↗

Duka o ženách nic neví, a jejich perspektivě ze své pozice nevěnuje vůbec žádnou pozornost. Je to ostatně základní nastavení celé hierarchie jeho církve. Argumentuje výhradně o jejich „roli“, protože výhradně skrze ni vnímá celou jejich identitu. Na snímku je Dominik Duka před ostatky svaté Ludmily. Foto FB Svatá Ludmila 1100 let

Když tzv. Hnutí pro život kritizovalo iniciativu, která chtěla distribuovat nouzovou antikoncepci Ukrajinkám znásilněným ruskými vojáky a doporučovalo místo toho „pepřáky a houkadla“, říkal jsem si, že je to dobře.

I širší veřejnost, která třeba tolik nesleduje spory mezi konzervativci a liberály o právo žen na vlastní tělo, mohla vidět, kdo se ve skutečnosti skrývá za eufemistickým označením, které si krade pojem „života“ pro svou PR kamufláž.

A obskurní spolek skutečně zpočátku čelil bezprostřední kritice nejen z řad feministických aktivistů, ale i mnoha svých vlažných podporovatelů. Řada osobností, které v minulosti podpořili kampaň spolku v dobré víře, že jde o podporu mladých nechtěně těhotných dívek, se začala od spolku veřejně distancovat (a to včetně mnohých konzervativců).

Doufejme, že tato kauza se zapsala dostatečně na to, aby příští podobná kamufláž nepřilákala další známé osobnosti a nemuseli jsme celý tento cyklus opakovat. Jednou provždy: Hnutí pro život je fundamentalistická, ultrakonzervativní organizace, která má na ženská práva názory srovnatelné s hnutím Tálibán, a v moderní evropské demokratické společnosti by neměla mít žádný vliv.

Jak ale upozorňuje religionistka Andrea Beláňová, hnutí z veřejného prostoru zdaleka nemizí. Naopak, udržuje si řadu vlivných osob, jeho prospekty chodí po statisících do českých schránek, jeho vyslanci spolupracují s vysokými politiky, pořádají debaty v prostorách Parlamentu atd.

A tak, zatímco od kauzy uplynul sotva týden, i my vidíme, že zbavit se pár zastydlých podivínů zřejmě nebude stačit. Spolky jako Hnutí pro život nebo Aliance pro rodinu mají totiž v České republice kromě nejasných zdrojů příjmu i jednoho silného a prominentního spojence. Je jím římskokatolická církev prostřednictvím svého čelního představitele — arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky.

Tento její „pastýř“, jak Duku nazval konzervativní režisér Jiří Strach, neodolal příležitosti mlčet a v pondělí odpoledne ze svého stolce publikoval na Aktuálně.cz blog, ve kterém z pozice staršího muže v celibátu radí znásilněným a proti své vůli těhotným Ukrajinkám.

Vkus minimálně v posledních letech nebyl Dukovou silnou stránkou, ale tady musí mít čtenář pocity srovnatelné s tím, když v srpnu v žabkách šlápne do psího lejna. Nepřekvapí, že tento apoštol smíření zakončí svůj blog provokativně oficiální pozvánkou na letošní Pochod pro život, akci pořádanou právě tímto inkriminovaným spolkem.

Návrat tradičních houkadel

Dominik Duka v textu vyslovuje „uznání oběma stranám“. Tedy jednak straně, která hledá cesty, jak ženy aspoň trochu vysvobodit z důsledků násilné noční můry, ovšem i straně, která jim proti ozbrojené invazní jednotce ožralých agresorů uprostřed země zahalené stanným právem doporučuje využít „houkadla“. Lídr České církve katolické tedy opakuje fundamentalistický žblept Hnutí pro život, znovu ponižuje ženskou existenci na nositelku nádoby na plod a ani tentokrát se při opakování své mantry nepozastavuje nad extrémní situací ozbrojeného hromadného znásilnění.

Nejen obskurní hnutí, ale i nejvyšší představitel českých katolíků tak reprodukuje mentální nastavení, jehož první reakcí tváří v tvář ženě znásilněné teroristou je mudrování nad cestami, jak zachránit několikadenní zárodek plodu. Mají-li podobné extrémistické a ženská práva pošlapávající postoje v české společnosti takový vliv, a sahají-li u nás sérioví sexuální násilníci po státních vyznamenáních, není divu, že se náš stát v 90 % případů vypořádává s pachateli i mimořádně brutálních znásilnění podmínkou.

Jsou to spojené nádoby, český diskurs je abnormálně vychýlený a na české ženy tu dopadá tíže tohoto celospolečenského selhání s měrou, kterou vyspělé země pamatují naposledy před desítkami let. Česká žena má v očích mnoha lidí, spolků a bohužel i institucí stále víc rolí než práv.

Tento fakt by neměl nikoho nechat v klidu. A to zejména v čase geopolitické a společenské krize zapříčiněné hned několika otřesy. Právě v takové situaci nestability totiž nejvíc hrozí, že se fundamentalistům podaří překročit svůj Rubikon a posunout se v mocenské hierarchii blíž k moci zákonodárné, ba výkonné.

Šok způsobený ruským vpádem na Ukrajinu a geopolitický otřes celé Evropy nám připomínají, že žádná stabilita, kterou ve všední den zakoušíme, není samozřejmá, a nikde není psáno, že ze dne na den neztratí svou magickou moc držet věci kolem nás na svém místě.

Konejšíme-li se dnes společenskými, politickými a institucionálními bariérami, které drží podobné extrémisty mimo vliv na naše životy, mějme na paměti, že se kromě toho ocitáme nebezpečně blízko jejich rozpadu. Právě proto vidím jako zásadní, abychom na všechny aktéry veřejného života, kteří skrze podobné spolky, lobbistické sítě a čelní církevní posty udržují svou extrémní agendu živou a čekají na příležitost, kdy bariéry povolí a oni zaujmou pozice, hlasitě upozorňovali už dnes.

„Nelze vidět jako jediné řešení neodporovat agresorovi,“ píše kardinál. Co ta věta vůbec znamená? Dokáže si tenhle prelát vůbec představit, jaké pocity musí zažívat žena, která ví, že za pár okamžiků bude znásilněna, a přitom nemá šanci se ubránit?

Nedokáže. Proto, že o ženách nic neví, a jejich perspektivě ze své pozice nevěnuje vůbec žádnou pozornost. Je to ostatně základní nastavení celé hierarchie jeho církve. Argumentuje výhradně o jejich „roli“, protože výhradně skrze ni vnímá celou jejich identitu. Ženy pro něj nejsou lidé, ale bytosti plnící, anebo neplnící svou roli.

Nepřekvapuje mě, že se v případě znásilněných Ukrajinek zaměřuje na „potrat“, protože nouzová postkoitální antikoncepce je pro něj už potratem. A takový člověk hovoří za největší církev působící v České republice, ke které se tu explicitně hlásí milion lidí.

Kulturní válka

Moje největší obava dnes pramení z toho, že Evropa je de facto ve válce, která má silně kulturní parametry. Rusko se pokouší v konfliktu s „dekadentním západem“ sjednocovat právě ty proudy, které od roku 2014 všude po světě podporovalo, tedy proudy, jež nazývám „konzervativní kontrarevolucí“.

(Obecně mám za to, že je to důkaz teze Waltera Benjamina o tom, že fašismus je důsledkem poražené revoluce — SSSR představoval alternativní modernitu vůči kapitalismu, selhal a jeho revoluční potenciál byl nahrazen nacionalismem, konzervatismem, fundamentalismem, prostě fašismem.)

Protofašistické organizace jako Hnutí pro život nebo Aliance pro rodinu mají tisíce podporovatelů, a to i z řad nejvlivnějších struktur — kromě kardinála připomeňme třeba známého poslance ANO Juchelku, který dokázal toto hnutí a jeho „plán zvýšení porodnosti“ (silně připomínající román Příběh služebnice) prodat i tehdejšímu premiérovi Babišovi.

Bude-li evropský fašismus posilovat a tyto organizace si najdou cestu k moci, můžeme zažít obrovský propad z hlediska ženské emancipace — ještě hlubší, než jaký podle mnohých dat zapříčinila více než dva roky trvající pandemie.

„Bohoslužba,“ píše Duka, „byla z textů sv. Anky Kolesárové, mladé dívky, která se bránila znásilnění rudoarmějcem a zaplatila za to životem. Stačil výstřel ze samopalu, aby její život skončil. V úctě před velkým počtem mladých dívek i žen, které zaplatily za tuto obranu svým životem, považuji za nutné, abychom skutečně vyvinuli co největší úsilí nejenom jak těmto zločinům zabránit, ale také i v úctě pokleknout před těmito vzory statečnosti. Ano je to mimořádné řešení, hrdinské řešení a myslím, že ho také málo zdůrazňujeme.“

Až tato Dukova nehorázná slova směřují k ženám jako lidem. A nabízí jí tváří v tvář znásilnění jedinou možnost, kterou je oficiální představitel církve ochoten nabídnout: mučednickou smrt. Je symptomatické, že v takto rozdělených pravomocech obou pohlaví nepromlouvá kardinál ani slovem k mužům. Muži jsou realita, ženy jsou hypotéza, se kterou je možné pracovat, jíž je možné radit, varovat, kterou je třeba směřovat, regulovat.

Fašistická hnutí ve své teorii státu a společenství pracují s biologickými těly, „pouhým životem“, jak by řekl Agamben. Ženské tělo, tedy biologické tělo se dvěma chromozomy X, je vždy eminentním středem jejich zájmu.

Nejen jako otec dcery, ale jako teoretik a politický aktivista bych chtěl vyzvat všechny, aby napnuli maximální úsilí a začali podobná hnutí demaskovat, ostrakizovat a zbavovat vlivu, kdekoli to jen půjde.

A chtěl bych vyzvat českou římsko-katolickou církev, aby dokázala najít sílu k důležitému skoku ve své historické genezi, a proti svému „pastýři“ přiznala ženám plné právo na vlastní osud. Protože jednoho dne — a možná blíž, než jsme si mysleli — může být pozdě.