Trumpova křesťanská apokalypsa

Jan Mareš

Podpora Donalda Trumpa netkví jen v krizi starého řádu. Její podstatnou složkou je obchod, který politik uzavřel s početnými americkými evangelikály. Jejich vliv stojí třeba za prezidentovým nestandardním přístupem k Nejvyššímu soudu USA.

„Bůh má smysl pro humor.“ Ilustrace Jindřich Janíček

Poprvé jako komedie, podruhé jako fraška. Tak zajisté vnímá velká část světové veřejnosti současné volební klání v Americe. Pro miliony lidí na celém světě, ale i ve Spojených státech amerických je stále téměř neuvěřitelné, že se Donad Trump vůbec stal prezidentem a že má dokonce šanci být znovuzvolen.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Kdo by takového člověka volil? Tímto tématem se poslední čtyři roky zabýval snad každý intelektuál, brblalové u piva i nejprestižnější print magazíny. Obvyklým vysvětlením je zklamání z globalizace, pokrytectví liberálních elit nebo prostý obdiv k sebeinscenovanému alfa samci, který „říká věci, jak jsou“.

Zvláště v našich médiích se ale téměř nikdo nezabýval skupinou voličů, která byla v roce 2016 Trumpovým skrytým trumfem a na niž spoléhá i tento rok — bílí evangelikální křesťané. Ti se svými 26 % dnes tvoří největší náboženskou skupinu v Americe a již desítky let většinově volí republikánské kandidáty. Trump u této skupiny v roce 2016 získal rekordních 81 % hlasů, což představuje 34 % všech jeho voličů. Je to tedy s přehledem jeho největší voličská skupina. Její udržení je pro něj proto otázkou úspěchu.

Evangelikální křesťanství je dnes sice převážně doménou angloamerické sféry, jeho kořeny bychom ale překvapivě našli i v českých zemích. Byla to totiž Jednota bratrská, která mnohé z typických znaků evangelikalismu praktikovala již od 16. století.

V době pobělohorské si pak tuto víru bratrští migranti přinesli do svého exilu v saském Ochranově (Herrnhut), jejž navštívil i anglický duchovní rebel John Wesley, kterého bratři a sestry nadchli natolik, že zde několik měsíců studoval jejich teologii. Mezi Moravany prožil svou zkušenost znovuzrození a po návratu do Anglie vytvořil základy nového protestantského směru — metodismu. Právě metodismus se stal prvním a dodnes nejrozšířenějším proudem evangelikálního křesťanství.

Bylo by ale nepřesné na evangelikalismus nahlížet jako na monolitický proud. Jedná se o křesťanskou odnož, která má mnoho otců, ale ještě více potomků. Pod střechu evangelikalismu spadají tak různorodé frakce, jakými jsou baptismus, bratrské církve, metodismus, novokalvinismus, charismatické a letniční církve a také tisíce křesťanských sborů bez denominace, mezi nimi i tzv. megachurches — organizačně nezávislé sbory s desítkami až stovkami tisíc členů.

Ač se taková mozaika mnoha věrouk a lídrů může zdát jako naprostý chaos, opak je pravdou. Všechny církve spadající pod hlavičku evangelikalismu mají společné právě ony čtyři zmíněné zásady, kterými se výrazně odlišují od ostatních křesťanských církví.

Jejich pozice politických „kingmakerů“ ale nebyla vždy samozřejmá. Počátkem 20. století zatlačily evangelikalismus na periferii veřejného dění sociálně a věroučně liberální církve, pro něž tak platilo označení „mainline/mainstream protestantism“, tedy mainstreamový protestantismus. Mezi proponenty jeho obzvlášť liberální formy, tzv. „sociálního evangelia“, patřil např. F. D. Roosevelt. V doslova božské ironii dějin se ale právě z tohoto mainstreamu od konce 70. let postupně stal menšinový směr, jehož členská základna se rok od roku tenčí.

Naproti tomu evangelikálové jsou dnes největším a nejvlivnějším náboženským proudem Ameriky. Na rozdíl od všech ostatních náboženských směrů si zároveň udržují stálý podíl populace kolem 25 %. Právě fundamentalističtí evangelikálové se totiž na rozdíl od svých liberálnějších konkurentů dokázali přizpůsobit moderní době a jejím technologiím.

Donald Trump pózuje s biblí během letních protestů hnutí Black Lives Matter. Ilustrace Jindřich Janíček

Pastoři jako Billy Graham od 60. let 20. století pořádali masová misionářská kázání na stadionech, zakládali vlastní rozhlasové a později i televizní pořady a kanály. V 80. letech jejich vlivové organizace jako Moral Majority či Christian Coalition navíc vtrhly na politickou půdu a začaly od konzervativních kandidátů výměnou za své hlasy požadovat jasný závazek vůči křesťanským hodnotám a životnímu stylu.

Proč tedy evangelikálové podporují někoho takového jako je Donald Trump? Člověka, který dokáže porušit celé desatero během jediného dne? Odpovědi jsou dvě — pragmatismus a apokalyptická očekávání.

Soulad zbožnosti a pragmatismu

Evangelikálové Trumpa nepovažují a ani nikdy nepovažovali za svého příslušníka. Přesto ho v roce 2016 volil nejvyšší počet bílých evangelikálů (81 %) a vůbec křesťanů (58 %) za posledních dvacet let. Navzdory paradoxu, že republikánští prezidentští kandidáti, kteří Trumpovi předcházeli, byli až na mormona Romneyho sami zbožní evangelikálové.

Právě kandidatura Romneyho, jehož většina evangelikálů považovala za kacíře a přílišného liberála, byla pro novou generaci evangelikálních lídrů jako je Franklin Graham, Jerry Fallwell jr. a Ralph Reed jasnou výzvou. Zvlášť poslední jmenovaný, který se svou neziskovkou Faith and Freedom Coalition mezi evangelikály v Romneyho prospěch agitoval, argumentoval tím, že Romney sice není evangelikál, ale podpora evangelikálů jej může zavázat pro jejich cíle.

Reed si dokonce vytkl za cíl získat mezi evangelikály pro Romneyho rekordní podporu. „Bůh má smysl pro humor“ glosoval tento zdánlivý rozpor Reed.

Sázka na Romneyho nevyšla, nicméně vinou evangelikálů to nebylo. Ti totiž „kacíře“ Romneyho podpořili silněji než McCaina a jeho fundamentalistickou viceprezidentku Palinovou. Reed a spol. ukázali, že pragmatický princip funguje. Když se tedy nominantem republikánů stal sprosťák Trump, scénář byl připravený. „Mnoho evangelikálů nepodporuje Trumpa, proto, že je to ten nejlepší křesťan, ale proto, že je lídr s nejlepšími předpoklady nás bránit.“ Tak to v komentáři „Zbožnost a pragmatismus nejsou vzájemně výlučné“ pro New York Times shrnul evangelikální aktivista Alex McFarland.

Evangelikálové od Trumpa očekávají tři základní věci:

  • Dosazování konzervativních soudců do Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud je vždy finální instancí při řešení jakýchkoliv sporů v zemi — ať už jde o výsledky voleb, nebo legalitu interrupcí. Doživotní mandáty soudců navíc z jejich jmenování dělají jednu z vůbec nejdůležitějších prezidentských kompetencí.
  • Prosazování sociálních hodnot konformních s evangelickým světonázorem. Tedy kombinaci restriktivního zákonodárství pro podporu „tradiční rodiny“ a křesťanské morálky, a naopak laissez faire přístup ke vzdělávání a náboženským svobodám (např. zachování možnosti homeschoolingu nebo křesťanských škol nevyučujících evoluci a sexuální výchovu, případně možnost v křesťanských firmách nezaměstnávat nekřesťany).
  • Podporu Izraele. Jak symbolickou, tak materiální.

Jistě existují i mnohá témata, na jejichž základě se evangelikálové protínají s nějakou z dalších protrumpovských voličských množin, ať už se zastánci neomezeného sebeozbrojování nebo s národoveckými šovinisty, výše nastíněné požadavky však lze považovat za ryze evangelikální. K získání evangelikálů proto stačí, aby kandidát zaručil, že splní právě je. A zatímco dřívější republikánští kandidáti investovali čas do přesvědčování voličů o své osobní věroučné integritě, Trump rovnou apeloval na tuto „bottom line“ evangelikálů. A úspěšně.

Sám by ale Trump v roce 2016 přesto neuspěl. Pomáhal mu ansámbl vlivných evangelikálů včetně již zmíněného Ralpha Reeda, Franklina Grahama a Jerryho Fallwella jr., ale také jeho dvojka — kandidát na viceprezidenta Mike Pence. Pence byl doslova trefou do bílého, protože voličské skupiny, které Trump potřeboval, mohl oslovit jejich vlastním jazykem. A to nejenom evangelikály, ale i fiskální konzervativce a národovce z řad Tea Party.

Posledním Trumpovým esem v rukávu ve vztahu ke křesťanům obecně je jeho oficiální duchovní poradkyně Paula White. Whiteová je kazatelkou letničního směru, tedy odnože protestantismu, která obzvláště silně zdůrazňuje projevy Ducha svatého — prorocké sny, vize, zázračná uzdravení a tzv. mluvení v jazycích. Kromě toho je Whiteová zastánkyní tzv. evangelia prosperity, tedy víry, že bůh upřímnou víru a štědré dary církvi odměňuje materiálním bohatstvím.

Ačkoliv čelní představitelé evangelikálního hnutí Whiteovou a jí podobné kazatele tradičně považovali za šarlatány či rovnou heretiky, v rámci podpory Trumpa se s nimi pragmaticky usmířili.

Whiteová sice bez skrupulí z věřících dře peníze, je ale velmi oblíbená mezi nebílými minoritami. V jejím floridském sboru převažují tisíce černých a hispánských kongregantů a Whiteová navíc měla na populárním černošském kanálu BET i vlastní duchovní show. Pomáhá tak Trumpovi oslovovat i nebělošské evangelikální kruhy a vyrovnávat případné ztráty, které Trump mezi bělošskými evangelikály utrží.

Požadavky uvedené pod body 1 a 2 ale Trump i tak zatím splňoval na výbornou. Do Nejvyššího soudu jmenoval již tři silně konzervativní soudce, přesně podle požadavků svých evangelikálních spojenců. V kulturních válkách v americké politice Trump sice prosazuje vlastní linii hrubosti, ta je ale v zásadě sekularizovanou verzí bílého evangelikálního nacionalismu, a tedy ideje Ameriky jako božího národa.

Pragmatické požadavky tedy Trump splňuje. Ale jen pragmatismus sám o sobě nestačí. Trump s Pencem proto působí také na jiné frontě.

Uspěchaná apokalypsa

Eschatologie, nauka o věcích posledních, bádání o konci světa. Pro křesťanské denominace po celém světě je jedním z dlouhodobých zdrojů sporů. Proto na ní tradiční církve ve snaze o ekumenickou spolupráci otevřeně příliš nelpí.

Ne tak evangelikálové. Pro ně je konec světa klíčovým tématem, žádoucím horizontem. Mnoho evangelikálů dokonce doufá, že k němu dojde ještě za jejich života. Například Sarah Palinová tuto svoji naději vyjádřila již během prezidentské kampaně v roce 2008.

Dominantní eschatologií amerických evangelikálů je tzv. dispencionalizmus, založený na velmi doslovném čtení Janova zjevení a jiných nejednoznačných biblických prorockých textů.

Podle něj bude druhému příchodu Krista předcházet sedmiletá „doba soužení“, během níž se o nadvládu nad světem pokusí Antikrist a bude ji provázet pronásledování Židů a křesťanů, přírodní katastrofy či války. Evangelikálové se přitom přou o to, zda pravověrní křesťané budou těsně před začátkem doby soužení „vytrženi“, tedy přímo transportovaní do nebe, nebo zda celé soužení protrpí.

A kdy tenhle pozitivní scénář budoucnosti lidstva má začít? Za zásadní znamení začátku konce mnoho evangelikálů považuje vznik státu Izrael. Opravdový odpočet konce ale začne až obnovou Šalomounova chrámu na Chrámové hoře v Jeruzalémě. Pro Židy v tomto příběhu ale příliš důvodů k radosti není. Podle doslovného výkladu proroka Zachariáše jich totiž dvě třetiny během času soužení zemřou.

Evangelikální bazírování na podpoře Izraele tedy nepramení z respektu k Židům, nýbrž ze snahy uspíšit konec světa a dostat se co nejrychleji do nebe.

Izraelské politiky však tento chladný kalkul od toho, aby evangelikální mindset využívali ve svůj prospěch, očividně neodrazuje. Od 80. let tak Izrael cíleně finančně podporuje slibné teleevangelisty s pozitivním postojem k Izraeli a tyto investice se mu jednoznačně vyplácejí. Získává z tohoto vztahu především vojenskou a politickou pomoc.

Politolog a bývalý přední poradce Richarda Nixona, Kevin Phillips, v knize American Theocracy přesvědčivě doložil, že právě evangelikální apokalyptická víra silně ovlivňovala kroky George Bushe na Blízkém Východě. Oslabování regionálních hráčů jako je Irák a Írán totiž kromě zájmů ropných společností mělo také prospět Izraeli.

A jak si ve vztahu k apokalypse vede Trump? Naneštěstí velmi dobře. Vedle angažování Pence bylo nejdůležitějším krokem překvapivé uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele. Toto rozhodnutí vyvolalo vlnu nadšení nejen v Izraeli. Trump si tímto krokem vysloužil nehynoucí loajalitu u nezanedbatelného počtu evangelikálů.

Krátce poté se totiž evangelikálními médii začal šířit nový narativ, podle něhož má Donald Trump být novodobým králem Kýrem. Perský král Kýros totiž podle starozákonní tradice vysvobodil Židy z Babylónského zajetí a umožnil jim znovuvybudovat chrám v Jeruzalémě.

Evangelikální proponent Reed tyto biblické analogie dovedl v nedávno vydané knize For God and Country: The Christian Case for Trump ještě dál. V této apologetice křesťanského trumpismu nabízí parafrázi evangelisty Matouše: „Odevzdejte Bohu, co je boží, Trumpovi, co je Trumpovo.“

Podle vyprávění evangelikálních představitelů si bůh Trumpa vyvolil ke splnění dějinné úlohy. Navzdory tomu, že sám není pravověrný. Tak jako biblický Kýros. „Volba proti prezidentovi Trumpovi, je volba proti Bohu,“ uzavřela nedávné televizní interview Paula White.

Diskuse
MP
November 7, 2020 v 16.58
Šílenství

Potřebuje snad někdo pádnější důkaz o zaostalosti velké část Ameriky?