V průběhu pandemie až komicky narostla poptávka po droždí. A to nejen v České republice. Lidé jsou doma a pečou — zčásti proto, aby se vyhnuli zbytečným nákupům, zčásti v tom ale také našli uspokojení. 

Nepečeme jen buchty, mnozí se naučili zadělávat také na chleba, začali si pěstovat vlastní kvásek. Chléb je pro nás více než jen pokrmem. Je obestřen množstvím symbolik i pověr, a tak není bez zajímavosti, že jsme k němu v těchto časech upřeli pozornost. O spirituálních a tradičních souvislostech chleba jsme hovořili s vikářem Církve československé husitské, moderátorem Českého rozhlasu a — jak se sám označuje — fanouškem pečiva ve všech podobách Petrem Wagnerem.

Sociální sítě zaplavily fotografie domácích chlebů. Proč si myslíte, že právě v čase pandemie a nouzového stavu našlo mnoho lidí zalíbení a snad i útěchu v pečení chleba?

Připadá mi, jako by s časem, který jsou nyní rodiny nuceny společně trávit doma, obecně stoupl zájem o to, co se dá dělat v kuchyni. To není žádné převratné zjištění, restaurace jsou přece zavřené. V centru pozornosti spousty rodin navyklých na restaurační a jiné venkovní způsoby stravování se tak ocitlo místo, které se před pandemií užívalo jako společenský prostor pořádně jen u večeře. 

Když se v kuchyni objevíte pouze večer, většinou na vás nepřijdou myšlenky ohledně pečení chleba. Jde o proces, který potřebuje čas. Ten čas se najednou objevil, a tak se v mnoha rodinách objevila chuť i na pečení domácího chleba.

To je civilní vysvětlení. Mě ale láká přemýšlet o tom více zeširoka — to vykupování droždí a mouky ve snaze zabezpečit si vlastními silami základní symbol všech pokrmů možná odráží snahu být v čase nejistot takzvaně „pořešený“. Dává to smysl spíš symbolicky než z toho hlediska, že by bylo nějak zvlášť prozíravé kupovat mouku a kvasnice do zásoby.

V mnoha kulturách je chléb tou vůbec nejdůležitější potravinou, je základním symbolem jídla jako takového. Například v Íránu nebo v Afghánistánu, tedy v prostředí, které znám osobně, se na chleba nesmí šlapat. Když člověk uvidí kousek chleba na zemi na ulici, měl by jej zvednout, políbit a položit někam stranou. Ve slovanských zemích nabídnutí chleba a soli tradičně odkazuje k uctivému a přátelskému uvítání. Božena Němcová v Babičce píše: „Kdo u mne nepřijme chléb a sůl, ten není hoden, bych mu židli podala.“ Má chleba i nějakou spirituální hodnotu?

O tom vůbec není sporu. Však se údajně první chléb začal připravovat už v době kolem neolitické revoluce, kdy můžeme rovněž vypozorovat i první utříděnější podoby náboženství. 

Je tedy s námi už dlouho, i když zprvu pouze v nekvašené podobě. Když budeme mluvit o našem domácím prostředí, zhruba do poloviny dvacátého století o spirituální hodnotě chleba nepochyboval snad nikdo, zvláště na venkově. V jiných kulturách je to taky zajímavé, uvážíme-li, že některé národy přisuzovaly chlebu duši a svěřovaly záležitosti kolem jeho výroby vyhrazeným božstvům.

Kde se tyto představy vzaly?

Do křesťanství prosákly představy a symbolika spojená s chlebem z Blízkého východu. V evangeliích i zbytku takzvaného Nového zákona je téma chleba a manipulace s ním — lámání, rozdávání, požehnání, rozdělování — významným tématem. Když to propojíme s tím, co víme o starých Slovanech a jaké zvyky a rituály pravděpodobně doprovázely přípravu chleba, vyjde nám z toho, že chléb je něco jako náboženská konstanta. Nebo alespoň donedávna byl a svým způsobem se to zase vrací.

Bylo jen otázkou času, kdy člověk přestane oceňovat všeobecnou dostupnost chleba jako základní potraviny a prefabrikovaná šiška Šumavy — už druhý den nevábná na pohled, nemluvě o chuti — ho začne spíš otravovat. Boom domácího kvásku a pečení ukazuje, že se najde dost lidí, co chtějí víc. Chtějí dát chlebu péči, vložit se do procesu přípravy. Máloco se vyrovná pocitu, kdy rukama hnětete vlastní těsto nebo pozorujete, jak vám vyběhlo.

Chléb je také vzpomínkou na Ježíše Krista, který kdysi prohlásil: „Já jsem chléb života!“ Jak to myslel?

Ten Ježíšův výrok má hned několik rovin. Padne zřejmě po události nasycení zástupů, kdy Ježíš zázračně z mála pohostí ty, co by jinak hladověli. Jenže, spíš než aby mu byli vděční, je postaven do konfrontační situace, jak o tom píše evangelium podle Jana: „Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti? Co dokážeš? Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno: Dal jim jíst chléb z nebe.“

Chléb z nebe, manu, „zařídil“ Mojžíš, takový je alespoň lidový názor. Ježíš je manipulován — jako mockrát — do situace, kdy má dokázat, že se Mojžíšovi vyrovná. Ježíš nakonec vysloví legendární větu „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ Což je skandální a místo obdivu mu to vynese spíš opovržení. Žádný slušný náboženský reformátor tohle o sobě tvrdit nebude. Evangelista k té myšlence sám vede, Ježíš asi nebude jen tak někdo, takhle mluví spíš egomaniacký blázen a na toho Ježíš nevypadá.

Ale když se vrátím k tomu symbolu chleba, líbí se mi myšlenka, že se Ježíš sám staví za něco obyčejného — chléb ze země —, čím je snadné tak trochu pohrdnout. Obyčejnost je ale jenom zdánlivá, oproti všem předpokladům je tento chléb přece jen něčím, co sestupuje z nebe. Navzdory opovrhované obyčejnosti jeho evangelium přináší život. Existují barevnější a přitažlivější nauky a excentričtější guruové než Ježíš. Nicméně pro křesťany je on chlebem života. I když tím byl asi myšlen ten nekvašený, který skoro nejíme.

I samotná příprava chleba byla spirituální záležitostí. Během přípravy se pronášely modlitby a celé to mělo značně posvátný charakter.

Samozřejmě! Dříve bylo dokonce přísně ošetřeno, aby se kolem zadělávání na chleba nemotal nikdo cizí, nepovolaný, kdo by mohl celý proces magicky znehodnotit. Každý krok přípravy měl daná pravidla, v každém kraji trochu odlišná. Společným jmenovatelem je však snaha dodržet postup, neudělat nic špatně, pokud možno se zdržet i špatných myšlenek. Dbalo se tedy na čistotu vnější i vnitřní.

V lidové tradici měl chleba i magickou funkci. O co se jednalo?

Používal se jako ochrana před zlými silami, posílal se po vodě při hledání utonulých. Neuvěřitelně pestré jsou různé léčebné praktiky spojené s chlebem — potírání nemocného, vkládání kousku chleba do kapes oblečení, do podpaží a podobně. Jako velmi silná byla vnímána kombinace chleba se solí, případně ještě se světlem třebas v podobě plamene svíčky. Taky hlavně kvůli ochraně před zlými silami, jak se věřilo.

Existují nějaké rituály či tabu, co se s už hotovým chlebem mělo, respektive nemělo dělat?

Těch ustálených praktik až pověr byla vždycky spousta. Vámi zmíněný citát z Babičky dokumentuje jednu rovinu — chléb jako dar, kterému je prokazována určitá úcta. Podobný smysl mělo, že se bochník třikrát křižoval. Chleba neměl pokud možno nikomu upadnout na zem, to přinášelo smůlu. Dále se neměl nechávat nakrojenou stranou směrem ke dveřím. Ale hlavní bylo, že se s ním muselo zacházet jako s něčím cenným, hodnotným. Čili to, co nám při současné nadprodukci a neustálém vyhazování základních potravin, dost uniká.

Neobracíme se nakonec pečením chleba ke svým kořenům? Je v tom podle vás snad obsažená nějaká naše potřeba hledat stabilitu a jistotu?

Možná mimoděk jdeme k tomu nejhlubšímu, na co lze dosáhnout. Ve starověkých vyprávěních se občas proces stvoření světa přirovnává právě k výrobě chleba. Než člověku zevšední proces živení kvásku a nového zadělávání, má dostatek prostoru k podivování se nad tím, jakého tajemného procesu je účasten u sebe doma v kuchyni. 

Nevím kolik lidí z těch, co doma pečou, to dovede k tomu, že začnou doceňovat křesťanskou liturgii, kde je chleba středobodem dění, ať už se tomu říká proměňování nebo zpřítomnění. Ale třeba i tam to někoho dovede. 

Každopádně se ale pečení chleba stává jedním z vyjádření nenáboženské spirituality, rituálem, který má potenciál utužovat vnitrorodinné vztahy, procesem, který vnáší do všedního dne prastarý rytmus, který jsme považovali skoro za ztracený.

FATIMA RAHIMI