Poté, co mu skončilo funkční období předsedy České biskupské konference, už Dominik Duka nereprezentuje Církev římskokatolickou (a popřípadě ještě řeckokatolickou) v České republice. Vlastní funkce metropolity se totiž vztahuje jen na Čechy, tedy nikoli Moravu a Slezsko, a neznamená zároveň, že by byl šéfem zdejších biskupů (tj. hradeckého, budějovického, plzeňského a litoměřického). Označení za primase českého je historické, podobně jako u olomouckého arcibiskupa polooficiální titul knížete.

Duka proto může reprezentovat jen svou, tedy pražskou arcidiecézi a může autoritativně vystupovat vůči katolíkům výhradně na jejím území, a především vůči jejím pracovníkům. List datovaný k Novému roku je označován jako pastýřský. Necháme-li teď stranou podstatný rozdíl mezi pastýřem a ovcemi, tedy do samotné struktury zabudovanou bytostnou nerovnost členů církve, i tak musíme zmínit, že přiměřenější by bylo mluvit o duchovním doprovázení nebo duchovní službě.

Pozoruhodnější je, že v pastorační funkci se sbíhají dva typy autority, jimž sociologové říkají kognitivní a deontická, mohli bychom populárně říci, že jde o autoritu toho, kdo odpovídá na otázku „jak to je?“ a na otázku „co činit?“. Ve standardní společnosti jsou nositelé těchto autorit odlišní. Splynou-li u jedné postavy (nebo jednoho grémia) a když tato dvojjediná autorita nepřirozeně hypertrofuje, vzniká riziko autoritářství.

V politice by byla řeč o diktátorských, tyranských nebo despotických pořádcích. V církvi, v níž biskupové nejsou nijak kontrolováni členy církve a nejsou jim odpovědní, v útvaru s pyramidální strukturou, tak autorita přerůstá v nelegitimní moc.

Duka se sice v první větě textu obrací na příslušníky své arcidiecéze, ale hned o řádek či dva dál výslovně na celou společnost. A činí to „společně s našimi biskupy“, i když není jasno, zda ho k něčemu takovému pověřili. Zvláště v situaci, kdy se vícekrát dostal s ostatními biskupy a také s vedením dominikánského řádu, jehož je členem, do sporu.

Snad není zbytečná výtka, že je divné, když se obrací na kněze a věřící. Znamená to, že kněží nejsou věřící? Někdy to skutečně působí tak, že sice nezastávají ateismus hlavy, ale asi ateismus srdce. Je to tak v případech, kdy je náboženství pláštíkem politických zájmů. A na Dukovi je zcela zjevné, že jeho životními vzory jsou diktátorské politické postavy.

Covid a migrace

Pastýřský list se vyslovuje ke třem otázkám. U první z nich, takzvané synodní cesty je opět řečeno, že se týká všech spoluobčanů. Bylo by jistě chvályhodné, kdyby tento zájem znamenal, že pro církevní autority je důležité, co veřejnost od římské církve očekává a v čem vidí její nedostatky. Znamenalo by to o ní, že se vystaví občanské kritice a začne působit přiměřeně společnosti, která má přece jen, se všemi pochybami na toto téma, demokratické a liberální zkušenosti.

To, co Duka nazývá synodní cesta, je v říjnu loňského roku papežem vyhlášený dvouletý proces přípravy synody, tedy shromáždění zástupců biskupů z celého světa. Má jít o společnou cestu laiků, duchovních a papeže. Duka dává toto dění do spojitosti s Desetiletím duchovní obnovy, iniciativou, kterou oficiálně vyhlásil kardinál František Tomášek, ale vznikla v prostředí podzemní církve. Jejím faktickým autorem byl Tomáš Halík, člověk, jemuž Duka občas nemůže přijít na jméno.

Nabubřelé a zcela nereálné je tvrzení, že tato duchovní obnova sehrála klíčovou roli při vypuknutí sametové revoluce. V jejích první dvou letech, 1988 a 1989 o ní mnoho katolíků ani nevědělo. Po listopadu 1989 vyšuměla, protože přišly nové starosti a nové úkoly.

V Německu byla synodní cesta, proces diskusí na různých úrovních života této církve, ve farnostech, diecézích a řeholních komunitách, uvnitř stavů v církvi, tedy mezi jejími řadovými členy a uprostřed jejích služebníků započata ještě před papežovým rozhodnutím. Vzhledem k silné iniciativě laiků, kteří se zorganizovali pod vedením centrálního výboru německých katolíků, mluví Duka o „hrubém zcivilnění církve“.

Je to jediné, co ze zkušenosti sousedů zmiňuje. Pojetí laických členů církve jako „civilistů“ ukazuje na Dukovu zálibu v armádních záležitostech. Duchovní by pak měli roli velitelů.

Dalšími dvěma tématy, kterým se kardinál v novoročním listu věnuje, jsou migrace a covidová pandemie. Jejich spojení je příznačné. Obojí nás prý přivádí k chaosu. Migrace prý znamená „na jedné straně zrušení hranic států.“ Co znamená na druhé straně, k tomu se již nevrací. Má to snad co dělat s nekultivovaným stylem. Duka si je píše sám a nedává je korigovat.

Dominik Duka si v souvislosti s covidem a migrací stěžuje, že postrádáme odpovědnou morální autoritu schopnou nebezpečí chaosu alespoň minimalizovat. Je možné, že se u něj dostavila nečekaná skromnost, když se za takovou autoritu se svými kolegy nepovažuje. Co jiného by se však očekávalo od církve, pokud se už zcela nezměnila v mocensko-politickou agenturu a podnikatelský subjekt?

Za útok, neříká na koho, považuje mnoho nařízení a doporučení Evropské unie. Uvádí dvě, prý z poslední doby. Prý nemáme mluvit o Vánocích. Kdyby měl takové direktivy Unie dohledat, mohl by dopadnout stejně jako jeho mentální dvojče Miloš Zeman, když nechal svůj personál po celé měsíce marně hledat článek v Přítomnosti s titulkem Hitler je gentleman.

Evropská unie

Pokud by veřejní činitelé státu, který si v zákoně výslovně ukládá nekonat náboženskou (ani protináboženskou) činnost, respektovali, že aktivní členové katolické církve tvoří nějakých pět procent obyvatel, brali by v oficiálních projevech vážně i jiná vyznání a jiná náboženství, jež jsou v našem prostoru přítomná. Pokud se ale politici, i ti, kteří se k církevní příslušnosti nehlásí, dovolávají Vánoc a třeba pronášejí k jejich příležitosti tak úděsné projevy jako vloni Miloš Zeman, nikdo jim to nebude zakazovat.

Prý po nás Unie také chce, abychom se vystříhali slov otec a matka. To už je opravdu kolosální lež. O něčem takovém byla řeč leda při úvahách o společné adopci dětí páry stejného pohlaví. To Duka zmiňoval při jiných příležitostech, když kritizoval Istanbulskou úmluvu, již v hrubé neznalosti připisoval Evropské unii.

Třetí téma již přímý vztah k občanské společnosti nemá. Bilancuje s povděkem obnovu poutních míst, o kterých tvrdí, že jsou prameny národní paměti, a tím i možnosti obnovení identity. Oceňuje stavbu kostelů a komunitních center.

Pozoruhodné a vysoce diskutabilní je Dukovo tvrzení v závěru pastýřského listu, že jsme jediným státem v Evropě, kde během pandemie zůstaly trvale otevřeny kostely pro bohoslužbu a církve nebyly diskriminovány. V prvním roce pandemie ale bylo shromažďování v kostelích podobně jako ve školách nebo v divadlech, kinech a na koncertech po nějakou dobu omezeno nebo pozastaveno. V právě ukončeném roce proběhlo očkování zhruba dvou třetin obyvatel, a trvání takových opatření už nebylo nevyhnutelné. Označit ochranu zdraví obyvatel za diskriminaci je povážlivé.

Dominik Duka vybízí k modlitbám za nového pražského arcibiskupa. Jeho urychlené jmenování by si asi přáli i ti, kteří se nemodlí. S nadějí, že to nebude duplikát toho současného.