Poprvé jako komedie, podruhé jako fraška. Tak zajisté vnímá velká část světové veřejnosti současné volební klání v Americe. Pro miliony lidí na celém světě, ale i ve Spojených státech amerických je stále téměř neuvěřitelné, že se Donad Trump vůbec stal prezidentem a že má dokonce šanci být znovuzvolen.

Kdo by takového člověka volil? Tímto tématem se poslední čtyři roky zabýval snad každý intelektuál, brblalové u piva i nejprestižnější print magazíny. Obvyklým vysvětlením je zklamání z globalizace, pokrytectví liberálních elit nebo prostý obdiv k sebeinscenovanému alfa samci, který „říká věci, jak jsou“.

Zvláště v našich médiích se ale téměř nikdo nezabýval skupinou voličů, která byla v roce 2016 Trumpovým skrytým trumfem a na niž spoléhá i tento rok — bílí evangelikální křesťané. Ti se svými 26 % dnes tvoří největší náboženskou skupinu v Americe a již desítky let většinově volí republikánské kandidáty. Trump u této skupiny v roce 2016 získal rekordních 81 % hlasů, což představuje 34 % všech jeho voličů. Je to tedy s přehledem jeho největší voličská skupina. Její udržení je pro něj proto otázkou úspěchu.

Evangelikální křesťanství je dnes sice převážně doménou angloamerické sféry, jeho kořeny bychom ale překvapivě našli i v českých zemích. Byla to totiž Jednota bratrská, která mnohé z typických znaků evangelikalismu praktikovala již od 16. století.

V době pobělohorské si pak tuto víru bratrští migranti přinesli do svého exilu v saském Ochranově (Herrnhut), jejž navštívil i anglický duchovní rebel John Wesley, kterého bratři a sestry nadchli natolik, že zde několik měsíců studoval jejich teologii. Mezi Moravany prožil svou zkušenost znovuzrození a po návratu do Anglie vytvořil základy nového protestantského směru — metodismu. Právě metodismus se stal prvním a dodnes nejrozšířenějším proudem evangelikálního křesťanství.

Bylo by ale nepřesné na evangelikalismus nahlížet jako na monolitický proud. Jedná se o křesťanskou odnož, která má mnoho otců, ale ještě více potomků. Pod střechu evangelikalismu spadají tak různorodé frakce, jakými jsou baptismus, bratrské církve, metodismus, novokalvinismus, charismatické a letniční církve a také tisíce křesťanských sborů bez denominace, mezi nimi i tzv. megachurches — organizačně nezávislé sbory s desítkami až stovkami tisíc členů.

Ač se taková mozaika mnoha věrouk a lídrů může zdát jako naprostý chaos, opak je pravdou. Všechny církve spadající pod hlavičku evangelikalismu mají společné právě ony čtyři zmíněné zásady, kterými se výrazně odlišují od ostatních křesťanských církví.

Jejich pozice politických „kingmakerů“ ale nebyla vždy samozřejmá. Počátkem 20. století zatlačily evangelikalismus na periferii veřejného dění sociálně a věroučně liberální církve, pro něž tak platilo označení „mainline/mainstream protestantism“, tedy mainstreamový protestantismus. Mezi proponenty jeho obzvlášť liberální formy, tzv. „sociálního evangelia“, patřil např. F. D. Roosevelt. V doslova božské ironii dějin se ale právě z tohoto mainstreamu od konce 70. let postupně stal menšinový směr, jehož členská základna se rok od roku tenčí.

Naproti tomu evangelikálové jsou dnes největším a nejvlivnějším náboženským proudem Ameriky. Na rozdíl od všech ostatních náboženských směrů si zároveň udržují stálý podíl populace kolem 25 %. Právě fundamentalističtí evangelikálové se totiž na rozdíl od svých liberálnějších konkurentů dokázali přizpůsobit moderní době a jejím technologiím.

Pastoři jako Billy Graham od 60. let 20. století pořádali masová misionářská kázání na stadionech, zakládali vlastní rozhlasové a později i televizní pořady a kanály. V 80. letech jejich vlivové organizace jako Moral Majority či Christian Coalition navíc vtrhly na politickou půdu a začaly od konzervativních kandidátů výměnou za své hlasy požadovat jasný závazek vůči křesťanským hodnotám a životnímu stylu.