Naprostá osamělost byla vůbec první silnou emocí, kterou ve mně pandemie koronaviru vyvolala. V březnu jsem vykonávala sezónní práci v restauraci ve francouzských Alpách. Situaci jsem dlouho nebrala dostatečně vážně, protože Francie se zaváděním restriktivních opatření zaspala. Ještě v den, kdy Česká republika vyhlásila nouzový stav, Francouzi v elegantních esíčkách sjížděli alpské kopce a plnili si břicha sýrovým fondue. Svět se zdál v pořádku.

Sedmnáctého března nám však nadřízený oznámil, že shora přikázané uzavření restaurací je otázkou dní. Na provozu restaurace záviselo moje zaměstnání i ubytování. 

Představila jsem si, jak opouštím s velkou krosnou lyžařské středisko, zatímco venku číhá neviditelný nepřítel vir. Zachvátil mě pocit nesnesitelné opuštěnosti. Naléhavě jsem zatoužila po objetí blízkého člověka.

Vrátila jsem se do České republiky, kde jsem musela přečkat dva týdny v karanténě — což mi od pocitu opuštěnosti věru neulevilo. Když se mě kamarád v desátý den karantény zeptal, jak se mám, bez váhání jsem odepsala, že osaměle. Dostalo se mi odpovědi: „I já.“

Ministerstvo osamělosti

„Současná situace každého z nás zmáčkla. Posvítila na to, co nás trápilo už před pandemií. A tak se ti, co se už předtím cítili trochu osamělí, cítí osamělí hodně. Osamělí jsme byli vždycky — jen teď o tom víc přemýšlíme,“ myslí si předseda České asociace pro psychoterapii Jiří Drahota. 

A data mu dávají za pravdu. Podle Evropského sociálního výzkumu z roku 2019 se často cítí osaměle sedm procent Evropanů. Nejméně osamělí se cítí Dánové či Švédi — ačkoliv zde polovinu domácností tvoří domácnosti jednočlenné. Naopak nejčastěji osamělost přiznávali Řekové, Italové, Poláci či Češi.

V anglosaském světě na problém osamělosti upozorňuje několik kampaní a boj s ní dosahuje až scifi-orwellovských rozměrů. Velká Británie v reakci na průzkum z roku 2017, podle nějž se osaměle cítí devět milionů Britů, z nichž dvě stě tisíc vůbec s nikým nemluvilo déle než rok, založila ministerstvo osamělosti. A ve Spojených státech amerických, kde v opakovaných průzkumech připouští pocity osamělosti jedna až dvě třetiny občanů, se vědkyně z univerzity v Chicagu Stephanie Cacioppová dokonce pokouší vynalézt pilulku na osamělost.

U nás zatím osamělost tematizují převážně povrchní souhrny tipů, jak porazit samotu, v ženských magazínech. „Obecně sem příliš nepronikla tradice psychoterapie. Zatímco je tu jasně přítomná kultura těla, stále nám chybí kultura duše,“ komentuje to psychoterapeut Pavel Pařízek.

Osamělost přitom sužuje rostoucí podíl lidí všech generací: vedle seniorů se nejčastěji cítí osamělí mladí lidé. A ohrožuje nejen jejich „zdravého ducha“, ale i zdravé tělo.

Jako patnáct cigaret denně

„Osamělost je pocit, že máme méně hodnotných vztahů, než kolik bychom mít chtěli,” vysvětluje německá výzkumnice Maike Luhmannová, která osamělost dlouhodobě zkoumá, v rozhovoru pro americký portál Vox. V roce 2015 se podílela na metaanalýze sedmdesáti studií o vlivu osamělosti a sociální izolace na fyzické zdraví. Osamělost podle ní zvyšuje riziko úmrtí o šestadvacet procent. Tedy asi jako patnáct cigaret denně.

Bílé krvinky lidí, kteří trpí chronickou osamělostí, totiž reagují opožděně — a právě ony zodpovídají za schopnost těla bránit se virům a bakteriím. Chronická osamělost tak zhoubně ovlivňuje náš imunitní systém. Zároveň zvyšuje riziko výskytu kardiovaskulárních chorob, nezdravé hladiny cholesterolu nebo obezity. 

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.