Smrt biskupa Henryka Hosera a temná stránka církevního provozu
Ivan ŠtampachZemřel biskup varšavské diecéze Praga. Henryk Hoser byl osobností, na jejímž pozadí lze dobře ilustrovat, nakolik je ultrakonzervatismus vrostlý do nejhlubších struktur církevní instituce, nakolik pevnou pozici má i politika Dominika Duky.
Úmrtí jednoho katolického biskupa jistě není událost. Totiž není to událost o nic důležitější a o nic smutnější než konec života posledního a zcela obyčejného laika.
Smrt je vždy smutná, jakkoli je přirozeně dána, jakkoli se tento holý fakt omlouvá tím, že je třeba dát prostor novému životu. Vždy se totiž otevírá možnost, že jde o zmar, zkázu a krach. Když před několika dny zemřel ve věku 78 let polský biskup Henryk Hoser, můžeme mu jako každému přát, aby se jeho život uzavřel a naplnil a aby, nakolik je to možné, spočinul ve světle a v pokoji. A můžeme pokračovat v běžném chodu událostí.
Hoserovo působení ve vedení diecéze i po odchodu do emeritury nás může vést k úvaze, jaké pojetí církve a biskupské služby je v církvi preferováno. Svědčí o tom, které postavy papež a jeho aparát nechávají v nějaké podobě služb, pokud jim zdravotní stav, jako u Dominika Duky, umožňuje další plné působení a u Hosera veřejné vyjadřování stanovisek i v posledních letech.
Radikalita
„Smrt je vždy smutná, jakkoli je přirozeně dána, jakkoli se tento holý fakt omlouvá tím, že je třeba dát prostor novému životu.“
S myšlenkou „prostoru pro nový život“ není dobré si zahrávat: Tábory smrti sice byly také smutné, ale je snad tento fakt omluvitelný tím, že bylo třeba dát „prostor novému životu“?
Ostatně, to právo na interrupci je vlastně právo dát v děloze prostor novému životu, takže nechápu, co proti tomu ti konzervativní katolíci vlastně mají...