„S takovým ‚křesťanstvím‘ a s takovou ‚církví‘ nechci mít a nemám nic společného.“ Takto dramaticky se vyslovil na adresu pražského arcibiskupa Dominika Duky jeho spolubratr z dominikánského řádu a v letech 2006-2018 český provinciál tohoto řádu, proděkan pražské Katolické teologické fakulty Benedikt P. Mohelník.

I když pro něj kardinál Duka zůstává legitimním ordinářem pražské arcidiecéze, konstatuje Mohelník v osobním vyjádření na Facebooku, že se „Dominik Duka stal otevřeným podporovatelem SPD. Hlásí se tím patrně k pojetí křesťanství a církve v podání tohoto politického subjektu“.

Nerušil, Lipovská a ti druzí

Vše to souvisí s veřejně ohlášenou kandidaturou Josefa Nerušila na pozicí lídra pražské kandidátky Okamurovy strany. Nerušil je totiž s podporou České biskupské konference členem Rady Českého rozhlasu a působí jako vedoucí referent odboru vnějších vztahů Arcibiskupství pražského. Na starosti má sociální sítě, například facebookový profil kardinála Dominika Duky nebo twitterový účet arcibiskupství.

Arcibiskupství se oficiálně vyslovilo, že rozhodnutí Josefa Nerušila je jeho osobní záležitostí. Staví se tak do pozice zaměstnavatele, který nemůže odpovídat na otázky o jeho politické angažovanosti, jako by jeho pracovní náplní nebylo vyjadřovat postoje Dominika Duky a jeho úřadu. Nerušil sám se nechal slyšet, že Duka má radost, že se o něco snaží.

Mohelník uvádí, že když Nerušil mluví o křesťanství a o křesťanských hodnotách, jak je prosazuje SPD, není to ani v náznaku křesťanství ve významu, jak tomuto výrazu rozumí on sám. Tedy není to křesťanství ve smyslu způsobu smýšlení a života, který vyplývá z životního příběhu Ježíše Krista, jak ho podávají evangelia a ostatní novozákonní spisy.

Když byl Nerušil v rozhovoru pro Rádio Proglas dotázán, co za křesťanské hodnoty chce vlastně hájit, odpověděl, že jsou to Bůh, rodina a vlast. Tato trojice se proslavila jako heslo napříč fašistickým hnutím. Byla součástí ideologie a propagandy italského Mussoliniho režimu, Salazarovy autoritativní konzervativní diktatury v Portugalsku a odvolává se na ně i nynější brazilský prezident Jair Bolsonaro.

Duka po posledních volbách do sněmovny poslal Okamurově straně dopis, v němž kromě blahopřání adresovaného i jiným zvoleným stranám konstatuje, že ho s touto stranou spojuje péče o bezpečnost i řada jiných témat. Už proto nelze tvrdit, že by Nerušilova politická aktivita byla jen jeho osobní záležitostí.

Je pozoruhodné, že Duka zůstává ve funkci ještě i čtvrtý rok poté, co papež přijal jeho povinnou rezignaci po dosažení věku pětasedmdesáti let. Zastává totiž názory, jež jsou v mnoha bodech pravým opakem oficiálních pozic církve, kterou by měl reprezentovat.

Kardinál v minulosti například zcenzuroval papežovo poselství ke Světovému dni migrantů a uprchlíků, které papež vydal v roce 2017 v souvislosti s uprchlíky z oblastí válečných konfliktů. Jak tehdy v Deníku Referendu upozornil Radek Batelka, Duka se zde pokusil překroutit papežovu myšlenku a neváhal za tím účelem přidávat do textu, co v něm nebylo, zamlčovat, co se mu zřejmě nehodilo, a nepravdivě dezinterpretovat některé pasáže.

Pokud jde o islám, zdůrazňuje Duka při různých příležitostech, že v sobě skrývá násilné tendence, a varuje před tím, co nazývá sebevraždou naší civilizace. Oficiální nauku církve o islámu přitom v kontrastu k Dukovu antiislamismu vyjadřuje deklarace 2. vatikánskému koncilu Nostra aetate mimo jiné slovy: „Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země. který promluvil k lidem.“

Koncil s ohledem na dřívější rozbroje a nenávisti mezi křesťany a muslimy vybídl k tomu, aby všichni „zapomněli na to, co bylo, aby se upřímně snažili o vzájemné porozumění a aby společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi“.

Podobným směrem jako zaměstnání Josefa Nerušila jde také Dukova podpora podobně politicky orientované Hany Lipovské v její pozici v Radě České televize. Duka za Lipovskou stál dokonce i poté, co ji předseda České biskupské konference Jan Graubner vyzval k rezignaci, protože podle něj její činnost v radě vyvolává dojem, že hájí zájmy některých konkrétních skupin a osob. Česká biskupská konference Lipovskoui do rady nominovala a její člen plzeňský biskup Tomáš Holub se k této nominaci vyjádřil nesouhlasně.

Proti nominaci Lipovské Českou biskupskou konferencí se ve veřejném dopisu vyslovilo devatenáct senátorů z různých politických uskupení, mezi nimi například Marek Hilšer, David Smoljak, Václav Láska a Jiří Dientsbier. Podporu jí naopak vyjádřilo nacionálně konzervativní, protievropské hnutí D.O.S.T., které je nechvalně známé svými šovinistickými, fašizujícími a antisemitskými tendencemi.

Kdo přijde místo Duky

Je otázkou, co by pro české katolíky znamenalo, kdyby se papež rozhodl Dukovu rezignaci přijmout doopravdy, a ne jenom na papíře. Tedy kdyby současně s tím také jmenoval jeho nástupce.

Jmenování nového arcibiskupa předchází proces pod taktovkou papežského nuncia. Hledání možného nástupce není vázáno na přijatou rezignaci. Probíhá i v době, kdy se blíží dosažení kanonického věku sídelního biskupa. Lze tedy předpokládat, že nunciové v řadě uplynulých let sondovali u ostatních biskupů země, u duchovenstva pražské arcidiecéze a u dalších směrodatných postav, například významných sponzorů církve a politiků.

Není jednoznačné, nakolik se v nunciově výběru a v definitivním rozhodnutí promítne Františkova linie. Papežův aparát, v tomto případ zejména kongregace pro biskupy, může totiž jeho doporučení obcházet. Papež sám navíc nemá kapacitu na to, aby si jednotlivé kandidáty ověřoval. Některé regiony sleduje podrobněji, jiné — zdá se, že i střední Evropa — jeho pozornosti unikají.

Reálnými kandidáty jsou především stávající biskupové, na prvním místě sídelní biskupové ostatních sedmi diecézí. Když odečteme ty, kteří se sami blíží k pětasedmdesátinám, zbývá jich málo, zejména pokud uvažujeme ty, kteří jsou aspoň relativně blízcí papežově linii. Je zde málo energických osobností, které by vymetly nekřesťanské politické smetí, které by v případě jmenování ovlivnily kolegy biskupy demokratičtějším, sociálnějším a více evropským směrem.

Další v řadě jsou dosavadní pomocní biskupové pražské arcidiecéze, biskupové ostatních diecézí a teoreticky rovněž kdokoli z kněží s tím, že by před nastolením musel být vysvěcen na biskupa. V této souvislosti se v poslední době zmiňuje arciopat břevnovského benediktinského kláštera Prokop Siostrzonek.

V posledních týdnech se znovu vyrojily možné termíny jmenování Dukova nástupce. Mluví se o letošním podzimu. Nuncius na dotaz médií jen odkázal na časovou náročnost celého procesu a upozornil, že v tuto chvíli ještě není u konce. Přitom od chvíle, kdy odešle do Říma své „terno“, tedy uspořádanou trojici kandidátů, uplyne do samotného jmenování ještě delší doba, kdy bude věc prošetřovat Římská kurie. Zvěsti o podzimním termínu jmenování Dukova nástupce tedy mohou být pravdivé, ale stejně tak dobře může být nový arcibiskup jmenován také zítra nebo příští rok.

O nunciovi Charlesi D. Balvovi se říká, že je diplomatem Františkovy linie. Je však zřejmé, že nemá naspěch a že arcibiskup, který čelí kritice svých biskupských kolegů, řádových spolubratří, křesťansky orientovaných politiků a médií, mu není proti mysli. Je to tedy ještě církev, s níž bychom chtěli mít aspoň něco společného?