Ke kořenům zneužívání v církvi
Filip OutrataSexuální zneužívání v římskokatolické církvi je jen špičkou ledovce systému spirituálního zneužívání, upozorňuje ve své knize německá filosofka a teoložka, která sama patří k obětem zneužívání.
Skandál sexuálního zneužívání v římskokatolické církvi naplno zasáhl i českou a moravskou církev. Oběti se nebojí o svých zkušenostech vypovídat a dostává se jim pozornosti. Nejvyšší představitelé české a moravské církve jsou nuceni se k problematice postavit, rozvíjí se diskuse o tom, zda jsou pronášené omluvy a navrhovaná opatření dostatečná.
Přicházejí také první postihy za zneužívání, jako v případě kněze, odvolaného v pražské arcidiecézi v případu zneužívání dnešního zastupitele Svinař Jiřího Kylara, které se odehrávalo před třemi desítkami let. Dosluhující primas české církve přitom ještě před několika dny ve Vatikánu tvrdil, že jde o hysterii. Zdá se, že situace se poměrně dramaticky mění a vyhrocuje, v české a moravské církvi stejně jako v té světové.
Bez ohledu na to, že reportáž není totéž co soudní verdikt, jsou třeba svědectví, která shromáždili reportéři Slonková a Kubík, naprosto otřesná. Zároveň se zdají být velice věrohodná vzhledem k zachycení mechanismů, které v prostředí farností a církevních komunit často panují: zejména jde o autoritu kněze, která je neotřesitelná a umožňuje mu dovolit si k věřícím, zvláště těm zranitelným, jako jsou například nezletilé, silně věřící dívky, prakticky cokoli.
Aby diskuse o tématu sexuálního zneužívání v církvi a v náboženském prostředí obecně mohla být skutečně užitečná a šla do hloubky, je potřeba nejen pozorně naslouchat obětem, ale také přemýšlet o širších souvislostech a hlubších příčinách zneužívání. Dobrou pomůckou tu může být právě vydaná kniha německé teoložky a filosofky Doris Wagnerové, která sama byla několik let obětí zneužívání v jedné z římskokatolických řeholních komunit.
Doris Wagnerová v knize nazvané Spirituální zneužívání v katolické církvi zasazuje sexuální zneužívání do širšího kontextu zneužívání duchovního — spirituálního, které je právě pro církevní a obecně náboženské prostředí typické. Ukazuje, jak sexuální zneužívání navazuje na subtilnější, ale ne méně nebezpečné formy zneužívání, které však mají jedno společné: popírají svobodu člověka, jeho osobnost, jeho vlastní pocity a sebeurčení.
Už jsem nebyla sama sebou
Doris Wagnerová (ročník 1983), rodačka z bavorského Ansbachu, pochází ze zbožné evangelické rodiny, spolu se svými rodiči ale ve svých patnácti letech konvertovala k římskokatolické církvi. Záhy po maturitě vstoupila do komunity Familia spiritualis opus („Duchovní rodina práce“, FSO) a osm let byla její členkou. Tato komunita má úzké vazby k papežské kurii, v roce 2001 se jí dostalo papežského schválení.
Zakladatelkou komunity byla Belgičanka Julia Verhaegheová (1910—1997). Pro spiritualitu společenství, které se zformovalo za druhé světové války, je charakteristický důraz na posvěcování světa, kterým předjímalo teologii druhého vatikánského koncilu. A také zaměření na ženy i muže — skládá se ze dvou komunit, žen žijících zasvěceným životem a mužské „Kněžské komunity“ s kněžími, jáhny a laickými bratry.
Své zkušenosti z komunity Wagnerová, od roku 2010 vdaná jako Reisingerová, poprvé zpracovala v roce 2014 a zveřejnila v knize Nicht mehr ich. Die wahre Geschichte einer jungen Ordensfrau („Už ne sama sebou. Skutečný příběh mladé řádové sestry“). Součástí zveřejněného osobního příběhu bylo i obvinění ze sexuálního obtěžování, na jehož základě na svůj post v Kongregaci pro nauku víry rezignoval kněz Hermann Geissler, člen FSO. Wagnerová ho obvinila mimo jiné z toho, že se ji během zpovědi pokoušel objímat a líbat.
O své zkušenosti Doris Wagnerová promluvila během konference v Římě v roce 2018 a v reakci na to Geissler, jeden z výše postavených představitelů kongregace, 30. listopadu 2018 rezignoval. Pikantní na celé věci je, že právě Kongregace pro nauku víry je dnes ve Vatikánu zodpovědná za řešení sexuálních skandálů v církvi.
Doris Wagnerová se aktivně účastní debaty o zneužívání v církvi, vedla na toto téma rozhovor s vídeňským arcibiskupem Christophem Schönbornem a vystoupila v dokumentu Bavorské televize. Je také jednou z pěti žen různých kontinentů a kultur, vystupujících v dokumentu Female Pleasure, který sleduje ženskou sexualitu v 21. století a její utlačování v různých kulturních a náboženských kontextech.
Duchovní sebeurčení a toxické spirituality
Přesvědčení autorky "Řešením je tedy zásadně netotalitní, svobodný přístup, který jako jediný dokáže být protiváhou totalizujícím tendencím" ale nabízí dojem - tvářívtvář zadání - pouze zbožného nadoblačného přístupu.....bych mínil.
I v tomto případě je ale základem člověku vlastní potřeba vidět a nalézat (třeba ne zcela uvědoměle) ve svém životě smysl. I v tomto případě tento postoj může být škodlivý a lidé, kteří se ocitnou v levicově liberálním spirituálním prostředí, často už nemají potřebu hledat další, alternativní zdroje smyslu svého života. I zde je přítomno ideologické povýšenectví, elitářský pohled na sebe sama, dualistický obraz světa včetně očekávání apokalypsy (klimatická změna). I levicově liberální spiritualita může souviset se sexuálním zneužíváním a dokonce k němu i vést.
Tady se ovšem nevyhnutelně staví otázka, je-li něco takového reálně možné. Aniž by katolická církev tímto krokem přestala být sama sebou.
Ráno jsem v rádiu vyslechl důrazné upozornění pana investora Pudila. Žádal od politiků podmínky garantující minimálně desetiletou periodu zhodnocování investice.
Domnívám se, že občanská společnost se spíše nadchne požadavkem pana Pudila, než projektem evangelizace katolické církve.....bych si tipnul.
Vlastně bych řekl, že nezáleží ani tak na zaměření nebo typu spirituality, ale na její intenzitě. Kdekoli je "pevná víra", je potenciálně i její zneužití někým, kdo má manipulátorské nebo násilnické (nebo oboje) sklony. Kdekoli je vztah duchovní vůdce/jeho následovník, je to nebezpečí vždy.
Současně ale je potřeba, aby i ty evangelikální církve se měnily stejným způsobem, vždyť v protestantismu pouze napodobily tu jednu církev, kterou rozbily a strnuly v podobné malé kolosy, které si hrají na vlastním písečku.
Pak bude znovu Kristova Církev jedním jeho Tělem s orgány (samosprávnými jednotkami), které budou rozdílné, ale spolupracující a rostoucí k obnově světa.
V článku o Romerovi (který asi nikoho nezaujal) se píše, že je zapotřebí přebírat zodpovědnost za svůj vlastní život, rozhodovat se podle svého svědomí a rozumu a odpovědně žít svoji svobodu.
Problémem je hierarchie, která namísto toho, aby na prvním místě sloužila, tak na prvním místě vládne.
Hierarchie, která na prvním místě slouží a pak až vládne, problémem není.
Hierarchie jako princip je správná a je to jediný správný způsob, jak řídit společnost. V hierarchii, která je služebná, panuje láska.
Pochybuji, že Ježíš mluvil o hierarchii, když říkal, že první mají být poslední a ti, co chtějí být první, mají být služebníky všech. To se hierarchií nedá nazvat. Řídící hierarchie těžko může být zároveň služebná.
Člověk se má řídit především vlastním svědomím, o tom není pochyb.
Ježíš určitě nechtěl primárně zakládat nějakou hierarchii, naopak víckrát mluvil proti ní. Ovšem protože v jeho době bylo vnímání posvátna světa ještě silné, jaksi přirozeně došlo k tomu, že se kněžská hierarchie zformovala i v křesťanství, což je jistý paradox. Bylo to jakési přizpůsobení duchu doby.
Základem hierarchie je vnímání posvátnosti světa - klasicky to vyjadřuje Dionysios Areopagita, u něhož pozemská hierarchie církve s biskupy a kněžími odpovídá hierarchii nebeské, andělské, která je ta primární a ta důležitá. Když se ztratí smysl pro posvátnost, zůstane v hierarchii jakoby jako holá kostra jen neomezená moc, a to se dá těžko dnes akceptovat.
Rozhodně je, milý Jirko, nesmysl tvrdit, že hierarchie je jediný správný způsob jak řídit společnost. To neplatí ani o církvi, rozhodně po druhém vatikánském koncilu, natož o společnosti jako celku.
Intenzitu tohoto konfliktu by bylo možno do značné míry utlumit tím, kdyby si obě strany dokázaly uvědomit a přiznat, že o b a tyto principy jsou stejně tak nutné, potřebné a objektivně neodstranitelné, jeden jako druhý.
Pan Vyleťal má naprostou pravdu v tom, že hierarchické struktury organizace a řízení mají naprosto jednoznačné výhody oproti formám nehierarchickým. Jak věděl už Aristoteles, v prostředí soukromého vlastnictví (tedy za jasně daných kompetencí a hierarchií v příkazním řetězci) dochází k daleko menšímu počtu konfliktních situací nežli tam, kde si jsou všichni rovni, a kde tedy každý v každé jednotlivé situaci prosazuje sám sebe.
Tento princip je jednoznačně doložen jak moderním výzkumem organizačních a řídících struktur, tak ale i pouhým pohledem na evoluci: téměř ve všech komunitách (skupinách, tlupách) v živočišné říši se zcela přirozeně vytvoří takovéto hierarchické struktury nadřazenosti a podřízenosti. Má to tu zásadní výhodu, že každý člen dané komunity zná přesně své místo v sociální hierarchii, toto jeho postavení tedy nemusí být vždy znovu a znovu vyhledáváno a určováno v neustálých interních bojích.
- Ostatně, takovéto hierarchie (ať formalizované nebo neformální) se vytvářejí i v takových napohled neformálních a rovnostářských komunitách, které propaguje pan Pospíšil. I tady se naprosto pravidelně - i při vší formální rovnosti - vytvářejí faktické hierarchie, kdy ten či onen příslušník dané komunity má fakticky hlavní slovo; sice neformální, ale reálné vůdčí postavení.
Na straně druhé ovšem stejně tak platí: ty čistě hierarchicky organizované komunity mají silný, a vlastně nezadržitelný sklon ke zkostnatělosti, a k mocenskému zneužití těch institucionalizovaných mocenských struktur. Pan Vyleťal tvrdí, že ty hierarchické struktury katolické církve nejsou žádným problémem, když to vše je podřízeno "službě" (tedy službě Boží věci, rozumí se). Jenže - právě tohle je ten problém. Ty hierarchické struktury mají svou vlastní dynamiku; a jakmile se už jednou prosadila jejich čistě mocenská stránka, její pohodlná fixní institucionalizace jak osobní moci, tak ale i "jedině správného názoru" - pak už je marné odvolávat se na vznešené původní ideály, ty se těch faktických držitelů moci nijak nedotýkají. - Právě proto to má ostatně současný papež tak obrovsky těžké se svými pokusy o pozitivní reformu katolické církve; na každém kroku naráží právě na ty zkostnatělé, reakční struktury celého aparátu a jeho nositelů.
Proto například právě moderní průmyslové podniky i jiné organizace přecházejí k tomu, aby ta hierarchická, vertikální struktura řízení byla doplněna, vyvážena strukturami horizontálními. Zkrátka, kdy je zde sice přítomen šéf který má nakonec poslední, rozhodující slovo; ale kdy zároveň i jeho podřízeným je poskytnutý dostatečný prostor pro vyjadřování, ale i prosazování jejich vlastních názorů, představ, nápadů.
A dokonce i v té zvířecí říši neexistují jenom a pouze mocenské hierarchie vertikální; vedle toho tu existují i vazby, společenství na základě vzájemné sympatie, soudržnosti, přátelství.
Takže ještě jednou: zdravá, na měnící se impulsy a požadavky prostředí adekvátně reagující organizace nějaké komunity vždy sestává z organického propojení o b o u principů: jak principu řídící hierarchie, tak ale i principu volných, spontánních iniciativ "zdola".
To, že se od lidí v katechismu vyžaduje, aby se řídili svým svědomím, ještě neznamená, že to v praxi funguje.
Mimochodem, na to, že něco není v pořádku, že to není, jak to má správně být, odjakživa poukazovali proroci, jak jsem nedávno četla například zde: https://www.simeon.cz/clanky/Nekamenujte-proroky.html
Ale nakonec jde stejně o záležitost věřících samotných, pokud jsou dospělí a svéprávní. Já, pane Kolaříku, nic jen na ty "nahoře" svádět nechci.
Ještě jedné podobné věci jsem si všiml: Když má máma šest dětí, je velký problém, aby se o ni ve stáří někdo postaral. Když má děti dvě, skoro vždy se jeden z nich o ni postará.
S názory na hierarchii je to, myslím, tak, že když před ni dáme záporné znaménko, vždy v ní budeme spatřovat něco negativního.
V praktickém životě se ovšem bez hierarchie neobejdeme. A takové ty líbivé řeči o horizontálních strukturách a plošných organizačních uspořádáních, těm se dá věřit jen do chvíle, než vám někdo z těch pyšně se tvářících horizontálních struktur sdělí, že vás už nepotřebuje a že si máte těch svých pět švestek zabalit a v pondělí se hlásit na pracovním úřadě. Zažil jsem to v plné parádě jednou – u americké firmy v zahraničí, která se kasala zaměstnaneckou demokracií antipiramidálního sestavení – a jiní to zažili mnohokrát.
Ostatně, stačí se podívat kolem, abychom věděli, že bez hierarchie to nejde. Pár příkladů: orchestr bez dirigenta (nebo s pěti současně dirigujícími); rodina se stejnými pravomocemi dětí a rodičů; škola s učiteli a dětmi na téže rozhodovací úrovni; policajt s řidičem, kteří si navzájem udělují pokuty,atd., atd.
Jiří Vyleťal
Proto není dobré hierarchii jako princip odsuzovat.
Vždy to ale může mít dvě stránky (různé motivy). Pro lepší představu - ta jedna stránka nastane, když třeba Martin Konvička mluví o sexualitě muslimských migrantů nebo když všichni mluvíme o kriminalitě Romů, což samozřejmě neznamená, že sexuální zneužívání mezi muslimskými migranty a kriminalita mezi Romy (podobně, jako mezi celou ostatní populací) neexistuje a že by se o tom nemělo vůbec mluvit.
Je zde ale zřetelný rozpor v (ne zcela uvědomovaných?) motivech kritiky a z nich plynoucím rozdílným (účelovým) přístupem [viz rozdílný postoj liberální levice k Štampachově kritice křesťanství a Berrezougově kritice islámu] k různým skupinám lidí.
Asi bychom měli mít na paměti, že abnormální sexualita, chamtivost či dokonce snaha ovládnout svět jsou často právě těmi znaky, které bývaly a dodnes bývají připisovány těm skupinám, proti kterým je pak obracena nenávist lidu.
Mondragón je založen na principu zaměstnaneckého spoluvlastnictví. Důraz je kladen na vzdělávání zaměstnanců, demokratické rozhodování o výrobním programu, co nejmenší rozdíly ve mzdách a kvalitní sociální zabezpečení. Samospráva pracujících zvýšila motivaci zaměstnanců a jejich pocit zodpovědnosti, takže Mondragón vykazoval vyšší produktivitu práce než klasické HIERARCHICKY řízené podniky. "
To co jste zde uvedl, to velice nápadně připomíná propagační texty, kterými se navenek jako co nejlepší snaží prezentovat jakákoli (komerční) firma.