Veřejná vystoupení Andreje Babiše k sobě v poslední době přitáhla pozornost z nečekaných důvodů — totiž kvůli spirituálnímu obsahu. Kontroverzní premiér, který si získal tolik vášnivých příznivců i zarytých odpůrců, jako málokterý polistopadový politik, se také stal prvním mezi nimi, který použil ve své veřejné prezentaci motivy alternativní spirituality.

Zdánlivě jde o pár politicky bezvýznamných výroků, které se proženou sociálními sítěmi a zase zapadnou. Z jiného úhlu pohledu se však může jednat o mimořádně významný milník v náboženském životě českých zemí.

Řeč je zvláště o dvou konkrétních výrocích. První z nich není vyloženě spirituální, byť pracuje se symbolikou inspirovanou alternativní spiritualitou — premiér v něm konstatuje, že nadchází slunovrat a že nám „Matka Země a otec Slunce“ posílají znamení, aby se do našich vnitřních záležitostí nikdo nevměšoval.

Podstatně explicitnější je však výrok následující, jenž se týká astrologie a který Babiš uveřejnil na svém twitterovém účtu: „Čau lidi, nechal jsem si vrtat koleno. Jak víte, jsem známej škrt. Pokud jste si nikdy nedali udělat horoskop na základě data, místa a hodiny narození, doporučuju. Sedí to jak prdel na hrnec. Nerozhoduju se samozřejmě podle astrologů, ale zajímá mě to B-)“

Výrok o Matce Zemi a otci Slunci lze pořád ještě chápat jako pouhou metaforu, zde se však nacházíme už zcela plně v území alternativní spirituality, která je předložená pozitivně, bez diskuse, entuziasticky. Je pochopitelné, že výrok vyvolal ve veřejném prostoru hotové pozdvižení.

Spiritualita a vrcholná politika

V kontextu starších výroků z roku 2018 o „homeopatikách na křivdu“ je z celé věci jasně patrné, že Andrej Babiš je aktivním příznivcem alternativní spirituality. Takový fakt sám o sobě není samozřejmě nijak významný — premiér není zdaleka prvním českým vrcholným politikem, jehož duchovní život se ubírá takovýmito cestami.

Nejznámějším příkladem by tu byl pochopitelně známý polistopadový ministr obrany Antonín Baudyš starší, který se po svém odchodu z politiky léta živil jako profesionální astrolog. Méně se však ví, že příznivcem alternativní spirituality byl v mnoha ohledech například i Václav Havel. Podrobněji se tímto tématem zabýval zejména Martin C. Putna v knize Spiritualita Václava Havla.

Na druhou stranu, pro Baudyše i Havla byla spiritualita záležitostí soukromou a do politických výroků se nepletla. Babišův případ je proto přelomový: je to poprvé, co se vrcholný politik z titulu svého úřadu a na svém oficiálním profilu otevřeně přiznává k sympatiím k alternativní spiritualitě a doporučuje ji i svým příznivcům.

Takový krok je mimořádně neobvyklý nejen v kontextu spirituality, ale obecně s ohledem na jakékoli náboženství. Veřejný prostor České republiky, která se sama považuje za hluboce ateistickou, je k zaníceným náboženským projevům zdrženlivý až nepřátelský. A to neplatí jen pro spiritualitu, ale také — či dokonce především — pro tradiční náboženství: ani politici křesťanských stran nemají dnes ve zvyku pronášet k veřejnosti nábožensky motivované výroky.

Jak by se jejich voliči asi tvářili, kdyby někdo z nich například tweetnul: „Dnes jsem se byl vyzpovídat, je to super, běžte taky. Nerozhoduju se sice podle rad, které dostanu od faráře, ale jinak jsou svátosti báječná věc.“

„Ezobabiš“

Neobvyklost Babišova nábožensky motivovaného výroku vyvolala pochopitelně sérii reakcí, z nichž nejostřejší vyšla v A2larm pod názvem „Ezobabiš — nejlepší ze všech Babišů“. Její autor Pavel Šplíchal se premiérovi otevřeně vysmívá a označuje ho za přívržence „ezoteriky“; tu pak jedním dechem ostře kritizuje. Povrchní a škodlivé „ezo“, které Babiš propaguje, má podle Šplíchala následující vlastnosti:

„Ezoterika je v pozdním kapitalismu velmi oblíbená. Její velká část se nepřekvapivě slila s ideologií individualismu, kdy je každý svého štěstí strůjcem, a to nejen na volném trhu, ale i pokud jde o vnitřní klid a mír. Ezo nabízí jakousi druhou šanci pro neúspěšné (peníze ve světě ezoteriky nejsou důležité), kterým ale zároveň ihned vmete — přes tarotovou odbočku — do tváře, že si za své mizerné pocity můžou sami, protože zkrátka ‚neumí být šťastní‘.

Stejně jako chudí neuměli zbohatnout. Duše si vybírá svůj osud a nemá smysl snažit se s tím bojovat. Rétorika učebnic o zvyšování svého kapitalizovatelného potenciálu je jen variací knížek o umění být šťastný a schopnosti vidět příležitost (štěstí) v každé kravině.“

Šplíchalův text prozrazuje typické neporozumění alternativní spiritualitě, které se kupodivu vyskytuje nejen u křesťanů či ateistů/agnostiků, ale i u příznivců sofistikovanějších forem současné spirituality jako takových. Je charakteristické argumentací, v níž si mluvčí sestaví slaměného panáka z nejkřiklavějších a „nejlidovějších“ případů jednoduchých spirituálních projevů, připevní na ně pejorativní nálepku, a pak je znemožní.

Jistě, Šplíchal se autorsky podílí na cynickém humoristickém blogu Prigl, který se s oblibou strefuje do všeho a do všech, a svůj sžíravý styl se nepokoušel příliš změnit ani v citovaném článku. Co je však na místě v Priglu, působí na portálu typu A2larm jako pěst na oko a namísto smyslu pro humor prozrazuje základní autorovy neznalosti.

Ve výše citovaném úryvku je hned několik závažných faktických chyb — od tvrzení, že „peníze ve světě ezoteriky nejsou důležité“, až po „nemá smysl snažit se s tím bojovat“. Článek předkládá zjednodušený obrázek, který živému, komplexnímu a proměnlivému světu alternativní spirituality v podstatě příliš neodpovídá. Ostatně už sám fakt, že používá výrazy „ezoterika“ a „ezo“, je pro odborníka spolehlivým indikátorem, že Šplíchal neví, která bije.

Na cestě k novému světovému náboženství

V počátcích výzkumu alternativní spirituality se přitom skutečně mluvilo především o jejích kořenech ve světě západních esoterních tradic. Fenomény jako astrologie, obřadní magie, kabala či tarot, původní součásti pronásledovaného tajného vědění novověké Evropy, zhruba před sto lety doslova vybuchly do mainstreamu a propojily se s dalšími duchovními motivy, od reinterpretovaného buddhismu přes spiritualizovanou psychologii (Jung, Grof) až po psychedelické nadšení či úctu k přírodě (a vitalismus obecně).

Historickým přelomem tu bylo hnutí, které se dnes nazývá „new age“ a které působilo v kontextu kontrakultury hippies od konce padesátých zhruba do poloviny sedmdesátých let 20. století. Přestože i dnes existuje tendence alternativní spiritualitu označovat výrazem „new age“, je to stejný omyl, jako říkat jí „ezoterika“: stejně jako jsou někdejší esoterní disciplíny už dávno exoterní (tedy otevřené všem), i hnutí new age se propojilo s mnoha dalšími motivy (neošamanismus, novopohanství atd.) a zrodilo obrovsky populární fenomén, který se dnes masivně šíří nejen západní civilizací, ale i mimo ni.

Jeho příznivci jej typicky označují za „spiritualitu“, často s adjektivy „neinstitucionalizovaná“ či „nenáboženská“, a vnímají jej jako nový svobodný přístup k duchovnu, který dokázal setřást mocenské, hierarchické a dogmatické rysy tradičních náboženství. V uvedeném kontextu vůči nim spiritualita představuje jednoznačnou konkurenci. A to i přes to, že její vliv už zasahuje dokonce i do nitra tradičních systémů samých — příkladem může být Hnutí pro křesťanskou meditaci.

Alternativní spiritualita dlouho unikala větší pozornosti odborníků a je tedy pochopitelné, že její hlubší pochopení v kontextu je u vzdělané veřejnosti víceméně na nule. Její interpretace ve veřejném prostoru se tak plácají mezi nereflektovaným nadšením příznivců a špatně informovanými odsudky odpůrců — na etiketě „Ezobabiš“ je to vidět mimořádně dobře.

Nejde však přitom o žádný marginální fenomén. Deset let staré sociologické výzkumy profesorky Dany Hamplové ukazují, že na konci první dekády 21. století bylo v České republice čtyřicet až šedesát procent příznivců alternativní spirituality, což je mnohokrát více, než všech příznivců tradičních náboženství dohromady (deset procent).

Taková situace pochopitelně volá po vystoupení z omezeného kontextu priglovských vtípků a sisyfovských bludných balvanů a po seriózní reflexi role spirituality v českém prostředí. Prvním krokem k takové reflexi je pak nutnost přestat novou spiritualitu redukovat na jakési pochybné okrajové „ezo“ bezvýznamných mašíblů a chápat ji v plném kontextu a v celém jejím zásadním globálním významu.

Babiš-astrolog: přelomový bod českého náboženského života?

Součástí takových úvah je pak mimo jiné i rozměr politický. Fenomén sekularizace od sebe oddělil náboženský a politický diskurs, a přestože výjimky z pravidla se vždycky najdou (nejkřiklavějším příkladem je Polsko), křesťanství coby oficiální státní náboženství definitivně kapitulovalo a uchýlilo se do soukromí. Jistě, je to fenomén typicky evropský — jinde ve světě, a to včetně USA, je náboženský diskurs ve veřejném prostoru stále relativně běžnou věcí.

Podle nejnovějších výzkumů je tak sekularizace specificky evropským fenoménem, který jinde buď neprobíhá, nebo má docela jinou podobu. Ano, jsme zvyklí dívat se na přísnou separaci duchovního/soukromého a veřejného/politického jako na něco samozřejmého, co stojí v základech evropských ústav.

Je však docela dobře možné, že tento stav je pouze přechodným obdobím daným přelomem mezi dvěma velkými systémy — odcházejícím křesťanstvím a přicházející novou spiritualitou. Ta má dnes slibnou pozici a může se stát novým globálním náboženstvím zítřka.

V uvedené perspektivě přestávají výroky premiéra Babiše být pouhou zábavnou anekdotou a stávají se mimořádně významným momentem, kdy alternativní spiritualita prvně pronikla do masových propagačních produktů nejmocnějšího politika v České republice. Může se pochopitelně jednat o bezvýznamnou první vlaštovku, která ještě jaro nedělá a po níž se za pár měsíců zcela zapráší. Je však také možné, že se tu otvírá brána k novému propojení politického a náboženského diskursu, který se už teď pragmaticky snaží oslovit obrovské procento potenciálních voličů.

To, co dnes začíná jako bezvýznamný mediální výsměch, může v průběhu následujících generací velmi snadno dospět až k přijetí nového „státního náboženství“, ať už explicitně či implicitně. V situaci, kdy sympatie k nové spiritualitě zřejmě jeví nadpoloviční většina Čechů, to není takové sci-fi, jak by se na první pohled mohlo zdát.