Starý zákon rozlišuje život s mnohem větším detailem nežli Dominik Duka
Benjamin RollJediné místo v Bibli, které se přímo zabývá možností potratu, k tématu přistupuje mnohem citlivěji, než dnešní ultrakonzervativní představitelé církví. A to přesto, že Starý zákon je dílo ze zcela jiné doby a nelze s ním zacházet doslovně.
- Když se muži budou rvát a udeří těhotnou ženu, takže potratí, ale nepřijde o život, musí pachatel zaplatit pokutu, jakou mu uloží muž té ženy; odevzdá ji prostřednictvím rozhodčích.
- Jestliže o život přijde, dáš život za život. (Exodus 21, 22-23)
Starozákonní právní předpisy jsou dnes samozřejmě — jako všechny starověké zákoníky — velice problematické. Chtít je beze zbytku aplikovat do současných právních systémů je anachronismus, na kterém v důsledku nelpí snad ani ti největší fundamentalisté.
Z teologického a historického hlediska jsou však tyto texty důležité pro pochopení myšlení starověkého židovstva a etických důrazů a hodnot, ze kterých vycházelo. Za biblickými předpisy totiž stojí především úcta k životu, péče o slabší a vděčnost Hospodinu za celé stvoření.
Tyto texty vznikaly v takových kulturních podmínkách, které jsou od nás již nezměrně vzdálené — společenské nižší postavení žen, přípustnost otroctví, ale i zcela odlišný jazyk a tendence říkat věci zpříma a surově věcně, tvoří pro dnešního člověka velkou bariéru pro vhled do starozákonního světa. Avšak při uzávorkování těchto kulturních odlišností je stále nosné a dobré v těchto textech, které vlastně tvoří jeden ze základních kamenů naší civilizace, odhalovat a nacházet právě úctu k životu, touhu po spravedlnosti i solidaritě a vděčnost za svět kolem nás.
A tyto důrazy pak vnášet do veřejné debaty. Koneckonců moderní biblisté dokládají, že tyto starozákonní sbírky předpisů zřejmě nikdy neplatily v praxi a nemají fungovat jako přesný návod na život, ale jsou spíše teoretickými úvahami ukazujícími ke svým hodnotovým kořenům.
Jedno z velkých tradičních témat konzervativních křesťanů, které se znovu a znovu zvedá ve veřejném prostoru, jsou potraty. Mnozí konzervativci považují přikázání Nezabiješ za tak jednoznačné, že jej vztahují i na lidský plod.
Katolická morálka totiž trvá na tom, že člověk se člověkem stává už při početí. V našem prostředí tuto linii nejhlasitěji zastává kontroverzní Hnutí pro život a pražský arcibiskup Dominik Duka, což nyní v době války na Ukrajině projevili obzvláště odpudivými a veřejně snad již dostatečně odsouzenými slovy ignorance vůči ukrajinským obětem znásilnění.
Stále znovu mě udivuje, jak málo tito konzervativci deklarující znalost hlubší pravdy znají své vlastní posvátné texty. I já jsem žil ještě donedávna s přesvědčením, že tolerance k potratům, kterou zastávám, je nutným ústupkem od biblických pravidel a zejména starozákonního pohledu na svět. A biblické zákoníky jsem i během svého studia na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy většinou jen rychle prolistoval bez většího zájmu s pocitem, že to je ta část Písma, která je Ježíšem i společenským vývojem překonaná.
Na jedné exegetické přednášce docenta Petra Slámy jsem však byl velice překvapen zjištěním, že snad jediné starozákonní právní ustanovení, které se tohoto tématu dotýká, mezi vraždou a potratem naprosto jednoznačně rozlišuje. Podle tohoto předpisu z Druhé knihy Mojžíšovy — zvané též Exodus — z pasáže následující hned po Desateru se má nehodou způsobená smrt ženy trestat smrtí viníka, zatímco nehodou způsobený potrat se trestal pouze pokutou.
To přece přináší zásadní vhled do uvažování biblických autorů, který by zrovna církve měly vzít velice vážně: život nenarozeného plodu jistě má podle Exodu svou hodnotu, avšak život matky je mnohem víc.
Oficiální katolická morálka — a ovšem i morálka konzervativců z jiných církví — by tak zasloužila hlubší revizi nejen kvůli vývoji společnosti a emancipaci žen, ale také kvůli původním zdrojům své vlastní tradice. Nejen Nový, ale i Starý zákon rozlišuje hodnotu života s mnohem větším detailem než mnozí arcibiskupové. Bohužel to v dějinách církve není žádná novinka.
Ale hlavně si mnozí církevní představitelé stále znovu pletou svoji roli. Právě v takových choulostivých případech, jako jsou situace obětí jakéhokoli násilí, a ve chvílích, kdy je kdokoli postaven před tak těžkou volbu, jako je takový zásah do vlastního i do rodícího se těla, mají faráři po Ježíšově vzoru lidi doprovázet v jejich těžké chvíli, ve které jsou na své rozhodnutí nakonec vždycky sami. A ne je odsuzovat z jakési nadřazené pozice. Jsem moc vděčný, že vyjádření vedení Českobratrské církve evangelické k současným otřesným zprávám z Ukrajiny je mnohem citlivější.
To, že ve Starém Zákoně není kromě toho co, zmiňujete, žádná zmínka o potratě, nemůže být oprvadu žádné překvapení, že ne.
A dodám, že i ten citát, který uvádíte, se týká spontánního, nechtěného potratu.
Takže já půjdu ještě dále než vy a budu konstatovat, že ve Starém Zákoně není ani jedna zmínka o "umělém přerušení těhotenství".
No, a proč asi...
Není a celý ten Rollův nápad má smyl jen ve vztahu k Dukovým výrokům, také byl tak napsán.
Jinak se není proč zabývat barbarským zákoníkem archaické společnosti, který byl zakonzervován v posvátné textu náboženství, která se snaží tuto příhodu co nejopatrněji zapomenout ( mimo příslušný biblický seminář).
Osobně bych sáhl při distancování od Dukových blábolů o důstojných možnostech, jak se vyrovnat s kolektivním znásilněním bandou marodérů, spíše po sv. Augustinovi. A při diskusi o ochraně života od samého počátku po sv. Tomášovi.
Ale není proč. To, že jim Duka přihodil, snad nikdo soudný českým katolíkům nevyčítá. A víru, ani církev podle něj neměří. Podobně jako u Zemana a kopřivky nezbývá, než tu trapnost přečkat.
Úmyslně jsem se vyhnul jakékoliv zmínce o Dukovi, a zaměřil jsem se jenom na to co mě zaujalo. Duka tady dnes je a zítra nebude, neboť všechno pomíjí, jak praví starozákonní kniha Kazatel.
A Starým Zákonem určitě má velkou cenu se zabývat, jakožto textem, který byl v úplném protikladu k barbarství okolních národů nejen té doby, ale ještě i tisíce let potom. Jestliže se právníci stále odkazují na římské právo, které naprosto pohrdalo člověkem, pokud nebyl římským občanem nebo byl dokonce otrokem, oč větší důvod je zabývat se židovským Starým Zákonem, který jako první položil základy tomu, čemu teprve několik století říkáme lidská práva. Bez Starého Zákona by nebyl Nový Zákon, nebyl by sv. Augustin ani sv. Tomáš, nebyla by Všeobecná deklarace lidských práv, a nebyla by demokracie a prosperita (aspoň někde - právě tam, kde inspiraci těmito texty vzali vážně).
Nemluvil jsem o Starém zákonu, ale o archaickém zákoníku, který do něj byl integrován a který vyrůstá z drsné reality tehdejší hebrejské společnosti. Tedy o těch pasážích, které obvykle opravdu nikdo kromě fanatiků (a odborníků) ani mezi Židy ani mezi křesťany nepřipomíná. Krevní msta, kamenování cizoložnic atd. -- tady bych docela hájil řecké zákoníky a i latinské právo jako o poznání lidštější.
Jiná věc je etický průlom prorockého izraelského náboženství a význam židovského monoteismu jako jednoho z určujících rozcestí na cestě k novověkým lidským právům. Nikoli jediného a jedinečného, ale nepominutelného.
Ano, jenomže ten zákoník právě tu drsnou realitu tehdejší hebrejské společnosti významně kultivoval - a to v té době naprosto jedinečným způsobem ve srovnání s okolním světem. Neboť drsná realita panovala všude, na celém světě, nikoliv specificky v hebrejské společnosti.
Ten zákoník poprvé upozornil na povinnost starat se o nejslabší členy společnosti, typicky sirotky a vdovy - ale též “hosty”, čili cizince, chcete-li migranty. Zavedl milostivé léto vůči dlužníkům a povinnost i k otrokům se chovat relativně slušně, a dokonce je propustit po určitém počtu let.
Toto nebyly povinnosti vůči státu, ale přímo náboženské povinnosti.
Pokud jde o tu krevní mstu, té také Starý Zákon položil hranici: “Oko za oko, zub za zub”. Bez ohledu na to, jak tomu rozumíme (nebo spíše nerozumíme) dnes, tehdy tomu rozuměli jasně. Za jedno oko jenom jedno oko, a ne obě. Za jeden zub jenom jeden zub, a ne všechny zuby v ústech. To bylo tehdy zcela nové a neslýchané. Teprve Ježíš šel pak v Novém Zákoně dále.
Ovšem starozákonní proroci pak neustále upozorňovali na to, že tyto zásady v praxi nejsou dodržovány.
No a málem bych zapomněl na to hlavní: absolutní zákaz lidských obětí. Což se v okolním světě běžně dělo. O tom už jsme ostatně kdysi hovořili.
To, co kultivovalo, byl prorocký monoteismus, který zdůrazňoval vztah k Bohu (a tedy, i když ve Starém zákoně jen exklusivně, převahu rovnosti lidí před Bohem na stavovskou a tribální identitou) a morálku zavazující k odpovědnému chování vůči nejslabším (vdovy a sirotci).
Nicméně Starý zákon integroval také vrstvu zvykového práva, tedy tu nekultivovanou drsnou situaci a její normy. Patří sem i ten Rollův příklad
-- žena je majetek muže a o ceně toho, jak ji bylo ublíženo, když byla zkopána až potratila, rozhoduje dohoda jejího muže-vlastníka s tím, kdo mu způsobil majetkovou újmu. Muž může pohodit ženu zdivočelému davu ke kolektivnímu znásilnění, aby ušetřil sebe, skutečné provinění vzniká až když dav tu ženu usouloží k smrti a poškodí tak vlastnická práva -- viz Kniha soudců, 19.
Z historického pohledu je báječné, že tuto vrstvu Bible zakonzervovala, ale z pohledu slušného judaistického a křesťanského zacházení se svatým textem si vážím strategie zapomínání, kterou vůči ní věřící a církve uplatnily.
„Oficiální katolická morálka by zasloužila hlubší revizi i kvůli původním zdrojům své vlastní tradice. Nejen Nový, ale i Starý zákon rozlišuje hodnotu života s mnohem větším detailem...“
Autor článku je sice studentem evangelické teologie, ale když se rozhodl napsat článek na toto téma, měl by vědět, že oficiální katolická morálka v případě ohrožení života těhotné ženy vždy jednoznačně upřednostňuje život ženy před životem plodu. Samotné těhotenství (až na výjimky) nemůže být ale chápáno jako ohrožení života těhotné ženy.
Argumentovat biblickým textem ve prospěch interrupce je nesmyslné, nerespektuje to historický kontext doby, ve které narození dítěte nebylo chápáno jako ohrožení kariéry ženy, ale bylo chápáno jako požehnání a jako Boží dar.
--------------------------------
„Dnešní doba jde hodně proti argumentu ‚kus tkáně‘, ten se mohl používat tak v sedmdesátých nebo ještě osmdesátých letech,“ říká ohledně interrupcí katolický kněz a spisovatel Marek Vácha, který kromě teologie vystudoval i molekulární biologii a genetiku a v současné době působí jako přednosta Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě UK.
„Kdy se tkáň stává člověkem?
No, jestli máte za to, že je to tkáň, která čeká na nějakou magickou transformaci, až na ni někdo vloží ruce a hle, už to není tkáň, ale myslící, mluvící, racionální a kdo ví jaký ještě člověk, tak vás musím velmi zklamat. Žádná taková chvíle v embryologii není popsána.
Nemá mít člověk různá práva odvíjející se od složitosti a organizovanosti jeho těla?
Když v CHKO sbíráte chráněného motýla a jeho housenky, dostanete nejspíše pokutu, protože je zákonem chráněn ten druh a všechna jeho vývojová stadia. U motýla tomu rozumíme docela dobře...“
Kdy se tkáň stává člověkem? - Zajímavá otázka, pane Nusharte. Obecně se ovšem vychází z toho, že tento zlomový okamžik nastává tehdy, když "tkáň" nabývá schopnosti stát se vědomím. Tedy uvědomovat si samu sebe, pojímat sebe samu jako svébytný subjekt; jakož i schopnost uvědomovat si co se s ní děje.
Ano, v embryologii není popsán tento rozhodující moment jako nějaký konkrétní časový bod; nicméně existuje celkem obecně přijímaný konsensus o tom, že v raných fázích vývoje embrya tato schopnost vědomí, vědomého subjektu ještě není přítomna.
Co se přirovnání k motýlům a larvám týče, tady je především ten zásadní rozdíl, že tyto jsou chráněné proto, že hrozí jejich vyhynutí, tedy v zájmu biodiverzity. Což je něco, co se současného (vysoce přemnoženého) lidstva skutečně netýká.
------------------------------
Aby nedošlo k omylu: tímto komentářem jsem v žádném případě nevyjádřil můj celkový názor na problematiku cíleného přerušení vývoje lidského plodu. Šlo tu jenom o to poukázat na logické či věcné vady v argumentaci (fundamentalistických) odpůrců jakékoli možnosti těhotné ženy ukončit její těhotenství.
Tady se možná dostáváme k jádru problému, pane Poláčku:
„Co se přirovnání k motýlům a larvám týče, tady je především ten zásadní rozdíl, že tyto jsou chráněné proto, že hrozí jejich vyhynutí, tedy v zájmu biodiverzity. Což je něco, co se současného vysoce přemnoženého člověka netýká...“
Člověk je chápán jako nebezpečí jen z důvodu, že existuje („je přemnožen“). To je ovšem popření humanismu.
[V souvislosti s obavami o osud lidstva (viz „planeta hoří“) jde o zajímavý paradox.]
Převracíte celou věc na hlavu, pane Nusharte. Nejde o to že "člověk by byl chápán jako nebezpečí" - ale o to že ti motýli dostali určitou výjimečnou ochranu z toho speciálního důvodu, že jsou ohroženi vyhynutím. (Takovéto ochrany nepožívají například mouční červi nebo mouchy octomilky.)
Je tedy, pane Poláčku, člověk (respektive lidský plod) spíše něco jako larva potemníka moučného, nebo larva chráněného motýla?
Je člověk ve smyslu moučného červa spíše škůdcem (viz „uhlíková stopa“), nebo je člověk - podobně jako ten motýl -ohrožen vyhynutím (když „planeta hoří“) a měl by být chráněn z důvodu biodiverzity?
Jak by ale taková ochrana z důvodu biodiverzity souvisela s humanismem?
Ne, lidský plod není srovnatelný s larvou. A jediný, kdo to dělal, jste byl Vy, pan Poláček jen přistoupil na Vaší metaforu.
Právě tak není možné redukovat lidský plod na pouhou tkáň, pokud to říká někdo, kdo vystudoval genetiku, vypovídá tím o své nezpůsobilosti.
Lidský plod je prostě lidský plod. To ale samo o sobě nic nemění na právu matky se rozhodnout, zda ho chce vyživovat a donosit, tedy na právu se plodu zbavit. Přeruší tím vývoj, který by vedl ke zrození lidské bytosti a podle různých morálek tak bude volit postup, který není optimální.
Jen může být nejlepší z možných. Ale o tom musí podle svého vlastního přesvědčení a podle uvážení své situace (a tu za ní nemůžete a ani nesmíte zvažovat Vy nebo Dominik Duka) rozhodnout právě ta žena, která se může a nemusí stát matkou. A přerušení těhotenství znamená vždycky konec vývoje plodu (protože právě není ani bytostí, ani osobností a bez dělohy se neobejde), nikoliv však vraždu, protože té se lze dopustit jen na lidské bytosti.
Víte, když byla manželka v pokročilém stádiu těhotenství, bylo občas možné na jejím břiše vidět jakousi nožičku, která se opírala zevnitř... Když, pane Profante, říkáte, že to nebyla nožička lidské bytosti, mohla to snad být nožička toho potemníka. V okamžiku porodu pak došlo k transsubstanciaci (přepodstatnění) a z potemníka se stala lidská bytost.
Náš přepodstatněný potemník si teď začal dělat řidičák, takže už nejde o žádného broučka, protože nikoho jiného než lidskou bytost by přece za volant určitě nepustili (leda snad v cirkusu, ale ne v právním státě, protože potemník prostě nemůže nést odpovědnost za případné škody způsobené provozem vozidla).
V článku 6 Listiny základních práv a svobod se ale, pane Profante, píše, že „lidský život je hoden ochrany již před narozením“. Trochu mě zaráží, jak by před narozením vůbec mohlo jít o nějaký „lidský“ život, když k té transsubstanciaci v lidskou bytost dojde přece až v okamžiku narození.
Je jistě dobré věřit na zázraky a porod zázrak opravdu je. Přesto mám však, pane Profante, pořád problém uvěřit, že při zázraku porodu dojde ke vzniku lidské bytosti, která před porodem - jak Vy tvrdíte - neexistovala.
Z toho si nic nedělejte. Protože on to není zázrak, ale normální běh lidského života.
Zázrak by byl, kdyby se jakési projení spermie a vajíčka bylo bytostí bez toho, že by mu k tomu nebylo dáno několik měsíců vývoje v jedinečném prostředí.
Takže ta nožička, viditelná, pane Profante, občas v pokročilém stadiu těhotenství na břiše mé manželky, nejenže nebyla lidská, ale ona dokonce nepatřila ani žádné bytosti?
Byla to tedy nožička tkáně? Nebo snad tkáň ve tvaru lidské nožičky, která ale nebyla lidská?