapeut Vojtko.

Do virtuálního prostoru se mezitím přesunula naše práce, lekce cizích jazyků i jógy. Noční kluby začaly vysílat online přenosy nikým nenavštěvovaných večírků. Aplikace umožňující videochat začali lidé využívat k tomu, aby spolu na dálku povečeřeli, oslavili narozeniny nebo zašli na rande. Právě videochat nám koneckonců umožňuje dostat se do kontaktu i s částí balíčku nonverbální komunikace.

A právě naučit se využívat technologie k dlouhým a hodnotným konverzacím a prohlubovat jimi naše stávající vztahy doporučují v rámci provizorní prevence před pádem do karanténní osamělosti i zahraniční odborníci. Současná situace by nás vlastně mohla v důsledku přimět ke zkvalitnění a zefektivnění našeho způsobu práce s technologiemi, jež se nebude omezovat na mělké udílení či sbírání lajků.

Lidé po celém světě se navíc v důsledku krize začali učit jména svých osamělých sousedů. Pomáhá, kdo může. Ve společnosti se probouzí ztracený pocit komunity a vzájemnosti. Ve Velké Británii se dokonce dobrovolná pomoc osamělým lidem nesoustředí pouze na výpomoc s nákupem. Lidé žijící pohromadě tam začali osamělým lidem půjčovat své psy. Tisíce dobrovolníků se zapojilo do kampaně „Adoptuj si prarodiče“, v rámci níž budou alespoň virtuálně udržovat kontakt s opuštěnými klienty domovů pro seniory.

Právě dobrovolnictví je přitom jedním z doporučovaných léků na osamělost a s ní související pocity ztráty smyslu života. Dokonce má na rozdíl od osamělosti prokazatelně blahodárný vliv na obranyschopnost našeho organismu.

Na první pohled by se tak sice mohlo zdát, že z hlediska šířící se osamělosti znamená koronavirová pandemie další ránu, jež problém ještě prohloubí. Překvapivě však možná naopak povede k tomu, že téma osamělosti konečně prosákne do veřejné debaty o zdraví. A že se pokusíme znovu navázat a posílit vztahy, na něž jsme zapomněli.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.