Ten projekt sekulárního humanismu, který zde Ivan Štampach předkládá jako pozitivní alternativu k institucionálnímu a dogmatickému kolosu (molochu?) jmenovitě centralistické katolické církve - tak tento projekt mi velmi připomíná Otakara Fundu, s jeho koncepcí (post)křesťanské "humanity". (Kteroužto "humanitu" ovšem zásadně odlišuje od pouhého - obecného - humanismu.) Funda by dozajista naprosto stejně jako I. Štampach mohl říci, že takto pojatá humanita je "zralý plod na stromě křesťanství". V obou případech (tedy u obou autorů) se jedná principiálně o totéž: zachovat pozitivní impuls a mravní étos původního křesťanství (evangelia), a pro tento impuls a étos nalézt nové formy jeho přítomnosti a působnosti, sekularizované, osvobozené od starých, archaických obrazů a mýtů.

Na jedné straně: nic proti Fundovi. Všechno co v této souvislosti vyjadřuje za myšlenky, všechno z toho je možno bez jakýchkoli výhrad podepsat jako správné, pravdivé a jedině nutné.

Jenže: právě u Fundy se s tím jeho projektem sekularizované "humanity" zcela jednoznačně ukazuje, že tudy cesta nakonec nepovede.

V tomto sekularizovaném, demytologizovaném novokřesťanství se totiž nakonec víceméně zcela ztrácí ten původní mohutný a zapalující plamen víry, zážitek mystéria, dotyk s Nejvyšším tajemstvím. Pokud se tento dotyk, tento kontakt přeruší - pak nakonec zůstane jenom holý racionalismus, jenom čistě pragmatické konstatování: dělejme to takto, protože je to tak dobré a správné.

Ti, kteří z původně tradičním způsobem prožívané a žité víry pokročili dále, k tomuto sekularizovanému pojetí, si sami dost možná vůbec neuvědomují hloubku této ztráty; neboť v nich ten dotyk s mystériem, s Tajemstvím stále ještě žije. To však ale neznamená, že by ten "sekularizovaný humanismus" mohl tento dotyk dokázat generovat, vytvářet, navazovat sám ze sebe.

Tady se nám znovu v plné míře vynořuje odvěký konflikt mezi racionalismem a mezi vírou (mysticismem): mystické momenty víry neobstojí před kritickým a střízlivým pohledem racionalismu; ale holý racionalismus je zase nevyhnutelně doprovázen ztrátou schopnosti nejen prožívat, ale především vůbec z a h l é d a t určité dimenze bytí (jak lidského, niterného, tak i objektivně ontologického), které jsou pro úplný a nezkrácený obraz a prožitek našeho světa a naší existence v něm nepostradatelné.

A nezdá se, že by ten koncept sekularizovaného křesťanství, sekulárního humanismu mohl mít reálný potenciál tento odvěký konflikt pozitivním způsobem překonat.

Je to v podstatě ten samý případ jako v - bezpochyby upřímně míněných - snahách reformních komunistů, osvobodit komunismus od jeho starých dogmat.

Na začátku se ještě zdá že by to mohlo fungovat, že je možno spojit sociální, ale i dějinné postuláty a impulsy komunismu s požadavky osobní svobody, demokracie. Jenže časem se ukáže, že pokud opravdu odložíme ty základní principy marx-komunismu jako je celospolečenské vlastnictví výrobních prostředků a absence volného trhu - že nám z toho původního komunismu a jeho převratného dějinného impulsu nezůstalo fakticky naprosto nic.

když se pokusné spojení komunismu jakožto převratného dějinného impulsu s požadavky osobní svobody a demokracie dočká opětovného vyloučení svobody a demokracie - tak copak zbyde?

"Rozsáhlost případů zneužívání příslušníky katolické církve", "mocná římská kuriální homomafie", "mravní zhouba sahá do nejvyšších pater římské církevní hierarchie", "katastrofální poměry v této náboženské organizaci", "ekonomická mafie v církvi",
"připravován fašistický převrat", "války, které křesťané rozpoutali"...

Tak trochu Vám nerozumím, paní Zemanová. Jak jsem předestřel, my tady máme vztah sám o sobě neřešitelný. Jak v náboženství, tak v sociální oblasti (komunismus) máme dán vztah vzájemného vyloučení: buďto setrváme na původních "posvátných" principech - a to pak nevyhnutelně vede k dogmatismu. Anebo se budeme chtít "modernizovat", k výkladu těch původních principů se postavíme liberálněji - ale pak nevyhnutelným důsledkem je ztráta substance. Ztráta původního impulsu.

Je to v zásadě vztah nepřímé úměrnosti: čím toho máme na straně jedné více, tím více toho ubývá na straně druhé.

Tento vztah - budiž řečeno ještě jednou - je sám o sobě neřešitelný. A to jak v oblasti víry, tak v oblasti sociálních reforem.

Principiálně je tu možné jenom jedno řešení, jak se z tohoto dilematu dostat: totiž cesta dialektické syntézy obou protichůdných principů či momentů, tím že vystoupíme z jejich vlastní, navzájem neslučitelné logiky, a najdeme či vytvoříme pro ně zcela novou, společnou základnu.

Zůstaňme u toho náboženství. Máme tady protiklad (o sobě nesmiřitelný) mezi vírou a mezi racionalismem.

To případné řešení by tedy muselo spočívat v tom, že bychom našli něco, co leží ještě p ř e d samotným racionalismem, jakož i před vírou.

Touto hledanou společnou základnou by musel být samotný člověk, jakožto bytost, zakotvený v existenci celého světa; respektive obecněji, člověk (duše, mysl) na horizontu veškerého bytí.

Tady, v tomto prapůvodním vztahu člověk - svět, ještě nedošlo k tomu následnému rozštěpení na racionalismus a mysticismus. Tedy k rozštěpení na pojímání fenoménů tohoto světa cestou logicky lineární, a cestou holisticky komplexní, intuitivní.

K tomuto rozštěpení samozřejmě dojít muselo; ta původní jednota byla příliš nevyzrálá, nediferencovaná, naivní.

To o co se jedná je to, jestli se nám obojí podaří opět spojit dohromady - na nějaké nové, vyšší základně. Která opět dokáže obojí pochopit jako dvě součásti, dva mody jedné a té samé přítomnosti člověka v tomto světě - ale už ne v oné původní, naivní jednotě, nýbrž u vědomí oné rozdílnosti obojího.

(vztažené k velikosti skupiny a omezené určitým časovým úsekem) srovnané s relativní četností stejného jevu ve stejném období v jiné skupině, například ve školství.

Jako příslušníka katolické církve se mne "rozsáhlost případů zneužívání příslušníky katolické církve" pochopitelně týká také. 

Tipovala bych, že ten perex zformuloval někdo z redakce.

Lehká pomoc, když Vás to zajímá, tak si to dohledejte.

Ale obávám se, že budete zklamán. Ve školství se podobné věci hlídají, ředitelé, rodiče a příslušné orgány postupují velmi tvrdě a nesmlouvavě. A odhalené případy se postihují takříkajíc až za presumcí neviny. Kdyby v podobné situaci byla katolická církev, mohl byste si ušetřit to pobouření nad tvrdostí výraziva.

Prostě se v řadě případů zametalo pod koberec jednání, které bylo v křiklavém rozporu jak s trestními zákony, tak s obecnou morálkou a také s morálkou církve. Setrvale se přitom opakovalo napadání a ponižování obětí, které promluvili. Říkáte, že jste katolík, tak buďte rád, že váš papež měl obrovskou lidskou odvahu a důsledně se tomu hnusu znevažujícímu a poškozujícímu církev postavil.
K čemu by vám bylo srovnání, trpěly by snad oběti, které zradil jejich duchovní pastýř méně? A pokud vám nejméně stovky doložených případů zneužívání připadají nerozsáhla, nejspíše je něco špatně, ale nikoli v perexu.

Já myslím, že problém je v určité gloriole posvátnosti, kterou se obklopují (nebo jsou obklopováni) kněží a biskupové.
Kdyby rodiče pojali jenom náznak podezření na učitele, vychovatele a podobné "civilní" osoby, tak by pravděpodobně neváhali a pokusili se ihned zasáhnout. Zatímco u duchovní autority váhají.

Já bych je zakázal.

že nejrůznější negativní jevy (kriminalita) se vyskytují napříč všemi lidskými společenstvími. Církev je společenství lidí a každý z těch lidí potřebuje odpuštění a v každém z těch lidí mohu vidět Krista. Proto je nutno soucítit s oběťmi sexuálního zneužívání i s oběťmi nespravedlivého obvinění. Obojí dokáže udělat ze života peklo.

Totéž mně nedávno k tomuto tématu napsal pan Vyleťal: "Nezapomeňme ovšem, že vlastní sexualitu často nezvládnou i lidé žijící v manželství. Nepochybně je daleko více ženatých mužů pohlavně zneužívajících nedospělé dívky (někdy i dcery i různé příbuzné) v rámci kdejakých dětských aktivit vedených dospělými, než kněží zneužívajících děti."

Zajímavý se mi zdál i diskusní příspěvek pod článkem o zneužívání v církvi, který byl uveřejněn na webu Křesťan dnes.
Také ho ocituji:
"Především katoličtí duchovní se pohybují po velice tenkém ledu, protože se nacházejí až nebezpečně blízko k manipulovatelnosti „svých“ věřících. Psychologický účinek liturgií a svého “jedinečného“ poslání, lze stejně dobře jako využít, také i obratně zneužít k nějakému svému skrytému cíli. Z role nezaujatého pozorovatele lze konstatovat, že se tato církev zjevně až příliš opírá o lidsky vykonstruovaný pohled na Boha. Nepochybně jistě má i své klady. Ale aféry a problémy, které si stále „přitahuje“, nepochybně o něčem takovém svědčí."

Nejhorší jsou rodiny.

Rozsáhlost případů zneužívání dětí příslušníky rodin poukazuje na systémovou vadu uvnitř této instituce.

Mocná rodinná homomafie, kterou si nevymyslili liberální žurnalisté, se nabízí jako záminka pro pronásledování rodičů a ostatních členů rodin s homoerotickými preferencemi, respektive osob žijících v takovémto životním partnerství. 

Mravní zhouba sahá až do nejvyšších pater rodinné hierarchie.

Katastrofální poměry v rodině se netýkají zdaleka jen sexuálně-mocenských skandálů. Už mnohokrát byla všestranně probírána i ekonomická mafie v rodině. Reich s Hitlerem dokonce považují tradiční rodinu za základ fašistického uspořádání společnosti (Wilhelm Reich pochopitelně). Příčinou fašismu je totiž - podle Reicha - měšťácké zotročení sexuálního pudu. Velké škody ve společnosti podle něj působí potlačování sexuálního pudu u dětí: "Tradiční stát musí požadovat cnost, revoluční stát musí požadovat neřest..." Značného uznání se Reichovi na Západě dostalo až posmrtně - v revolučním roce 1968.

JIstě, já soucítím s obětmi nespravedlivého obvinění. Takový třináctiletý kluk, kterého napřed kněz zneužil a pak ho ještě obvinil ze lži a dosáhl ostrakizace jeho a jeho rodiny, ten je jistě hoden soucitu.

Zatímco kněze, který zametal činy svého kolegy, aby nepadla hanba na organizaci, které on sám spravedlivě a poctivě slouží, mohu sice pochopit, ale omluvit ho nebo s ním soucitit, to ne.

p.s. Předpokládám, že jste nechtěl tvrdit, že ten papežem odstavený kardinál byl nevinná oběť mediální štvanice?

Protože přes všechno zlé, se postupně prosazuje sekulární humanismus jako zralý plod na stromě křesťanství.
Musíme uvažovat a jednat tak, jako kdybychom neznali situaci ve které se nacházíme.
Tak nějak formuloval pojetí humanismu A. P. Čechov v prostředí, kterému také nemilosrdně vládla bezcitná hloupá asociální prázdnota .........bych trochu nemilosrdně dodal.

Možná by bylo dobré si napřed přečíst prameny, než něco plácnu. Recepce Reicha nemá s rokem 1968 příliš společného a Wilhelm Reich prováděl marxisticko-psychoanalytickou kritiku autortitativní formy patriarchální rodiny v konkrétním regionu a tato ideologická forma rodiny se na formování nacismu zřejmě opravdu drsně podepsala -- podle řady výzkumů, nejde zdaleka jen o Reicha a např. výzkumy Adornova týmu z válečných let měly ohlas hned ve válce a po válce.

Ono se z používání sousloví, která jsou od počátku nejasná, prostě dost často blbne. Když si odpustíte tu "tradiční rodinu" a budete mluvit o prostě o moderní rodině (nukleární párová rodina obhospodařující domácnost a vychovávající děti v intimitě domova), tedy té, která se u nás a na západě prosadila jako dominnantní od sedmnáctého století, nejspíše Vás to nebude tolik mást.

Používám ho proto, že ho v tomto významu zavedla liberální levice, která rozlišuje rodinu a rodinu tradiční. Pouze samotný pojem "rodina" totiž v současnosti vyjadřuje různé významy, a to v závislosti na tom, kým je používán.

z čehož v jednom případě byl dotyčný v obnoveném soudním řízení zatím nepravomocně zbaven obvinění.

-------------------------------------

Pokud pan Profant nevidí chybu v perexu ("příslušníkem katolické církve" je totiž každý katolík), nebo se domnívá, že kněz nemůže být ze sexuálního zneužívání obviněn nespravedlivě, pak zas já nevidím rozdíl mezi postojem davu v případě Leopolda Hilsnera a postojem pana Profanta.

"... buďte rád, že váš papež měl obrovskou lidskou odvahu a důsledně se tomu hnusu znevažujícímu a poškozujícímu církev postavil." (diskuse na DR, 19.Února 2019, 17:48:40)

"Děsivá výpověď o našem světě nespočívá v tom, že dochází k mileneckým vztahům mezi zletilými a nezletilými, ale v tom, že tato tabuizovaná praktika může být poslední záchranou dítěte na ulici. Jakou legitimitu má společnost trestat podobnou praktiku, když jinak ty děti odsoudila k živoření v drogové závislosti, prostituci a smrti z předávkování či na AIDS?" (tentýž diskutující, 1.Července 2016, 12:16:54)

---------------------------------------

"Druhý muž, kterého kardinál v dětství sexuálně zneužil, zemřel na předávkování heroinem." (Lidovky.cz)