V průběhu pandemie až komicky narostla poptávka po droždí. A to nejen v České republice. Lidé jsou doma a pečou — zčásti proto, aby se vyhnuli zbytečným nákupům, zčásti v tom ale také našli uspokojení. 

Nepečeme jen buchty, mnozí se naučili zadělávat také na chleba, začali si pěstovat vlastní kvásek. Chléb je pro nás více než jen pokrmem. Je obestřen množstvím symbolik i pověr, a tak není bez zajímavosti, že jsme k němu v těchto časech upřeli pozornost. O spirituálních a tradičních souvislostech chleba jsme hovořili s vikářem Církve československé husitské, moderátorem Českého rozhlasu a — jak se sám označuje — fanouškem pečiva ve všech podobách Petrem Wagnerem.

Sociální sítě zaplavily fotografie domácích chlebů. Proč si myslíte, že právě v čase pandemie a nouzového stavu našlo mnoho lidí zalíbení a snad i útěchu v pečení chleba?

Připadá mi, jako by s časem, který jsou nyní rodiny nuceny společně trávit doma, obecně stoupl zájem o to, co se dá dělat v kuchyni. To není žádné převratné zjištění, restaurace jsou přece zavřené. V centru pozornosti spousty rodin navyklých na restaurační a jiné venkovní způsoby stravování se tak ocitlo místo, které se před pandemií užívalo jako společenský prostor pořádně jen u večeře. 

Když se v kuchyni objevíte pouze večer, většinou na vás nepřijdou myšlenky ohledně pečení chleba. Jde o proces, který potřebuje čas. Ten čas se najednou objevil, a tak se v mnoha rodinách objevila chuť i na pečení domácího chleba.

To je civilní vysvětlení. Mě ale láká přemýšlet o tom více zeširoka — to vykupování droždí a mouky ve snaze zabezpečit si vlastními silami základní symbol všech pokrmů možná odráží snahu být v čase nejistot takzvaně „pořešený“. Dává to smysl spíš symbolicky než z toho hlediska, že by bylo nějak zvlášť prozíravé kupovat mouku a kvasnice do zásoby.

V mnoha kulturách je chléb tou vůbec nejdůležitější potravinou, je základním symbolem jídla jako takového. Například v Íránu nebo v Afghánistánu, tedy v prostředí, které znám osobně, se na chleba nesmí šlapat. Když člověk uvidí kousek chleba na zemi na ulici, měl by jej zvednout, políbit a položit někam stranou. Ve slovanských zemích nabídnutí chleba a soli tradičně odkazuje k uctivému a přátelskému uvítání. Božena Němcová v Babičce píše: „Kdo u mne nepřijme chléb a sůl, ten není hoden, bych mu židli podala.“ Má chleba i nějakou spirituální hodnotu?

O tom vůbec není sporu. Však se údajně první chléb začal připravovat už v době kolem neolitické revoluce, kdy můžeme rovněž vypozorovat i první utříděnější podoby náboženství.